7 C 212/2023

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Pohlem ve věci žalobce: právnická osoba sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta Anonymizováno žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 28 092,34 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6 931,45 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, a částku , částka, , zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 883,39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce, , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 27 814,84 Kč (jistina úvěru) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, a částky , částka, (smluvní pokuta). Žalobu odůvodnil tím, že na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, , , adresa, , zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v , Anonymizováno, pod č. , hodnota, (, Anonymizováno, ), jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČ: , IČO, , dále jen „předchůdce žalobce“) byla žalovanému poskytnuta částka ve výši celkem , částka, , kterou měl žalovaný spolu s úrokem a poplatky pravidelně splácet, přičemž žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto má žalobci náležet výše uvedené plnění. Uplatněná pohledávka byla na žalobce z jeho právního předchůdce postoupena.

2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil. Se souhlasem účastníků (za užití § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud učinil následující skutková zjištění: Z listiny označené jako „Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, “ ze dne , datum, soud zjistil, že předmětného dne byla listina žalovaným a zástupcem předchůdce žalobce podepsána, přičemž obsahuje závazek předchůdce žalobce poskytnout žalovanému úvěr do maximálního úvěrového rámce ve výši , částka, , a závazek žalovaného tento úvěr splácet. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného je v žádosti uvedeno, že žalovaný byl ženatý, vyživoval 2 děti, bydlel ve vlastním domě/bytě, podnikal s čistým měsíčním příjmem , částka, , čistý příjem domácnosti činil , částka, měsíčně, celkové náklady domácnosti činily , částka, měsíčně, žalovaný neměl žádné finanční závazky. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce reagoval sdělením, že úvěruschopnost žalovaného prověřoval v interních i externích databázích třetích subjektů a v registru SOLUS, žádné nové důkazy však neoznačil. Současně uvedl, že jeho předchůdce žádné další doklady k prověřování úvěruschopnosti žalovaného nedohledal. Soudu je z jeho činnosti (z evidence zahájených exekucí) známo, že v době uzavírání smlouvy bylo proti žalovanému vedeno jedno exekuční řízení. Z transakční historie úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný v období od , datum, do , datum, čerpal úvěr ve výši celkem , částka, a že dosud na závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil částku celkem , částka, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , z její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z poštovního podacího archu soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy žalobci a že informoval žalovaného, že pohledávka byla postoupena.

3. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému celkem 29 148,39 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s příslušenstvím vrátit. Před poskytnutím finančních prostředků předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného peníze vrátit, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného. Žalovaný z poskytnutých finančních prostředků vrátil celkem 8 265 Kč.

4. Žalobce prokázal notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z předchůdce žalobce na žalobce coby postupníka. Žalobce tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotných uzavřených smlouvách a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tyto závazky rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.

10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.

11. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

12. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

13. Předchůdce žalobce této povinnosti nedostál, když při zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry zjevně vyšel pouze z informací poskytnutých žalovaným, a to navíc neúplných, když na výdajové straně zjišťoval pouze výdaje žalovaného na bydlení. Žalobce neprokázal, že by jeho předchůdce informace o příjmech a výdajích žalovaného prověřil, jak mu ukládal § 86 ZSÚ Tvrzení žalobce, že předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného v registrech, má soud za vyvrácené, neboť je mu z jeho činnosti známo, že na majetek žalovaného byla v době uzavírání úvěrové smlouvy vedena již přinejmenším jedna exekuce, což mohl předchůdce žalobce snadno ověřit, pokud by si obstaral výpis z Centrální evidence exekucí.

14. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nárok z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

15. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

16. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 20 883,39 Kč (byla poskytnuta částka 29 148,39 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 8 265 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta (výrok II.). S ohledem na to, že předchůdce žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, nemohl mu vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, neboť žalovaný se doposud do prodlení nedostal, když nebyly řádně zjištěny jeho možnosti poskytnuté finanční prostředky splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 48,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobce v rozsahu 74,34 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,66 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba, vše v roce 2023) včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění práva žalobce proti žalovanému. Doplnění žaloby ze dne , datum, soud jako účelně vynaložený náklad neuznal, neboť tímto vyjádřením žalobce pouze na výzvu soudu doplňoval tvrzení týkající se zkoumání úvěruschopnosti, která mohla být obsažena již v samotném žalobním návrhu.

18. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.