6 C 55/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 89.994 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci [právnická osoba] částku 25.225 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 25.225 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1.200 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku do každého 25. dne běžného měsíce pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení.

II. Žaloba se zamítá zčásti o zaplacení částky 64.769,97 Kč, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 53.276 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, úroků ve výši 2.454,24 Kč a úroků ve výši 8,5 % ročně z částky 63.858,47 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 9. 2021 dosáhne částky 195.480 Kč.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. 1) Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.501 Kč, představující dlužnou jistinu úvěru ve výši 63.858,47 Kč, dlužný úrok ve výši 9.349,94 Kč, smluvní pokutu ve výši 3.493 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1.800 Kč. Dále požadoval částku 11.493,97 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 73.208,41 Kč od 25. 9. 2021 do 28. 2. 2022 a úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 63.858,47 Kč od 25. 9. 2021 do 18. 10. 2021 ve výši 2.454,24 Kč a úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 63.858,47 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 9. 2021 dosáhne částky 195.480 Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 10. 7. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 75.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v rámci 36 měsíčních splátek ve výši 4.525 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 59,84 % ročně. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, a proto došlo k jeho zesplatnění ke dni 23. 9. 2021. V důsledku prodlení žalované se splácením vzniklo žalobci rovněž právo na zaplacení smluvních pokut za prodlení se sedmi splátkami po 499 Kč v celkové výši 3.493 Kč. Žalobci současně vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1.800 Kč (200 Kč za prodlení s jednou splátkou). Žalovaná uhradila žalobci celkem částku 49.775 Kč, zbývající část dluhu ani přes upomínky žalobce nezaplatila. 2) Žalovaná se u jednání soudu dne 26. 7. 2022 vyjádřila k žalobě tak, že úvěru si je vědoma. S ohledem na to, že splácí již dvě exekuce a ke zvyšujícímu se inkasu, požádala o možnost splácení dluhu ve splátkách v maximální výši 1.200 Kč. 3) K jednání soudu se nedostavili žalobce ani jeho právní zástupce, kteří se z neúčasti na jednání omluvili, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 4) Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. 5) Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 2020, [číslo] vyplývá, že žalovaná („ klient“) požádal žalobce („ poskytovatel“) o poskytnutí úvěru ve výši 75.000 Kč s tím, že zápůjční úroková sazba činí 59,84 % a předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů 79,31 %. Úvěr měl být uhrazen ve 36 měsíčních splátkách po 4.525 Kč; celková částka k úhradě tak činí 162.900 Kč. 6) V čl. 2 odst. 2.2 smlouvy bylo dohodnuto, že sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Úroky běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. 7) Dle čl. 6 odst. 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí Nové jistiny úvěru. Novou jistinu úvěru jsou klienti povinni zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu klienti v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platili úroky z prodlení v zákonné výši z celé této Nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. 8) Z Hodnocení klienta vyplývá, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované byl ve výši 21.362 Kč a výdaje žalované byly ve výši 7.952 Kč. Volné zdroje žalované dle žalobce činily 12.410 Kč. V rámci formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ u rodičů“. 9) Z výpisu z účtu žalované za období od 1. 2. 2019 do 31. 12. 2019 vyplynulo, že jí dne 13. 12. 2019 přišla na účet mzda ve výši 18.600 Kč. Dále jí odešly trvalé příkazy ve výši 12.204 Kč, z toho byl jeden trvalý příkaz na splátku úvěru ve výši 2.832 Kč. Dále byla provedena i splátka na spotřebitelský úvěr ve výši 280 Kč. Počáteční zůstatek účtu byl ve výši 3.079,99 Kč a konečný zůstatek činil 3.818,85 Kč. 10) Z potvrzení o provedení platby za měsíce březen až červen 2020 11) Dopisem ze dne 13. 7. 2020 žalobce oznámil žalované schválení úvěru ve výši 75.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 59,84 % ročně a roční procentní sazbou nákladů 76,67 %. Celková částka, kterou byla žalovaná povinna zaplatit ve 36 měsíčních splátkách po 4.525 Kč, pak činí 162.900 Kč. Součástí oznámení byl i splátkový kalendář. 12) Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že dne 10. 7. 2020 žalobce zaslal žalované finanční částku ve výši 75.000 Kč. 13) Z karty klienta vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem částku 49.775 Kč. 14) Z oznámení o zesplatnění ze dne 23. 9. 2021 má soud za prokázané, že žalobce zesplatnil úvěr ke dni 23. 9. 2021 s tím, že ke dni zesplatnění činila dlužná částka 78.501 Kč. 15) Z předžalobní výzvy ze dne 7. 2. 2022 ve spojení s příslušeným dokladem o jejím odeslání, má soud za prokázané, že žalobce vyzýval žalovanou před podáním žaloby k úhradě dluhu. 16) Z ostatních soudem provedených důkazů již nevyplynulo nic významného pro rozhodnutí věci. 17) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 18) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 19) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 22) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 23) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 24) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 25) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 26) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 27) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 28) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 29) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 30) Účastníci uzavřeli dne 10. 7. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalované poskytl dne 10. 7. 2020 částku 75.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 59,84 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 4.525 Kč Celkem se žalovaná zavázala vrátit žalobci částku 162.900 Kč. Žalovaná nehradila řádně smluvené splátky, uhradila pouze částku 49.775 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 23. 9. 2021 úvěr zesplatnil. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalované vyžádal informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů a ohledně výdajů měl k dispozici pouze výpis z účtu za období 1. 2. 2019 do 31. 12. 2019, přičemž smlouva úvěru byla uzavřena až dne 10. 7. 2020. Podstatné výdaje žalované nebyly tedy nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé z čeho, jak byly tyto údaje získány, nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít, neboť nelze uvěřit skutečnosti, že by náklady žalované na inkaso činily pouze 2.603 Kč měsíčně ani, že žalovaná nemá žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení apod.). 31) V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. 32) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 33) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 34) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 35) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil jí tvrzené náklady, a to zejména náklady na bydlení a další běžné výdaje (strava, ošacení atd.). 36) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 37) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 38) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 25.225 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 75.000 Kč a žalovanou zaplacené částky 49.775 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky jdoucí od 25. 9. 2021 (tak jak požadoval žalobce v žalobě) blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 39) Pokud jde o úhradu dlužné částky, soud současně ve výroku I. umožnil žalované, v návaznosti na její žádost, splácení přiznané částky v měsíčních splátkách po 1.200 Kč. V případě, že žalovaná neuhradí, byť jen některou ze stanovených splátek, ztratí výhodu splátek a příslušný dluh se stane splatným. 40) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci. Žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 89.994,97 Kč, byl úspěšný pouze co do částky 25.225 Kč (28%). S ohledem na uvedené je zřejmé, že v řízení byla úspěšnější žalovaná, která by měla právo na náhradu nákladů řízení, žalované však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.