6 C 47/2018

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A trvale bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika - Ministerstvo vnitra, IČO 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha - Holešovice o ochranu osobnosti, náhradu škody a nemajetkové újmy

I. Žaloba žalobkyně a) , Jméno žalobce A, , aby žalovaný Česká republika - Ministerstvo vnitra byl povinen zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy částku 2.000.000 Kč se zamítá.

II. Žaloba žalobkyně a) , Jméno žalobce A, , aby žalovaný Česká republika - Ministerstvo vnitra byl povinen zaplatit jí na náhradě škody částku 1.640.000 Kč se zamítá.

III. Žaloba žalobkyně a) , Jméno žalobce A, , aby žalovaný Česká republika - Ministerstvo vnitra byl povinen zaplatit jí na náhradě škody částku , částka, se zamítá.

IV. Žaloba žalobce b) , Jméno žalobce B, , aby mu žalovaný Česká republika - Ministerstvo vnitra byl povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy částku 2.000.000 Kč se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobkyně a) , Jméno žalobce A, , ještě pod jménem , jméno FO, , a žalobce b) , Jméno žalobce B, , ještě pod jménem , jméno FO, , podali prostřednictvím své právní zástupkyně dne , Anonymizováno, 2018 u soudu žalobu, kterou se domáhali každý ze žalobců zaplacení nemajetkové újmy ve výši 2.000.000 Kč, dále žalobkyně a) , Jméno žalobce A, náhradu škody ve výši 1.640.000 Kč a dále náhradu škody v celkové výši , částka, . V původní žalobě uplatnil žalobce b) , Jméno žalobce B, zaplacení náhrady škody ve výši , částka, , přičemž v průběhu řízení byla žaloba v této části vzata zpět a soud řízení ve věci zastavil.2) V žalobě je uvedeno, že nemateriální újma vznikla žalobcům protiprávním jednáním ze strany příslušníků Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, zejména v uvedení v omyl a přinucením žalobkyně a) k nevýhodnému prodeji nemovitosti. Na základě tohoto jednání dochází už asi deset let k trvajícímu enormnímu zásahu do soukromého a rodinného života žalobců, jejich osobní svobody a jejich fyzického a psychického zdraví.3) Z žaloby dále vyplývá, že oba žalobci jsou od , Anonymizováno, až do současnosti v programu na ochranu svědků dle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, přičemž ochranu jim poskytuje Útvar speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (dále jen „útvar“). Žalobci k tomu nemají žádné dokumenty, neboť z bezpečnostních důvodů není umožněno si žádné dokumenty u sebe ponechat. Rovněž žalobci neznají jména úředních osob u útvaru, se kterými jednali, neboť tyto úřední osoby před nimi vystupují pod fiktivními křestními jmény.4) Před vzetím do programu v roce 2006 proběhlo několik schůzek v místě bydliště žalobců ve Velkých Bílovicích s úředními osobami z útvaru, na kterých byli informováni, že Česká republika je pro jejich ochranu příliš malá, proto je relokace do zahraničí pro ně jediné řešení, a proto se také budou muset nejprve zbavit veškerého svého majetku, zrušit všechny smlouvy, uzavřít bankovní účty apod. Žalobci do programu vstoupili nejen na základě obav o svůj život, ale i na základě tohoto příslibu a s vidinou začátku nového života v zahraničí. Tehdy byli v dobrém zdravotním stavu a byli připraveni splnit všechny požadavky útvaru pro relokaci. Po vstupu do programu byli úředními osobami nadále utvrzováni, že proběhne relokace do zahraničí. Za tím účelem jim byly nabídnuty , právnická osoba, , které žalobci absolvovali. Žalobkyně a) , Anonymizováno, kurz, žalobce b) , Anonymizováno, kurz se státní zkouškou. Žalobkyně z důvodu plánované relokace na pokyn úředních osob prodala svůj rozestavěný dům v obci , adresa, a pozemky. Tento majetek by neprodala nebýt příslibu relokace a nátlaku ze strany úředních osob na rychlý prodej. Jednalo se o tehdejší budovu bez č. p. na parcele č. , hodnota, o výměře , Anonymizováno, m2 v katastrálním území , adresa, , dále pozemek parcelní č. , hodnota, o výměře , Anonymizováno, m2, pozemek parcelní č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2 a pozemek parcelní č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2, všechny v tomtéž katastrálním území. Za prodej uvedené budovy a pozemků získala žalobkyně kupní cenu , částka, , přičemž reprodukční cena nemovitostí, která vyplývala ze smlouvy s , právnická osoba, a odhadu , právnická osoba, banky, činila , částka, .5) V prvních letech programu byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody a po jeho propuštění v roce 2011 bylo oběma žalobcům sděleno, že ještě musí nějakou dobu tvrdě pracovat, aby dokázali, že to v zahraničí zvládnou. Na přelomu let 2013/2014 ale došlo k obratu a úřední osoby informovaly arogantním způsobem oba žalobce, že relokace neproběhne, což byla pro ně šokující informace. Žalobci se cítili podvedeni a ztratili naději na nový život, na což řadu let spoléhali. Odmítnutí relokace mělo zdrcující dopad na jejich zdravotní a psychický stav a v současné době se oba léčí s depresemi. Současný život žalobců je spojen s řadou omezení soukromého a rodinného života, neboť jsou jen ve zcela omezeném kontaktu s rodinou, kvůli opakovanému nařizovanému stěhování v rámci programu nemají přátele a trpí zdravotními problémy a depresemi a žalobkyně rovněž přišla o svůj majetek.6) Do jejich soukromého života a do jejich práv bylo zasaženo také řadou neoprávněných a nepřiměřených zásahů ze strany útvaru, zejména je na místě zmínit:- pokusy úředních osob o rozeštvání žalobců jako partnerské dvojice,- neoprávněné monitorování a pořizování videonahrávek při setkání žalobců s rodinou v penzionu u Prahy, který zprostředkoval útvar,- neoprávněné vynucování si zdravotnické dokumentace od lékařů žalobců,- vyzrazení praktické lékařce žalobkyně, že je v programu,- nucení žalobců, aby se podrobili vyšetření u psychiatra, kterého jim zvolil útvar,- zákaz žalobkyni domáhat se soudně odškodnění po společnosti , právnická osoba, , kde měla pracovní úraz.7) Žalobkyni dále vzniklo vinou útvaru u Finančního úřadu v , město, penále ve výši asi , částka, z důvodu nedoručené výzvy k zaplacení daňového nedoplatku. Útvar měl zajistit přeposílání veškeré pošty určené žalobkyni na adresu útvaru, s čímž žalobci vyslovili souhlas. Útvar pochybil, když nezajistil předání této výzvy žalobkyni a znemožnil jí být včas informována o daňovém nedoplatku a včas a bez penále jej uhradit. Podklady od finančního úřadu má v držení útvar. Žalobci v roce 2016 podnikli celou řadu kroků k ochraně svých práv:- písemně požádali vedení útvaru o relokaci, ale žádost byla zamítnuta.- podali trestní oznámení ke Generální inspekci bezpečnostních sborů, která je v září 2016 vyrozuměla tom, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti důvodně nasvědčující, že byl spáchán trestný čin. Toto vyrozumění neobsahovalo žádné odůvodnění, žádnou rekapitulaci zjištěných skutečností a právní hodnocení apod. Zároveň právní zástupkyni žalobců byl opakovaně odepřen pod různými záminkami přístup do spisu, ani jí nebyl i přes žádost žalobců předán úřední záznam o podání vysvětlení ze strany žalobců. Tímto bylo znemožněno jakékoliv zastupování žalobců v trestním řízení a zjištění bližších informací o proběhlém vyšetřování.