7 C 151/2025

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Pohlem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 37 164 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 7 164 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 37 164 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 926,39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 37 164 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 37 164 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, ze smluvního úroku ve výši 6 174 Kč a smluvní pokuty ve výši 990 Kč. Nárok na zaplacení uvedených částek má vyplývat ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , která měla být uzavřena dne , datum, mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, , IČO , IČO, , dále jen „předchůdce žalobce“) (dále jen „úvěrová smlouva“), který na žalobce pohledávku z předmětné smlouvy postoupil. Žalobu odůvodnil tím, že na základě úvěrové smlouvy bylo žalovanému poskytnuto celkem , částka, , které měl žalovaný spolu s úrokem splatit nejpozději do , datum, . Předchůdce žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného, žalobce nedisponuje dokumentací ohledně lustrace žalovaného v databázích a o tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný na uplatněnou pohledávku nezaplatil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Soud z uvedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Z listiny označené jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, “ ze dne , datum, a z dodatků č. , hodnota, k této smlouvě soud zjistil, že smlouva obsahuje závazek předchůdce žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, , které bude žalovaný spolu s úrokem splácet, přičemž tak měl učinit do , datum, . Ze sdělení , právnická osoba, . ze dnů , datum, a , datum, soud zjistil, že předchůdce žalobce postupně od , datum, do , datum, zaslal na účet č. , č. účtu, částku celkem , částka, . Majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl v daném období žalovaný. Ze sdělení žalobce, které žalovaný nijak nezpochybnil, vzal soud za prokázané, že žalovaný dosud na splátkách úvěru neuhradil ničeho. Z listiny označené jako „Smlouva o postoupení pohledávek“ ze dne , datum, a z přiloženého seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným vyplývající z úvěrové smlouvy žalobci. Z listiny označené jako „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne , datum, a z podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobce v zastoupení jeho předchůdce žalovaného informoval o postoupení pohledávky.

5. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.

6. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému , částka, , které se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách, přičemž tak měl učinit spolu s úrokem a případnými poplatky do , datum, . Žalobce nepředložil žádné důkazy o tom, že by před uzavřením úvěrové smlouvy skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, naopak výslovně uvedl, že žádnými důkazy nedisponuje. Žalovaný dosud na splátkách úvěru neuhradil ničeho.

7. Žalobce prokázal notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z právního předchůdce žalobce na žalobce coby postupníka. Žalobce tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.

13. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.

14. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

15. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014, ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

16. Právní předchůdce žalobce této povinnosti nedostál, když skutečně aktivně nezjišťoval a neověřoval ani příjmy a výdaje žalovaného, ani způsob plnění dosavadních dluhů. Žalobce sice obecně uvedl, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, neoznačil však žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení. Současně sám navrhl, aby soud eventuálně nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

17. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

18. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

19. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 30 000 Kč, která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta (výrok I.). S ohledem na to, že právní předchůdce žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, nemohl žalobci vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, neboť žalovaný se doposud do prodlení nedostal, když nebyly řádně zjištěny jeho možnosti poskytnuté finanční prostředky splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 926,39 Kč, přičemž tato částka představuje 61,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 859 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 37 164 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění práva žalobce proti žalovanému.

21. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.