7 C 127/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. PhDr. Romanem Novákem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 61 166,46 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 58 577,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 47 795,01 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem v částce 1 798,50 Kč, s úrokem z prodlení v částce 905,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 782,87 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 588,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 2 588,58 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 61 166,46 Kč sestávající z nesplacené jistiny ve výši 50 383,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 782,87 Kč, to vše dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a společností BNP PARIBAS FINANCE, a to včetně příslušenství představujícího zákonný úrok z prodlení z částky 50 383,59 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 1 798,5 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 905,08 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 10 782,87 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení. Žalovaný měl čerpat finanční prostředky do výše 208 110,40 Kč a uhradit toliko právnímu předchůdci 176 182 Kč a žalobci pak 7 000 Kč. Dne 16. 8. 2023 byly s účinností ke dni 21. 8. 2023 smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení z právního předchůdce žalobce na žalobce, a to včetně příslušenství, o čemž byl žalovaný informován. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr posuzoval právní předchůdce žalobce z informací poskytnutých žalovaným a z veřejně dostupných rejstříků.

2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Soud z uvedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Z listiny označené jako "smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, včetně akceptace" ze dne , datum, soud zjistil, že předmětného dne byla listina žalovaným a právním předchůdcem žalobce elektronicky podepsána, přičemž obsahuje závazek právního předchůdce žalobce vést pro žalovaného revolvingový účet z nějž bude moci čerpat finanční prostředky až do výše 45 000 Kč a tyto bude muset následně vrátit spolu s úrokem ve výši 23,76 %. Z výpisů z revolvingového účtu žalovaného soud zjistil, že za dobu od , datum, do , datum, čerpal celkem 203 322,04 Kč a vrátil 193 733,46 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky.

5. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.

6. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 203 322,04 Kč, za což si účtoval úplatu. Před poskytnutím finančních prostředků právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného peníze vrátit pouze z údajů uvedených žalovaným a volně dostupných registrů. Žalovaný z poskytnutých finančních prostředků vrátil celkem 200 733,76 Kč.

7. Žalobce prokázal notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobce na žalobce coby postupníka. Žalobce tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

8. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je zaplacení částky, na níž žalobce měl (dle jeho tvrzení) vzniknout nárok v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou ze dne , datum, , dopadá na právní vztah účastníků právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") a zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

9. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

14. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.

15. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

16. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

17. Právní předchůdce žalobce této povinnosti nedostál, když při zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vyšel téměř výhradně z informací poskytnutých žalovaným a opomněl si vyžádat podklady, z nichž by mohl ověřit věrohodnost jeho tvrzení.

18. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

19. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

20. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 2 588,58 Kč (byla poskytnuta částka 203 322,04 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 200 733,46 Kč), a proto je žalovaný povinen vydat tento rozdíl na bezdůvodném obohacení žalobci, srov. ustanovení § 2993 o. z. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to kromě úroku z prodlení, který byl přiznán podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče počátku prodlení, tak sám žalobce požadoval úrok z prodlení až ode dne účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný měl převážný úspěch ve věci, nicméně mu v řízení náklady nevznikly.