- obrátili se na veřejnou ochránkyni práv, která nezahájila šetření případu, ovšem z důvodu protichůdných tvrzení žalobců na straně jedné a vedení útvaru na straně druhé (popření všech tvrzení žalobců) a za situace, že ochránkyně nemůže sama provádět dokazování jako např. civilní soud a vyslýchat svědky. Ombudsmanka ovšem v roce 2017 umožnila „mediační“ setkání žalobců s ředitelem útvaru za své přítomnosti a přítomnosti svého zástupce a právní zástupkyně žalobců, ovšem ani toto setkání nevedlo k nalezení řešení.8) Od doby, kdy bylo žalobcům sděleno, že relokace do zahraničí neproběhne, žalobci podávali různé stížnosti, ale bezvýsledně, na základě jedné ze stížností jim bývalý policejní prezident Lessy doporučil podat trestní oznámení (což se stalo s výše popsaným výsledkem). Na základě všech těchto kroků žalobci dospěli k závěru, že jejich případ může nestranným a účinným způsobem posoudit jedině civilní soud, proto se rozhodli domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy prostřednictvím občanského soudního řízení. Nejprve žalobci zaslali dne , datum, Ministerstvu vnitra mimosoudní výzvu k plnění ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zároveň uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. I když má ministerstvo na vyřízení žádosti o odškodnění 6 měsíců, s ohledem na předchozí trvalý postoj útvaru nelze očekávat vyhovění této žádosti, proto se žalobci s touto žalobou obrací na soud.9) Žalobci mají za to, že výše popsanými postupy útvaru došlo k zásahu do majetkových i osobnostních práv žalobců, zejména došlo k enormnímu zásahu do soukromého a rodinného života, do práva na zdraví, do práva na osobní svobodu a lidskou důstojnost. Žalobci byli uvedeni v omyl tím, že jim úřední osoby opakovaně slibovaly relokaci, ke které nedošlo, a z důvodu tvrzené relokace přiměly žalobkyni prodat svůj jediný majetek, čímž byla připravena o majetkovou hodnotu ve výši rozdílu mezi prodejní cenou a současnou tržní cenou. Těmito postupy zároveň došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyni vznikla škoda ve výši , částka, za vynucený prodej nemovitostí a dále ve výši penále vzniklého u Finančního úřadu v , město, ve výši asi , částka, . Žalobci vznikla škoda ve výši penále vzniklého u Všeobecné zdravotní pojišťovny ve výši asi , částka, . Úřední osoby svým jednáním zejména porušily § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o , právnická osoba, , podle kterého byly povinny: a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.10) Žalovaný se vyjádřil k žalobě svým písemným stanoviskem ze dne , datum, . Sdělil, že z podané žaloby vyplývá, že žalobci se na žalovaném domáhají náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku tvrzeného protiprávního jednání ze strany příslušníků Policie ČR, Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „ÚSČ“). Protiprávní jednání má spočívat v tom, že žalobci měli být příslušníky ÚSČ uvedeni v omyl příslibem jejich relokace do zahraničí. Dále měl být ze strany ÚSČ dán žalobkyni a) pokyn k nevýhodnému prodeji nemovitosti a oba žalobci měli být také díky pochybením ÚSČ nuceni zaplatit penále na vzniklých dlužných částkách. Žalobci dále tvrdí, že po dobu cca deseti let trvají enormní zásahy ÚSČ do jejich soukromého a rodinného života, osobní svobody a do fyzického i psychického zdraví. Žalovaný uvádí, že neuznává žalobou uplatněný nárok týkající se údajně vzniklé škody a nemajetkové újmy na straně žalobců co do důvodu i výše, a to ani částečně. Žalovaný současně nevznáší námitku podjatosti proti osobě soudce, který má danou věc projednat a rozhodnout.11) Žalovaný považuje za nesporné, že žalobcům je zajišťována zvláštní ochrana a pomoc v souladu se souhlasem ministra vnitra České republiky podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením 3 a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), a to ode dne , datum, . Žalovaný zdůrazňuje, že dle ustanovení § 4 zákona je zákonnou podmínkou poskytování zvláštní ochrany a pomoci souhlas ohrožené osoby se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany. Souhlas se vyžaduje před podáním návrhu na poskytování zvláštní ochrany a pomoci, přičemž zároveň musí být chráněná osoba předem seznámena se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany a pomoci a s tím spjatými povinnostmi. Tento postup byl realizován i vůči žalobcům. Zároveň byli žalobci vždy v dostatečném předstihu informováni o změnách podmínek poskytování zvláštní ochrany a pomoci. Chráněná osoba je dále v souladu s ustanovením § 6 zákona povinna dodržovat podmínky poskytování zvláštní ochrany a pomoci, řídit se pokyny příslušníků policie a informovat je bezodkladně o všech nových skutečnostech a změnách, jež mohou být významné pro postup podle tohoto zákona. Neplnění těchto povinností může být dle ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) zákona důvodem k rozhodnutí o ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci. Žalovaný uvádí, že od , datum, vede ministr vnitra se žalobci řízení o ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci právě z důvodu dlouhodobého porušování povinností dle ustanovení § 6 zákona.12) Žalovaný dále uvádí, že tvrzení žalobců o příslibu ÚSČ relokovat je do zahraničí se nezakládá na pravdě. Relokace chráněných osob do zahraničí je logisticky i finančně náročným opatřením, pro které musí být splněna řada podmínek. Hlavní podmínkou je to, že nelze efektivně zajistit bezpečnost chráněných osob na území České republiky. U chráněných osob musí být dány také předpoklady, že budou schopny se v zahraničí adaptovat, ekonomicky se osamostatnit a navyknout si na podmínky s takovým krokem spojené. Uvedené předpoklady v případě žalobců v době zahájení poskytování zvláštní ochrany a pomoci naplněny nebyly, přičemž u žalobce b) byl navíc předpoklad uložení poměrně dlouhého trestu odnětí svobody, a proto se ÚSČ otázkou zahraniční relokace vůbec nezabýval. Neexistoval tedy žádný důvod, proč by měl být takový krok žalobcům vůbec nabízen. Žalobci zároveň neuvádí žádné důkazy, ze kterých by bylo možné uvedený příslib prokázat. O výše uvedeném může svědčit také to, že v případě předpokládané zahraniční relokace jsou zahajovány postupy s chráněnými osobami směřující k vytipování vhodné lokality, předem jsou kontaktováni zahraniční partneři, kteří takový postup musí schválit, a samozřejmě se s předstihem začne pracovat na jazykové vybavenosti relokovaných osob. Žádný z těchto kroků nebyl se žalobci vůbec diskutován, nebyl jim ani nabízen žádný jazykový kurz. Žádost o zahraniční relokaci byla vznesena až v prosinci 2011, a to ze strany samotných žalobců. Jelikož policie byla schopna od počátku zajistit bezpečnost žalobců v rámci České republiky, žalobci nebyli k tomuto opatření vůbec jazykově vybaveni a ani jejich osobnostní návyky nezaručovaly, že by byli schopni se v zahraničí bezpečně a efektivně adaptovat (pracovní návyky žalobce b), porušení podmínek zvláštní ochrany a pomoci žalobkyní a), blíže viz bod VIII. tohoto vyjádření), nebylo žádosti vyhověno. Žalobci byli v obecné rovině poučeni o podmínkách, které je nutné naplnit, aby mohlo být o zahraniční relokaci vůbec uvažováno. Žalobci zmiňované zprostředkování , právnická osoba, , které tito absolvovali po návratu žalobce b) z výkonu trestu odnětí svobody a které nebyly nijak zaměřeny na zlepšení jazykové vybavenosti žalobců, opět svědčí o tom, že rekvalifikace měly sloužit čistě k posílení ekonomické soběstačnosti žalobců na území České republiky a ke zvýšení jejich možností uplatnit se na tuzemském pracovním trhu. Vybrané , právnická osoba, byly také realizovány na žádost žalobců, nikoli z pokynu ÚSČ. Pro úplnost žalovaný uvádí, že ÚSČ zajistil a hradil žalobkyni a) náklady na absolvování kurzu „pracovník v sociálních službách“, který v létě 2012 úspěšně absolvovala a který jí umožnil i přes její zdravotní problémy vykonávat pracovní činnost alespoň brigádně. Žalobce b) požádal o úhradu , právnická osoba, svářeče a v květnu 2012 jej úspěšně absolvoval. Dále žalobce b) požádal o možnost absolvování autoškoly, rovněž s cílem lepšího uplatnění na trhu práce. ÚSČ jeho požadavek akceptoval a poskytl úhradu na absolvování autoškoly k řízení osobních vozidel skupiny B. Ani další ze žádostí žalobců o zahraniční relokaci v roce 2013 nebyla vyhodnocena kladně a ani v této době nedošlo ze strany ÚSČ k žádnému příslibu, že by k relokaci mělo dojít. Žalobci byli informováni o tom, že lze stanovit určitou zkušební dobu, po kterou by byla hodnocena schopnost žalobců adaptovat se v zahraničním prostředí, pokud by taková potřeba skutečně nastala. Opakovaně však byli žalobci upozorňováni na to, že podmínky pro zahraniční relokaci nesplňují. Žalovaný tedy shrnuje, že k žádnému příslibu zahraniční relokace žalobcům ze strany ÚSČ ani na počátku poskytování zvláštní ochrany a pomoci ani v následujících letech nedošlo.13) Tvrzení, že ÚSČ uložil žalobkyni a) pokyn k prodeji budovy na pozemku č. st. