6 C 51/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 14 682 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 11.506 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.860,94 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 11.891,99 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,95 % ročně z částky 8.715,99 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.176 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.117,22 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.176 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 25. 9. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 14.682 Kč s příslušenstvím, dále požadoval náhradu nákladů řízení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 16. 6. 2017, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit i úroky ve výši 2.100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Za doplňkové pojištění se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 406 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 27. 7. 2018. Žalovaný na svůj závazek zaplatil celkem 10.824 Kč.

2. Žalobce se stal věřitelem shora uvedených pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Po postoupení pohledávek žalovaný uhradil 1.000 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil.

4. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 22. 3. 2022 nedostavil, a to bez jakékoliv omluvy či žádosti o odročení. Předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno dne 21. 2. 2022, a to postupem podle ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). K jednání soudu se nedostavil ani žalobce či jeho zástupce, ti se řádně omluvili, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, a soud proto na základě ust. § 101 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby úvěrujícím, a žalovaným coby úvěrovaným, dne 16. 6. 2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal. Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutí úvěr spolu s úroky a poplatky v celkové výši 26.506 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 457 Kč. První splátku byl žalovaný povinen zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána.

7. Ze zákaznické karty ze dne 21. 12. 2018 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalovaného zjistil pouze to, že bydlí v nájmu a má jedno nezaopatřené dítě. K uvedenému dni byl zaměstnaný na dobu neurčitou s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru měl 15.500 Kč a další příjmy, blíže nespecifikované, byly ve výši 6.200 Kč. Z uvedených příjmů žalovaný platil výdaje na bydlení ve výši 6.000 Kč, osobní výdaje ve výši 5.100 Kč Celkem tedy příjmy měly dosahovat výše 21.700 Kč a výdaje 11.100 Kč. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z občanského průkazu a výplatní pásky, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaný měl použitelný příjem 10.600 Kč.

8. Ze zákaznické karty ze dne 8. 3. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce od žalovaného zjistil, že bydlí v nájmu, má jedno nezaopatřené dítě a je zaměstnán na dobu neurčitou. Čistý příjem byl ve výši 14.500 Kč. Mezi výdaji jsou uvedeny výdaje na bydlení ve výši 2.000 Kč, osobní výdaje ve výši 3.800 Kč a splátky jiného úvěru u právního předchůdce žalobce ve výši 3.100 Kč. Právní předchůdce, dle zákaznické karty, vycházel pouze z výplatních pásek žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný měl použitelný příjem 5.600 Kč.

9. Žalobce na výzvu soudu uvedl, že jeho právní předchůdce prověřil majetkovou situaci žalovaného, záznamy o tom, jsou v zákaznické kartě, kterou však nepředložil. Žalobce uvedl, a doložil, že žalovaný v době posuzování jeho žádosti o úvěr pracoval jako dělník s měsíčním příjmem ve výši 10.950 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani jiný úvěr či zápůjčku. Žádné další relevantní informace žalobce k posouzení úvěruschopnosti žalovaného neuvedl ani nedoložil.

10. Ze zákaznické karty ze dne 16. 6. 2017 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalovaného zjistil pouze to, že adresu trvalého pobytu má hlášenou na ohlašovně obecního úřadu, je svobodný, kontaktní adresu uvedl bydliště matky. K uvedenému dni byl zaměstnaný na dobu neurčitou s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru měl 10.950 Kč, další příjmy neměl. Z uvedených příjmů žalovaný platil výdaje na bydlení ve výši 3.000 Kč, osobní výdaje uvedl ve výši 4.000 Kč Celkem tedy příjmy měly dosahovat výše 10.950 Kč a výdaje 7.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z občanského průkazu a výplatní pásky, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaný měl použitelný příjem 3.950 Kč.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s příslušným dokladem o jeho odeslání, má soud za prokázané, že pohledávky původního věřitele byly postoupeny na žalobce.

12. Výzvou k plnění ze dne 30. 4. 2020 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky.

13. Z přehledu plateb poskytnutých žalobcem má soud za prokázané, že žalovaný v období od 22. 6. 2017 do 5. 11. 2019 uhradil celkem 10.824 Kč.

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

19. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

26. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

27. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to dne 16. 6. 2017, na základě které předchůdce žalobce žalovanému poskytl peněžní prostředky v celkové výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s poplatky zahrnující úroky, administrativní poplatky a poplatky za hotovostní inkaso splátek v celkové výši 26.506 Kč. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky, když na smlouvu zaplatil částku 10.824 Kč, respektive po postoupení pohledávky celkem 11.824 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalovaného vyžádal doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné informace o výdajích žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalovaného nelze akceptovat, a to tím spíše že nebyly zjišťovány, natož prokázány výdaje žalovaného zejména na bydlení, když žalovaný měl evidován trvalý pobyt na ohlašovně obecního úřadu, místo jeho skutečného bydliště není uvedeno, další kontaktní adresou je bydliště matky žalovaného. Nadto má soud v daném případě za to, že částka výdajů na bydlení není v daném případě reálná, je výrazně podhodnocená. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k příjmům žalovaného (soud má za to, že tyto byly v dané době na hranici tzv. minimální mzdy) by srážka ze mzdy žalovaného v rámci případné exekuce pro přednostní pohledávky, případně srážka pro účely oddlužení činila cca 2.100 Kč, pokud soud vyjde z toho, že měsíc má čtyři týdny, činila by měsíční splátka úvěru cca 1.850 Kč, tj. měsíční splátka by se blížila ke srážce přednostních pohledávek a o cca 800 Kč by převyšovala případnou srážku ze mzdy pro pohledávky nepřednostní.

28. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

29. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

30. Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

31. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

32. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť neprověřil jím tvrzené výdaje.

33. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětné smlouvy o úvěru jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, aniž splnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

35. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 3.176 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnutých částek a žalovaným zaplacených částek (15.000 – 11.824). Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužných částek blíže specifikované ve výroku II. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

36. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž shledal, že žalovaný byl ve věci úspěšnější a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.