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , obec , adresa, , katastrální území , adresa, , se opět nezakládá na žádných pravdivých skutečnostech. Žalovaný zdůrazňuje, že ÚSČ nijak nezasahuje do vlastnických vztahů chráněných osob, pokud to není nutné k efektivnímu zajištění zvláštní ochrany a pomoci. V daném případě takové důvody naplněny nebyly. Žalovaný uvádí, že s ohledem na zahájení poskytování zvláštní ochrany a pomoci bylo nutné přemístit žalobkyni a) do bezpečné lokality. Logicky takovýmto místem nemohla být výše uvedená budova, a proto ji ani žalobkyně a) nemohla nadále užívat ke svému dalšímu pobytu. Uvedený postup ovšem neznamená, že by ze strany ÚSČ bylo jakkoli zasahováno do úvah o dispozici s těmito nemovitostmi. Takové kroky zůstávaly plně v rukou žalobkyně a). Žalovanému není jasné, jakou motivaci by měl ÚSČ k tomuto postupu vůbec mít. Za důležité v tomto bodě považuje žalovaný to, že již před samotným zahájením poskytování zvláštní ochrany a pomoci bylo zjištěno, že žalobkyně a) je v prodlení se splátkami u několika bankovních společností, na daných nemovitostech také vázl hypoteční úvěr. Nemovitost byla zároveň v rekonstrukci, na jejíž dokončení nedisponovala žalobkyně a) dostatkem finančních prostředků. Žalovaný v této souvislosti zdůrazňuje, že není povinností ÚSČ zabezpečovat nemovitý majetek chráněných osob v případě jejich relokace do bezpečného prostředí. ÚSČ, jako subjekt poskytující zvláštní ochranu a pomoc, byl se záměrem prodeje nemovitostí srozuměn, avšak do celého procesu nijak nezasahoval a nemohl mít žádný vliv na konečnou cenu, za kterou byl prodej uskutečněn. Z informací od žalobkyně a) vyplývá, že prodej nemovitosti na základě plné moci realizovala dcera žalobkyně a) , jméno FO, , která také stanovila konečnou prodejní cenu a stržila finanční prostředky, přičemž část těchto prostředků použila na úhradu dluhů žalobkyně a). Žalovaný je na základě výše uvedeného toho názoru, že hlavní motivací k prodeji nemovitosti ze strany žalobkyně a) skutečně byla existence výše uvedených dluhů a nutnost hradit její nesplacené finanční závazky. Daná budova rovněž postupně chátrala a prodej za původně stanovenou cenu nebyl úspěšný, proto došlo ke snížení prodejní ceny, ovšem bez jakéhokoli pokynu ze strany ÚSČ. Rozhodně žalovaný nesouhlasí rovněž s tím, že by na splacení finančních závazků byl vázán příslib zahraniční relokace ze strany ÚSČ. Žalovaný současně poukazuje na to, že prodej výše uvedených nemovitostí prověřovala na základě trestního oznámení žalobkyně a) , právnická osoba, (dále jen „GIBS“) pod č.j. , Anonymizováno, . Jak vyplývá ze samotné žaloby, GIBS došla k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl v této věci spáchán trestný čin. Žalovaný tedy shrnuje, že k žádnému pokynu, kterým by byla žalobkyně a) nucena k prodeji daných nemovitostí, ze strany ÚSČ nedošlo, a stejně tak nelze ÚSČ činit jakkoli odpovědným za stanovení výše konečné prodejní ceny.14) Žalovaný odmítá, že by vinou ÚSČ vzniklo žalobkyni a) u Finančního úřadu v , město, penále ve výši asi , částka, z důvodu nedoručené výzvy k zaplacení daňového nedoplatku. Žalovaná potvrzuje, že je povinností ÚSČ zajistit přeposílání veškeré pošty určené chráněné osobě, pokud je doručována cestou ÚSČ a chráněná osoba s tím vysloví souhlas. Avšak ÚSČ v posuzovaném případě neeviduje žádnou písemnost, jež by byla adresována k rukám žalobkyně a) z Finančního úřadu v , město, a týkala se uvedené výzvy. Až , datum, bylo do datové schránky jmenované doručeno Vyrozumění o výši nedoplatků dle ustanovení § 153 zákona č. 280/2009 Sb. Téhož dne bylo rovněž toto vyrozumění předáno do rukou žalobkyně a), přičemž bylo zjištěno, že nedoplatek vznikl na základě chybně zadané platby daně z převodu nemovitostí, kterou provedla dcera , jméno FO, . ÚSČ zprostředkoval žalobkyni a) jednání směřující k úhradě dlužné částky na Finančním úřadě v , město, , přičemž ani toto jednání k vyřešení situace nevedlo. Žalovaný opětovně poukazuje na to, že i tento postup prověřovala na základě trestního oznámení žalobkyně a) GIBS pod č.j. , Anonymizováno, . Jak vyplývá ze samotné žaloby, GIBS i v tomto případě došla k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl v této věci spáchán trestný čin.15) Žalovaný odmítá, že by docházelo k nezákonným a nepřiměřeným zásahům do soukromého života žalobců a do jejich práv. Žalovaný uznává, že opatření spjatá s poskytováním zvláštní ochrany a pomoci mohou být velmi omezující, představující výrazný zásah do rodinných a přátelských vztahů a vazeb a mající též negativní vliv na životní situaci chráněné osoby. Poskytování tohoto druhu ochrany je velmi specifické a realizuje se skutečně až v situacích, kdy není možné zajistit bezpečnost a zdraví osob mírnějším způsobem. Je nutné mít na zřeteli to, že poskytování zvláštní ochrany a pomoci se netýká jen samotných chráněných osob a jejich blízkých, ale také policistů, kteří se na tomto procesu podílejí, a dalších více či méně zainteresovaných osob. Tímto prizmatem tak proto musí být nahlíženo na otázku přiměřenosti postupu dle ustanovení § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o , právnická osoba, , ve znění pozdějších předpisů. Zároveň platí, že účelem zvláštní ochrany a pomoci není jen samotná ochrana života a zdraví chráněných osob, ale též snaha o usnadnění adaptace v novém prostředí, včetně postupné ekonomické soběstačnosti, je-li to s ohledem na bezpečnostní rizika a další okolnosti možné. Skutečně není v souladu se zásadami zvláštní ochrany a pomoci, aby chráněné osoby byly doživotně zaopatřovány z finančních prostředků policie. Je logické, že k dosažení účelu zvláštní ochrany a pomoci jsou ze strany ÚSČ přijímána odpovídající zákonná opatření, na kterých se chráněná osoba musí podílet. Výše uvedenému odpovídá mimo jiné povinnost chráněné osoby dodržovat podmínky poskytování zvláštní ochrany a pomoci a řídit se pokyny příslušníků policie (viz výše zmíněné ustanovení § 6 zákona). Jak již bylo uvedeno výše, se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany a pomoci, včetně zpracovávání a využívání jejích osobních údajů, musí chráněné osoby souhlasit (viz ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona). Pokud chráněná osoba vezme takový souhlas zpět, poskytování zvláštní ochrany a pomoci se podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona ukončí. Pokud tedy žalobci vnímali výše popsaná omezení jako nepřiměřená, existovala zde zákonná možnost, jak poskytování zvláštní ochrany a pomoci dobrovolně ukončit. Policie by s ohledem na bezpečnostní rizika následně zvolila některou z mírnějších forem ochrany osob dle ustanovení § 50 zákona č. 273/2008 Sb. Žalovaný nemá žádné informace o tom, že by žalobci v minulosti takový postup požadovali či uplatňovali. Žalovaný uvádí, že žádné z tvrzení žalobců ohledně zásahů do jejich rodinných vztahů nebo soukromí se nezakládá na pravdě. Byla-li zaznamenávána komunikace žalobců s rodinnými příslušníky, vždy se tak dělo v souladu se zákonem a v souladu s účelem, pro nějž je zvláštní ochrana a pomoc poskytována. Z hlediska přiměřenosti nastavených bezpečnostních opatření a stanovených omezení nelze dle žalované opomenout, že ze strany žalobkyně a) došlo již v prvních letech poskytování zvláštní ochrany a pomoci k opakovanému porušení podmínek tím, že předala své osobní údaje o bezpečném místě relokace zásilkovým společnostem, využívala chráněný mobilní telefon k zasílání soutěžních SMS a dále bez vědomí ÚSČ uzavřela úvěrovou smlouvu s uvedením přesného místa svého pobytu. Tato pochybení byla žalobkyni a) písemně vytknuta a jako součást bezpečnostních opatření musela být následně přestěhována do jiného bezpečného místa na území České republiky. K tvrzením o nezákonném vyžadování zdravotnické dokumentace a k nezákonným pokynům vůči žalobcům k provedení psychiatrického a psychologického vyšetření žalovaný uvádí, že se rozhodně nejedná o žádnou formu šikany nebo svévole ze strany ÚSČ, ale o realizaci zákonného účelu poskytování zvláštní ochrany a pomoci, jak byl popsán výše, tedy zajištění bezpečnosti chráněných osob a efektivní adaptace chráněných osob v bezpečné lokalitě. Zdravotní problémy, kterými dle svých tvrzení žalobci trpěli či trpí, mají přímý vliv na zvolené postupy policie při provádění bezpečnostních opatření souvisejících s ochranou těchto osob. Konkrétně u žalobkyně a) se jedná o psychické potíže, které v případě jejich eskalace mohou ovlivnit její schopnost přiměřeně reagovat na různé kritické situace nebo na přímé ohrožení. Tyto potíže mohou také přímo ovlivnit její schopnost spolupracovat s policisty zajišťujícími její bezpečnost. Je tak naprosto nezbytné, aby policisté, pro určení míry nutných bezpečnostních opatření, byli podrobně obeznámeni s příčinami obtíží a s případnými možnými reakcemi na stresové a kritické situace tak, aby se na ně mohli připravit a byli schopni včas a přiměřeně reagovat. Žalovaný zdůrazňuje, že případná neadekvátní reakce by neohrozila jen chráněnou osobu samotnou, ale také policisty zajišťující její bezpečnost, případně i další osoby. Obdobná situace existuje rovněž u žalobce b), který si také stěžuje na vážné psychické problémy. Opomenout nelze ani omezení pohybového aparátu žalobce b), které má také významný bezpečnostní vliv. Například pro vytváření plánů řešení rizikových situací je pro volbu adekvátního postupu naprosto nutné vědět, jaká je zdravotní způsobilost chráněné osoby reagovat na přímé ohrožení, například zda je chráněná osoba schopna dostat se vlastními silami či s menší pomocí a v krátkém časovém intervalu na chráněné místo. Pokud není ze zdravotních důvodů takový postup možný, nebo pokud by zvolený postup mohl zdravotní stav chráněné osoby výrazně zhoršit, je potřeba soustředit síly na ochranu místa napadení až do zajištění případného transportu. Pro takové případy je tedy nutné znát nejen faktický zdravotní stav chráněné osoby, ale také její konkrétní lékařsky potvrzenou diagnózu. Žalovaný dále zdůrazňuje, že dlouhodobá zkušenost v oblasti ochrany osob ukazuje, že základním kamenem úspěšného sociálního začlenění chráněných osob je schopnost udržet si či obnovit si pracovní návyky. ÚSČ k této činnosti poskytuje chráněným osobám nejen součinnost, ale zároveň v souladu s ustanovením § 6 zákona také chráněné osoby v případě nutnosti odpovídajícím způsobem „úkoluje“. Cílem poskytování zvláštní ochrany a pomoci je vždy prioritně zajištění bezpečí chráněných osob a v něm pak pomoc chráněným osobám k návratu do běžného života, tedy rovněž do pracovního procesu, nebo k využití sociálního systému dostupného všem občanům (jiný postup by fakticky znamenal zcela nepřípustné zvýhodnění osob, kterým je poskytována tato forma ochrany, oproti běžným občanům). Za tímto účelem bylo nutné získat od žalobců odborné podklady pro stanovení dalších kroků k jejich ekonomické adaptaci a soběstačnosti, a to mimo jiné právě v návaznosti na sociální systémy České republiky, včetně důchodového pojištění. Pokud žalobci opakovaně uváděli, že nemohou pracovat ze zdravotních důvodů, je pro ÚSČ znalost jejich zdravotního stavu ve smyslu vlivu jejich zdravotních potíží na výkon pracovní činnosti zcela zásadní. Žalovaný uvádí, že způsob získání informací byl vždy volen tak, aby zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného tímto úkonem. Blíže k součinnosti se žalobci žalovaný uvádí, že v souvislosti s úspěšným absolvováním , právnická osoba, obou žalobců, jejich komplexnímu vybavení krycími doklady i vzhledem ke stupni začlenění do nového prostředí došlo od července 2012 k plánovanému postupnému snižování příspěvků na živobytí ze strany ÚSČ. Žalobci započali vykonávat výdělečnou činnost, a to žalobkyně a) v období červen - prosinec 2013, žalobce b) v období srpen - říjen 2012, dále od , datum, do , datum, a naposledy od , datum, do , datum, . Dne , datum, si žalobce b) způsobil pracovní úraz, byl hospitalizován s poraněním levého kolene a podrobil se operaci menisku. Významnou část pracovní doby tedy strávil v pracovní neschopnosti. Protože od té chvíle žádné další kroky k nalezení zaměstnání žalobci již nepodnikali, a to s odůvodněním, že jejich zdravotní stav jim to neumožňuje, začal ÚSČ požadovat informace o jejich zdravotním stavu, aby mohla být objektivně vyhodnocena nutnost poskytování dalších zvláštních finančních prostředků policie a aby mohlo dojít k případnému zajištění výplaty sociálních dávek. Oprávnění k takovému postupu umožňuje ustanovení § 8 odst. 1 zákona. S ohledem na zjištěné zdravotní problémy poskytl ÚSČ žalobkyni a) potřebnou součinnost tak, aby podala žádost o invalidní důchod. Dne , datum, příslušný orgán důchodového pojištění rozhodl, že pracovní způsobilost žalobkyně a) je omezena a přiznal jí částečný invalidní důchod. Důvodem pro toto rozhodnutí byl její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mající původ v jejím duševním onemocnění. Nebyla u ní ovšem shledána úplná pracovní nezpůsobilost. Od žalobce b) byly opakovaně vyžadovány lékařské zprávy, které by obsahovaly informaci o jeho zdravotní způsobilosti k výkonu výdělečné činnosti, zejména s ohledem na jeho operaci menisku, avšak ÚSČ fakticky až dosud žádné relevantní informace nezískal. S ohledem na tento nepříznivý vývoj, a jelikož i žalobce b) uváděl, že se léčí s psychickými problémy, přistoupil ÚSČ na jaře 2016 k tomu, že dle ustanovení § 6 písm. b) zákona uložil žalobcům pokyny k podrobení se psychologickému vyšetření v , hodnota, nemocnici v , město, a k předání výsledné zdravotní zprávy o provedeném vyšetření pracovníkům ÚSČ. Při ukládání tohoto pokynu žalobci písemně požádali, aby toto vyšetření mohli absolvovat u psychiatra, kterého si sami vyberou, což jim bylo umožněno. Do , datum, oba žalobci požadovaná vyšetření u jimi zvoleného lékaře neabsolvovali. Proto jim dne , datum, byly opětovně uloženy písemné pokyny, aby se podrobili psychologickému a psychiatrickému vyšetření u jimi zvoleného lékaře a nejpozději do , datum, předali pracovníkům ÚSČ zprávu o provedených vyšetřeních. V tomto období si pak žalobce b) nadále stěžoval, že kvůli operovanému kolenu nemůže nastoupit do zaměstnání. Proto mu byl za účelem posouzení jím popisovaného stavu dne , datum, uložen písemný pokyn dle ustanovení § 6 písm. b) zákona, jímž mu byla uložena povinnost opatřit u jím zvoleného lékaře lékařskou zprávu o zdravotním stavu s vyjádřením ke schopnosti, neschopnosti či omezení schopnosti vykonávat pracovní činnost. Ke splnění této povinnosti mu byla poskytnuta lhůta do , datum, . Dne , datum, žalobce b) předal ÚSČ dokument opatřený razítkem svého ošetřujícího lékaře, s datem vydání dodatečně dopsaným rukou, údajně ze dne , datum, , ve kterém je uvedeno, že jeho pracovní nezpůsobilost potrvá 6 měsíců. Tento dokument ovšem neobsahuje žádné údaje o diagnóze, následném léčebném postupu ani údaje o případných rehabilitacích. Dále žalobce b) předal ÚSČ dne , datum, lékařskou zprávu od svého psychiatra datovanou dnem , datum, . Tato zpráva neobsahuje jakékoliv informace o jeho pracovní způsobilosti či nezpůsobilosti. Zpráva od psychologa žalobcem b) dodána nebyla. Žalobkyně a) předala ÚSČ lékařskou zprávu od psychiatra ze dne , datum, , která rovněž neobsahovala údaje o pracovní způsobilosti. Zprávu o psychologickém vyšetření žalobkyně a) nedoložila. Z důvodu výše uvedených prodlení a neuposlechnutí pokynů ÚSČ, které nadále prohlubovaly nemožnost dokončení začlenění žalobců v bezpečné lokalitě a ztěžovaly postup ÚSČ při stanovení dalšího adekvátního postupu při poskytování zvláštní ochrany a pomoci, bylo dne , datum, uskutečněno jednání, na kterém byli žalobci opětovně vyzváni, aby se podrobili psychologickému a psychiatrickému vyšetření lékaři určenými ÚSČ. Žalobce b) byl rovněž vyzván, aby se podrobil ortopedickému vyšetření u ortopeda určeného ÚSČ. Oběma byla stanovena povinnost předat výsledky vyšetření za účelem stanovení dalšího postupu ve věci poskytování zvláštní ochrany a pomoci a vysvětlen důvod takto uloženého pokynu a místo vyšetření a stanovení času plánovaného vyšetření v , hodnota, nemocnici v , město, . Oba písemně odmítli uložené pokyny splnit. Na dalším jednání s ÚSČ žalobce b) předložil lékařskou zprávu od rehabilitačního lékaře ze dne , datum, , obsahující sice popis jeho diagnózy, avšak bez požadovaného vyjádření k výkonu pracovní činnosti. Lékařská vyšetření od psychologa a psychiatra nedodali žalobci vůbec. Žalovaný opětovně uvádí, že právě výše uvedené opakované nevyhovování pokynům ÚSČ, jež slouží k zajištění účelu zvláštní ochrany a pomoci, jsou důvodem, proč je s oběma žalobci vedeno správní řízení o ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci. Žalobkyně a) neuvádí žádné bližší informace k tvrzenému zákazu domáhat se soudně odškodnění po společnosti , právnická osoba, , kde měla zřejmě utrpět pracovní úraz. Žalovaný se tedy k dané věci vyjadřuje pouze tak, že mu není znám žádný pokyn či zákaz, který by byl ze strany ÚSČ v této věci učiněn. Žalovaný výše uvedené shrnuje tak, že k žádným nezákonným či nepřiměřeným zásahům ze strany ÚSČ vůči žalobcům nedošlo. Jednotlivé pokyny a opatření byly žalobcům ukládány plně v souladu se zákonným účelem zvláštní ochrany a pomoci a přiměřenou formou. Naopak, právě opakované porušování povinností ze strany žalobců a odmítání součinnosti v této zásadní oblasti vedou k nemožnosti dosažení účelu poskytování zvláštní ochrany a pomoci.16) Žalovaný dále uvádí, že postup ÚSČ byl v minulých letech opakovaně prověřován různými subjekty, a to právě na základě opakovaných stížností žalobců. Žalovaný zdůrazňuje, že tyto stížnosti započaly v období, kdy došlo k postupnému snižování finančních příspěvků ze strany ÚSČ. Prvotní stížnosti směřovaly zejména na řídící policisty žalobců. Vyjma výše zmíněných prověřování ze strany GIBS řešilo dva takové podněty také přímo Ministerstvo vnitra, resp. žalovaná, a to v prosinci 2014 (pod č.j. , Anonymizováno, ) a v listopadu 2016 (pod č.j. , Anonymizováno, ), když v obou případech došlo k závěru, že k žádným pochybením ze strany ÚSČ nedošlo. Žalobci podali podnět s obdobným předmětem stížnosti jako u GIBS veřejné ochránkyni práv, která se jejich podáním zabývala v rámci jednání s ÚSČ, přičemž nebylo konstatováno žádné pochybení ÚSČ a ani nebyl vznesen žádný požadavek k nápravě. Posledním takovým krokem byla mimosoudní výzva žalobců k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o.s.ř. a uplatnění nároku na náhradu škody a vzniklé nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ze dne , datum, . Žalovaný, po posouzení veškerých zajištěných podkladových materiálů, zamítl tvrzené nároky žalobců jako neopodstatněné a o této skutečnosti vyrozuměl dne , datum, právní zástupkyni žalobců.17) Podmínky odpovědnosti státu za škodu (resp. nemajetkovou újmu) jsou stanoveny zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný k předmětné věci uvádí, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu (nemajetkovou újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem je třeba kumulativní splnění tří podmínek, tzn. musí být prokázán nesprávný úřední postup, dále vznik škody (nemajetkové újmy) a konečně příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (nemajetkovou újmou). Žalovaný v daném případě namítá, že žalobci uplatněný nárok není v předmětné věci dán, neboť není splněna ani jedna ze zákonem stanovených podmínek. Především chybí již první (a nejdůležitější) předpoklad, tj. nesprávný úřední postup státu, kterým obecně je jednání osob (zde policistů ÚSČ) vykonávajících činnost státního orgánu v rámci plnění jeho úkolů vyplývajících ze zákona, při kterém tyto osoby poruší postupy stanovené právními normami nebo vyplývající z povahy a funkce plněného úkolu. Prokázaná existence nesprávného úředního postupu (případně nezákonného rozhodnutí) v dané věci je nezbytným předpokladem pro oprávněnost nároku na náhradu škody a na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Důkazní břemeno zde leží na žalobcích, je tedy nutné, aby žalobci prokázali existenci právního titulu odpovědnosti, tj. nesprávný úřední postup ze strany dotčených orgánů (zde policistů ÚSČ), vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (nemajetkovou újmou). Dle názoru žalovaného v dané věci k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť policisté ÚSČ postupovali v průběhu jednotlivých služebních opatření zcela v souladu s platnými právními předpisy, přičemž každý takový zásah do práv žalobců byl posuzován s ohledem na přiměřenost postupu. Všechna služební opatření byla vyhodnocena jako oprávněná a byla provedena zcela ve shodě s příslušnými právními předpisy a interními normami. Pokud tedy nebyl v dané věci prokázán nesprávný úřední postup státu, nepřísluší žalobcům ani náhrada škody ani zadostiučinění za údajně vzniklou nemajetkovou újmu.18) S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti žalovaný konstatuje, že nárok žalobců uplatněný podanou žalobou neuznává co do důvodu i výše, a nadepsanému soudu navrhuje, aby žalobu v celém rozsahu zamítl.19) Soud v této části rozsudku poznamenává, že se žalobci jednala Policie ČR, Útvar speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování, s tím, že dále v textu rozsudku bude tento útvar označován zkratkou „ÚSČ“.20) Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobců není důvodná.21) Žalobkyně a) i žalobce b) uplatnili dva shodné nároky, a to každý nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč, dále žalobkyně a) samostatně náhradu škody ve výši 1.640.000 Kč a po upřesnění původní částky ze žaloby samotná žalobkyně a) náhradu škody v celkové výši , částka, . Vzhledem k rozsahu dokazování k jednotlivým položkám považuje soud za nutné, aby se zabýval zdůvodněním nároků soud jednotlivě.22) Podle ust. § 81 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, chráněná je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a projevy jeho osobní povahy.23) Na základě tohoto ustanovení se oba žalobci domáhali každý částky 2.000.000 Kč, která byla zamítnuta. Občanský zákoník uvádí, že v rámci pořadí, pokud jde o ochranu osobnosti, se má takováto osoba dovolat nejdříve zanechání činnosti na straně žalované, dále se může domáhat omluvy a konečně teprve třetí v pořadí je možnost určité kompenzace po finanční stránce. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobci se domáhali zrovna kompenzace na základě tvrzení, které se však v rámci řízení neprokázalo, kdy uváděli to, že byla snaha je jako pár rozdělit, že docházelo k odposlechům při rodinných schůzkách, že by bylo vyzrazeno to, že jsou oba v režimu ochrany svědků, že žalobkyni nebylo umožněno žalovat v rámci úrazu společnost , právnická osoba, , kde byla zaměstnána, že jim byla slibována v rámci řízení relokace do zahraničí, že utrpěli určitou psychickou újmu, a že bylo po nich vyžadováno vyšetření v rámci psychologie a psychiatrie, což žalovaný, jak je výše uvedeno, nepopřel a výše zdůvodněno. Nebylo tedy prokázáno zásahy do jejich práv, a to v podstatě nějaké zásadnější podobě, a to v rámci programu museli počítat s tím, že dojde k určitému omezení v rámci jejich přemísťování, omezení styku s rodinou, určité odloučení, což se projeví na psychickém stavu obou. Nebyl prokázán žádný závazný příslib relokace obou do zahraničí a nebyli tedy o této souvislosti uvedeni v omyl. Oni však z těchto skutečností dovozovali to, že jde o újmu, která však museli snášet běžně v rámci toho, že se do programu chráněných svědků nechali zapsat a akceptovali ho, byť potom podmínky neplnili.24) Pokud jde o nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč u každého ze žalobců, již ze žaloby vyplývá, že mají za to, že bylo zasaženo do jejich soukromého života a jejich práv, a to pokusy rozeštvávání obou žalobců jako partnerské dvojice ze strany „ÚSČ“, neoprávněné monitorování a pořizování videonahrávek při setkávání žalobců s rodinou, neoprávněné vynucování si zdravotní dokumentace od lékařů žalobců, vyzrazení praktické lékařce žalobkyně a), že je v programu, nucení žalobců, aby se podrobili u psychiatra, kterého jim zvolil „ÚSČ“ a zákaz domáhat se odškodnění po společnosti , právnická osoba, , kde měla žalobkyně pracovní úraz. S tím souvisí i tvrzení žalobců o tom, že byli uvedeni v omyl s příslibem relokace do zahraničí, k čemuž nedošlo. K tomu soud uvádí, že vstup do programu ochrany svědků je dobrovolný, tzn. žalobci k němu nebyli nuceni, a před vstupem byli seznámeni se způsobem a podmínkami, jak se tato ochrana provádí. Je samozřejmé, že dochází ke změně identity, což znamená, poměrně široké omezení na straně žalobců, stejně jako jiných osob, které se do těchto programů zapojují. Dojde k omezení styku s rodinou, dochází ke změně místa, změně pracovního zapojení a osoby v programu musí tyto věci jednoznačně omezovat. K zapojení na žalobce jsou ze strany „ÚSČ“ určeny osoby, jejichž výslech soud provedl, přičemž tyto osoby jsou známy žalobcům pouze pod jejich krycími křestními jmény. Soud tyto osoby průběžně k jednotlivým tvrzením žalobců vyslýchal, a jejich identita je soudu známa. Ostatně sami žalobci vždy identitu těchto osob, s nimiž docházeli do styku, před soudem potvrdili.25) Pokud jde o slib relokace obou žalobců do zahraničí, ani žalovaný nepopíral, že o tomto byli žalobci jako o možnosti informováni, přičemž však tato možnost měla s nimi být probírána již na začátku vstupu do programu ochrany svědků a samozřejmě vždy kdykoliv sami žalobci se na tuto záležitost informovali. Pokud jde o záznamy, které byly vyhotovovány ze schůzek s pracovníky „ÚSČ“, lze souhlasit s tím, že není na újmu žalobcům to, že tyto dokumenty vždy po vyhotovení nepodepisovali, neboť se jednalo o záznamy pro vnitřní potřebu „ÚSČ“, přičemž pokud by měli připomínky k chování, mohli využít jiných nástrojů, které však také žalobci využili jako např. podáním stížnosti. Jak oba uváděli, řídícím pracovníkem byla osoba vystupující pod jménem „, jméno FO, “. Tato osoba slyšená soudem jako svědek potvrdila, že slib relokace v žádném případě nebyl oběma žalobcům dán, naopak že ze strany „ÚSČ“ byl k nim citlivý přístup. , jméno FO, jde o psychický stav žalobců jako osob, které vstoupily do programu, osoba označená jako „, jméno FO, “ před soudem uvedl, že vstup do programu je určitým omezením a je to psychicky náročné, což se projevilo u žalobkyně a), že to pro ni byla určitá zátěž, a taky to, že její druh (žalobce b)) odešel do vězení. Proto uvedl, že se k ní samotné přistupovalo s větším citem, neboť na tom nebyla dobře. Tato osoba uvedla, že nikdy neslyšel, že by se někdo z kolegů pokoušel chovat vůči žalobcům tak, aby se měl jejich vztah rozpadnout, nebo že by se měli rozejít. Že byl žalobkyni a) ze strany „ÚSČ“ vstřícnější přístup vyplývá i z dalšího svědectví této osoby, neboť měla možnost navštívit svého druha (žalobce b)) ve vězení, což nebývá obvyklé.26) Další osobou, která byla vyslechnuta, byl pracovník „ÚSČ“ vystupující pod krycím jménem „, jméno FO, “. Tento potvrdil, že žalobcům bylo vysvětlováno, že k relokaci do zahraničí může dojít jen za určitých podmínek, jako je znalost jazyka, možnost osamostatnění, pokud jde o příjem, osvědčení a určitá míra rizika, což u žalobců nepřicházelo dle svědka do úvahy z důvodu neznalosti jazyka, přičemž však je ještě nutno počítat s dalším faktorem jako je vyhodnocení rizika. Svědek „, jméno FO, “ uvedl, že se u žalobců mohlo jednat o nedorozumění, že se určitým způsobem k relokaci upnuli, i když jim to slíbeno nebylo. Sám svědek uvedl, že žádný negativní vztah k žalobcům neměl a rovněž tak popřel, že by mělo jít ze strany příslušníků „ÚSČ“ o nějakou činnost, která by měla vést k tomu, že by se žalobci měli rozejít.27) Dalším svědkem, kterého soud vyslechl, je osoba vystupující pod krycím jménem „Honza“. Svědek uvedl, že neví nic o tom, že by ze strany „ÚSČ“ bylo žalobcům zakázáno se domáhat odškodnění. Pokud jde o možnost relokace, potvrdil, že tato možnost zde byla, ovšem uvedl, že záleží na jazykové vybavenosti, rizikovosti, možnosti uplatnění v cizině apod.. Podle svědka je možné, že o relokaci hovořili již operativci před tím, než došlo k zařazení obou žalobců do programu svědků. Oba žalobci realizovali kvalifikační kurz, žalobkyně a) , Anonymizováno, , žalobce b) , Anonymizováno, kurz. Svědek uvedl, že po návratu žalobce b) z výkonu trestu, došlo u obou žalobců ke zhoršení jejich psychického stavu. V programu svědků bývá zpracován plán, který však musí být plněn z hlediska podmínek, které jsou uvedeny výše. Rovněž tak svědek popřel, že by mělo dojít při soukromých schůzkách v místnosti, kde se tato konala, k nějakému odposlechu nebo sledování účastníků. Pokud se dělaly videonahrávky, na tyto byli žalobci vždy upozorněni. Svědek rovněž potvrdil, že byl dán pokyn k psychologickému a psychiatrickému vyšetření ve , Anonymizováno, nemocnici v , město, vůči oběma žalobcům, a pokud jde o zdravotní dokumentaci, k tomu dává vždy účastník souhlas vždy při vstupu do programu, bez toho by nebylo možnost věc realizovat. Svědek uvedl, že neví, že by nějaké lékařce bylo sděleno ze strany „ÚSČ“, že by oba žalobci byli v programu ochrany svědků. Na vyžádání si ať už psychiatrického nebo psychologického vyšetření měl „ÚSČ“ právo, aby v průběhu realizace programu věděl, jaký je zdravotní stav těchto osob, resp. žalobců.28) Z výslechu svědkyně vystupující pod krycím jménem „, jméno FO, “ bylo zjištěno, že tato měla oba žalobce na starosti svým kolegou „, Anonymizováno, “ v letech 2006 – 2009. Svědkyně uvedla, že když s nimi začala pracovat, žalobci nepočítali s variantou relokace do zahraničí, neboť nesplňovali podmínky. Základem je znalost jazyka a vyhodnocení bezpečnostní situace. Jakou podmínku žalobci nesplňovali, k tomu svědkyně uvedla, že to je věc vedení, nikoliv její. Tato svědkyně potvrdila, že ještě dříve, než byli oba žalobci zařazeni do programu svědků, že to byli kriminalisté, kteří se žalobci jednali a svědkyně uvedla, že neví, jestli něco slibovali a jestli to bylo reálné. O nějaké rozeštvávání partnerů, tedy obou žalobců, svědkyně nic neví.29) Jako poslední svědek z příslušníků „ÚSČ“ byla vyslechnuta osoba vystupující pod krycím jménem „, jméno FO, “. Tento potvrdil, že byl s oběma účastníky ve styku asi po dobu deseti let. Spolupracoval s oběma od prvopočátku, tedy někdy od roku 2005. Potvrdil to, že se o oba žalobce starali příslušníci „, jméno FO, “ a „, jméno FO, “. Svědek potvrdil, že byl na první schůzce, kde se však relokace do zahraničí tehdy neřešila. V souvislosti se zařizováním identity obou žalobců, těmto bylo sděleno, jak svědek uvedl, co obnáší relokace, co musí splnit, zejména jazykovou vybavenost. O relokaci musel rozhodnout nadřízený, což byla osoba jménem „Honza“. Této schůzky se svědek rovněž zúčastnil s tím, že na ní bylo konstatováno, že relokace zatím nepřichází do úvahy, že nesplňují žalobci podmínky. Relokace se podle svědka tedy vůbec neřešila jako konkrétní možnost, neboť by musely být splněny podmínky, což se žalobcům nedařilo. Že by někdo z kolegů z útvaru měl činit takové kroky, aby došlo k rozeštvání obou žalobců, o tom uvedl svědek, že pochybuje. Rovněž potvrdil, že na rodinných setkáních nebyly používány žádné monitorovací prostředky. Svědek dále potvrdil, že účastníci byli vyšetřeni psychiatrickým lékařem. Svědek je tam odvezl jako řidič, žádné námitky proti tomuto vyšetření na straně žalobců nezaznamenal, neboť, jak uvedl, proti jejich vůli by je tam neodvezl. Svědek uvedl, že vnímal žalobkyni, když pracovala, jako v pohodě. Svědek rovněž potvrdil, že kdyby operativec, tedy ještě před tím, než osoby vstupují do programu svědků, něco slíbil, tak to bylo nereálné, neboť by bylo slibováno od operativců něco, co sami nemohou splnit. Svědek uvedl, že nikdy neměl pocit, že by se jednalo o šikanózní jednání, neboť vždy se snažili vyjít žalobcům vstříc.30) Pokud jde tedy o nemajetkovou újmu, která měla vzniknout oběma žalobcům šikanózním jednáním ze strany pracovníků „ÚSČ“, které mělo zahrnovat skutečnosti tak, jak jsou popsány v žalobě, nutno dospět k závěru, že se tak nestalo. Všichni slyšení svědci potvrdili, že nikdo neví o nějakém rozeštvávání partnerů (žalobců), že nikdy jim nebyl dán závazný slib relokace do zahraničí, protože sami nesplňovali podmínky, zejména jazykovou vybavenost, že bylo právem v souladu s tím, čím se zavázali na začátku, aby byla vyžadována průběžná konzultace zdravotního stavu žalobců, tedy jejich psychiatrické, případně psychologické, vyšetření, což mohlo ovlivnit zejména stav, kdy žalobce b) se ocitl ve výkonu trestu a u žalobkyně a) došlo ke zhoršení jejího psychického stavu. Svědci rovněž popřeli, že by vyzradili nějaké lékařce, že byli zařazeni žalobci v programu ochrany svědků, když i z výslechu lékařky , tituly před jménem, , jméno FO, , který provedl GIBS, vyplývá z její odpovědi, že „policisté jí nesdělili, že je její pacientka v nějakém speciálním režimu“. Ani se neprokázalo, že by byl dán žalobkyni zákaz se domáhat odškodnění za úraz ve společnosti , právnická osoba, a nebylo prokázáno z výslechu svědků ani to, že schůzky s rodinou byly nějakým způsobem monitorovány nebo odposlouchávány. Byly pořizovány pouze příslušné záznamy, které byly u soudu z těchto schůzek čteny a k nimž se mohli oba žalobci vyjádřit, ovšem ani z těchto písemných záznamů nevyplývá žádné negativní jednání, kterým by bylo zasaženo v míře než nutné do soukromého života obou žalobců. Všichni svědci, tedy pracovníci „ÚSČ“ potvrdili, že oba žalobci nesplňovali podmínky pro relokaci do zahraničí, o relokaci bylo hovořeno pouze v obecné rovině, bez nějakého závazného příslibu. Lze tedy dovodit, že to byli oba žalobci, kteří žili v určitém očekávání, resp. z vazeb, na jednání s příslušníky „ÚSČ“ si dovozovali takové závěry, které nebyly reálné, a které nemohly být z důvodu nesplnění podmínek, naplněny. Přičemž sami při vstupu podepsali, že souhlasí se všemi podmínkami, které by museli splnit, a to se týká i vlastní relokace. Pokud žalobci uváděli, že docházelo k jejich přestěhování z místa na místo, nutno konstatovat, že v rámci programu ochrany svědků se jedná o běžnou činnost z důvodu nutnosti zabezpečení jejich ochrany.31) Ke čteným písemnostem v průběhu řízení, tedy záznamů, které ze schůzek činili příslušníci „ÚSČ“ se mohli žalobci vyjádřit při vlastním projednáváním před soudem, což určitým způsobem samozřejmě komentovali, ovšem nikoliv ve smyslu nějakého šikanózního jednání nebo jednání, které by se mohlo nazývat šikanózním ze strany příslušníků „ÚSČ“. Že je situace u osob, kteří vstoupí do programu ochrany svědků, určitým způsobem omezena, že se to může projevit na psychickém stavu obou žalobců, toto však nelze přičítat ani jako vyjádření nemajetkové újmy na straně žalovaného. Sama žalobkyně a), která své psychické problémy uvádí, jako důvod konstatuje, že to bylo zapříčiněno určitou samotou, Vánocemi, propuštění z práce, nikoliv však v návaznosti na relokaci. Sama žalobkyně ve své výpovědi před soudem uvedla, pokud jde o příslušníky „ÚSČ“, že někteří byli dobří, někteří se snažili, a jmenuje osoby „, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, či , jméno FO, “. Je tedy zřejmé, že pokud lze hovořit o určité újmě, která vzhledem k zařazení do programu svědků obou žalobců nastala, že to bylo realizací programu na ochranu svědků a určitými omezeními, které z toho vyplývají, nikoliv však působením nebo přičiněním pracovníků „ÚSČ“. Sama žaloba, pokud jde o nemajetkovou újmu, kterou oba žalobci požadují, je psána poměrně emotivně, pokud jde o popis jednotlivých bodů, kterými se nyní soud výše zabýval, přičemž však tyto vyplývají ze zabezpečení ochrany svědků v rámci jejich programu, nikoliv však tím, co nazývají žalobci zásahem do soukromého života a jejich práv.32) Jak vyplývá z rozhodnutí ministra vnitra ČR , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, bylo zahájeno správní řízení o ukončení zvláštní ochrany svědků, a to obou žalobců z důvodu porušování podmínek z jejich strany.33) Již dopisem ze dne , datum, ministerstva vnitra, odboru bezpečnostní politiky a prevence kriminality vyplývá z odpovědi na stížnost obou žalobců, že postupy „ÚSČ“, které se týkali udílení pokynu podrobení se lékařským vyšetřením, byly důvodné a v souladu se zákonem.34) Z dopisu veřejné ochránkyně práv , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , řediteli Útvaru speciálních činností SKPV ze dne , datum, vyplývá, že v postupu policistů vůči stěžovatelům (oba žalobci) nebylo zjištěno nic, co by mohla označit za pochybení.35) Z rozhodnutí 1. místopředsedy vlády a ministra vnitra , jméno FO, ze dne , datum, vyplývá, že dnem , datum, se ukončuje poskytování zvláštní ochrany a pomoci oběma žalobcům, a to z důvodu nedodržování podmínek poskytování zvláštní ochrany. Na to navazuje rozsudek Městského soudu v , město, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , kterým byla zamítnuta žaloba proti výše citovanému rozhodnutí 1. místopředsedy vlády a ministra vnitra. Z bodu 26) vyplývá, že se Městský soud v , město, zabýval i údajným šikanózním jednáním, které spatřovali oba žalobci v dlouhodobém přístupu policie a k jejich důvodům, pro které jim byla odejmuta, resp. byli vyřazení z programu ochrany svědků. Ani soud v tomto nevidí žádné šikanózní jednání, ani požadavky ze strany policie na předložení lékařských zpráv za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu. V tomto odůvodnění rovněž Městský soud v , město, odkazuje na to, že tvrzení žalobců o podvodném jednání příslušníků „ÚSČ“ byla posuzována různými orgány, které jsou zde vyjmenovány, aniž by bylo zjištěno něco negativního. K tomu soud ještě dodává, že proti rozhodnutí Městského soudu v , město, , které je uvedeno výše, byla podána ze strany žalobců kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který však tuto kasační stížnost zamítl. Zde z bodu 16) vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepovažuje pokyn, aby si stěžovatelé, tedy oba žalobci, podrobili lékařským prohlídkám a opatřili si relevantní lékařské zprávy, za nepřiměřeně šikanózní, neboť sledoval racionální účel. Z dalšího bodu 17) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by jednání správního orgánu vůči stěžovatelům bylo nátlakové nebo šikanózní. Přístup správního orgánu dle soudu spíše svědčí o nápomocném jednání, kterým se snažil stěžovatelům vycházet vstříc, byť za nutnosti dodržování předem stanovené podmínky a pokyny. K ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci došlo podle soudu v návaznosti na opakované porušování podmínek a neuposlechnutí příkazu ze strany obou žalobců. Že si oba žalobci stěžovali na postup „ÚSČ“ bezdůvodně vyplývá i z šetření, které provedl veřejný ochránce práv.Lze shrnout, že všechna podání, která byla podána ať už na správní orgány, na soudy, které už ve věci rozhodovali, i na veřejného ochránce práv, byla posouzena ze strany žalobců jako bezdůvodná, kdy se spíše jeví, že žalobci si chtěli vytvořit v rámci programu, do něhož byli zařazeni, lepší podmínky a možnosti, než opatření k jejich bezpečnosti dovolovali a z toho vycházelo i jejich přesvědčení o negativním přístupu příslušníků „ÚSČ“, které se však ve svém souhrnu neprokázalo. Proto vlastně soud nemajetkovou újmu zamítl.36) Žalobci uplatnili nemajetkovou újmu v rámci ochrany jejich osobnosti z důvodu nevhodného, resp. šikanózního chování ze strany příslušníků „ÚSČ“. Podle ust. § 2956 občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanovení první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.37) Žalobkyně a) dále sama uplatnila náhradu škodu na částku , částka, jako újmu, která jí nastala z důvodu, že byla nucena prodat svou nemovitost v , adresa, .38) Podle ust. § 2894 odst. 1 občanského zákoníku povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění, škody. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanovením první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Mezi účastníky nebyl rozpor v tom, že dům žalobkyně a) byl prodán a v podstatě ani to, za jakou cenu byl prodán vzhledem k jeho stavu, ale žalobkyně a) má za to, že jí škoda vznikla právě tím, že byla nucena dům prodat, že ze strany příslušníků „ÚSČ“ byl vyvíjen tlak a díky tomu byla kupní cena pouze , částka, , či-li rozdílu mezi tím, co bylo stanoveno , právnická osoba, a podle odhadu , právnická osoba, banky do původně stanovené ceny , částka, . Jednalo se o budovu bez č.p. na parcele , hodnota, o výměře , Anonymizováno, m2 v k.ú. , adresa, na Moravě, dále pozemek parc. č. , hodnota, o výměře , Anonymizováno, m2, pozemek parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2 a pozemek parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2.39) Soudu byla předložena kupní smlouva na předmět nemovitostí datována , datum, , kterou za žalobkyni a) podepsala její dcera , jméno FO, , na základě plné moci, kterou jí žalobkyně udělila. Jak vyplynulo z výpovědi žalobkyně a) i její dcery , jméno FO, , žalobkyně a) o tom, že dochází k snižování ceny věděla, ovšem cenu, za kterou byla nemovitost prodána, jí dcera oznámila až po prodeji. Žalobkyně a) uváděla, že dům nechtěla prodat, že ho chtěla nechat dětem, ale byl na ni vyvíjen tlak.40) Soud v této souvislosti vyslechl rovněž výše jmenované příslušníky „ÚSČ“, kteří s žalobkyní i dcerou , jméno FO, docházeli v souvislosti s prodejem do kontaktu. Ani jeden z příslušníků nepotvrdil, že by byl z jejich strany na prodej domu vyvíjen nějaký tlak, naopak říkali, že je to věcí osoby, která je v programu svědků, zda si ponechá svůj majetek, který nadále určitým způsobem samozřejmě může spravovat, byť s tím mohou být určité potíže. Na straně žalobkyně a) příslušníci uváděli, že se jednalo o to, že postupem času se snižovala hodnota této nemovitosti a bylo poukazováno na tu skutečnost, a zároveň na dluhy, které měla žalobkyně, a které po prodeji domu dcerou , jméno FO, byly vlastně z kupní ceny uhrazeny. Kupní smlouva byla podepsána, jak už je výše uvedeno , datum, za kupní cenu , částka, , přičemž v přiloženém spise GIBS je založen znalecký posudek na tuto nemovitost datovaný , datum, , tedy s tříměsíčním rozdílem na částku , částka, . Žalobkyně vycházela z dokladu , právnická osoba, banky, a.s., který je datován , datum, , kde je napsáno, že pro účely uzavření pojistné smlouvy o pojištění nemovitosti se reprodukční cena nemovitosti stanovuje na , částka, . Ve spise je dále založen znalecký posudek znalce , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , tedy v podstatě z data před koupí, kdy oceňuje předmětné nemovitosti v současné ceně na částku , částka, . K prodeji se vyjadřovali příslušníci „ÚSČ“, kteří však v podstatě ve shodě uvedli, že žádný tlak na žalobkyni vyvíjen nebyl, ovšem nebylo popřeno, že se na stav prodeje ve vztahu k dceři , jméno FO, informovali. Za rozhodující pro posouzení situace, pokud jde o tvrzený tlak, považuje soud výpověď dcery , jméno FO, před soudem, která jednoznačně uvedla, že nikdo ji k prodeji nenutil. Bylo to tedy ve shodě s tím, co bylo tvrzeno ze strany žalovaného. Předpokladem vzniku škody je nejen samotný vznik škody, ale taky porušení povinnosti na straně žalovaného. Soud má za to, že jednak žalobkyni škoda nevznikla, protože jak vyplývá ze znaleckých posudků a stavu domu, cena, za kterou byla nemovitost prodána odpovídá časové hodnotě domu s tím, že v průběhu doby prodeje došlo postupně ke snižování ceny předmětných nemovitostí a dále bylo prokázáno ze strany příslušníků „ÚSČ“, že z jejich strany nebyl vytvářen tlak a nedošlo k porušení povinnosti. Tím nejsou splněny obecné předpoklady odpovědnosti za škodu, a to ani v tomto speciálním případě, kdy je uplatňován nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu.41) Dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nesprávným úředním postupem k žádnému nesprávnému úřednímu postupu tedy k nějakému porušení na straně žalovaného nedošlo. Nevznikla tedy ani žádné škola žalobkyni ani nebyl prokázán podíl příslušníků „ÚSČ“ na snižování hodnoty nemovitosti až na cenu, za kterou byla nemovitost prodána. Došlo tedy k řádnému prodeji ze strany žalobkyně a) zastoupené dcerou , jméno FO, na základě plné moci ze dne , datum, .42) Pokud jde o třetí požadavek náhrady škody, jedná se o částku , částka, , která je složena jednak z úroku z prodlení ve výši , částka, a nákladů exekuce ve výši , částka, . Tuto částku požaduje žalobkyně a) z důvodu toho, že ke vzniku úroku z prodlení a následně nákladů exekuce mělo dojít díky činnosti příslušníků „ÚSČ“, kteří zanedbali své povinnosti a tím se podíleli na vzniku této škody. Žalobkyně a) to spatřuje v tom, že se k ní nedostala výzva týkající se zaplacení daně z převodu nemovitostí. Opětovně z výpovědi dcery , jméno FO, před soudem vyplynulo, že tato učinila řádné přiznání po realizovaném prodeji, kdy už měla plnou moc a toto přiznání, které soudu bylo doloženo, rovněž řádně podepsala. Sama dcera , jméno FO, však před soudem uvedla, že napsala do přiznání chybně své rodné číslo, a proto částka, která byla poukázána byla ze strany finančního úřadu této vrácena. Ze zprávy Finančního úřadu pro , adresa, kraj, Územní pracoviště , adresa, ze dne , datum, vyplývá, že následně po prodeji nemovitosti bylo dne , datum, doručeno Finančnímu úřadu , adresa, v listinné podobě Přiznání k dani z převodu nemovitosti, která byla zaevidována, přičemž daňová povinnost nebyla ve lhůtě uhrazena. Proto správce daně přistoupil k vystavení výzvy k uhrazení daňového nedoplatku a tato byla doručena na adresu , adresa, . Obdobně, pokud jde o daň z nemovitých věcí, byla dne , datum, vystavena výzva k podání daňového přiznání na daň z nemovitých věcí na zdaňovací období 2004 a doručena opět na adresu do , Anonymizováno, . V roce 2010 byla vystavena výzva za roky 2007, 2008, 2009, 2010, které byly doručeny veřejnou vyhláškou. Jestliže dcera , jméno FO, tedy nepřeposlala písemnost od finančního úřadu poté, co jí byla částka vrácena obvyklou cestou, aby došlo k uhrazení daňového nedoplatku, došlo k pochybení na její straně, když do dispozice „ÚSČ“ se nedostala písemnost pro žalobkyni, která by mohla vzniklý nedoplatek uhradit a nevznikl tak zbytečně úrok z prodlení v žalované výši a následně exekuce.43) Jak vyplývá z vyjádření Finančního úřadu pro , adresa, kraj, Územní pracoviště , adresa, ze dne , datum, a jde o rozhodnutí o posečkání úhrady daně, je úrok z prodlení rozložen na splátky, přičemž z vysvětlujícího textu finančního úřadu vyplývá, že právní účinky vkladu, pokud jde o převod nemovitých věcí vzniklý , datum, , vklad byl povolen , datum, a termín pro podání daňového přiznání byl tedy k , datum, . Úrok z prodlení vznikl ve výši , částka, za dobu od , datum, do data úhrady, který je , datum, . Z dalšího vyjádření Finančního úřadu pro , adresa, kraj, Územní pracoviště , adresa, ze dne , datum, vyplývá, že poté, co bylo , datum, doručeno finančnímu úřadu v listinné podobě přiznání k dani z převodu nemovitosti, které podepsala, jak z něj vyplývá, dcera , jméno FO, za žalobkyni a), ale k úhradě daně vzhledem k chybě, kterou zde dcera , jméno FO, uvedla, nedošlo, tak následně byla , datum, vystavena výzva ze strany finančního subjektu, která byla zaslána na adresu do Hustopečí, ale nedošlo již k přeposlání tak, aby se tato výzva dostala do dispozice útvaru „ÚSČ“ pro žalobkyni a). Vzhledem k výše citovaným skutečnostem má proto soud za to, že vzniklá škoda nebyla způsobena „ÚSČ“, nýbrž chybným postupem dcery , jméno FO, , tedy dcery žalobkyně a), a proto soud žalobu v této části požadavku na náhradu škody v celém rozsahu zamítl. I zde chybí atribut, pokud jde podmínku náhrady škody, tedy porušení povinnosti na straně žalovaného, i když škoda žalobkyni vznikla, neboť jak dále vyplývá, z písemností, která má soud doložený, tento úrok z prodlení včetně nákladů exekuce byl ze strany žalobkyně uhrazen.44) Pokud jde o náhradu nákladů řízení, podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, má úspěšný účastník právo na náhradu vzniklých nákladů řízení. Protože však úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, rozhodl soud tak, že žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.