7 C 54/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 43.958,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 5.016 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5.016 Kč od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku do zaplacení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž se žalovaný dostane do prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 18.628,30 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 25,00 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a částku 20.313,98 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky , částka, od , datum, do třetího dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku a dále z částky , částka, od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku do zaplacení a s úrokem ve výši 15,00 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne , datum, , domáhal zaplacení:- částky , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úrokem 25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.- částky , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úrokem 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

2. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také jen „předchůdce žalobce“), poskytl žalovanému dva úvěry, které žalovaný řádně nesplácel. Konkrétně předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému částku , částka, . Žalovaný se zavázal uhradit úvěr včetně sjednaného příslušenství ve splátkách vymezených ve smlouvě (dále také jen „První smlouva“). Na závazky vyplývající z První smlouvy dosud žalovaný uhradil částku , částka, . Dne , datum, pak předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému částku , částka, . Žalovaný se zavázal uhradit úvěr včetně sjednaného příslušenství ve splátkách vymezených ve smlouvě (dále také jen „Druhá smlouva“). Na závazky vyplývající z Druhé smlouvy dosud žalovaný uhradil částku , částka, . Žalobci měly na základě těchto úvěrových smluv vzniknout jím požadované nároky na vrácení jistin obou úvěrů s úroky, zákonnými úroky z prodlení a na zaplacení smluvních pokut.

3. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy žalobce uvedl, že jeho předchůdce v obou případech hodnotil informace získané od žalovaného, které ověřil z dokladů vyžádaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Informace byly zaznamenány v žádostech o úvěr ze dne , datum, , resp. , datum, a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmu Žadatele“.

4. Poté, co žalobce k výzvě soudu doplnil svá skutková tvrzení, vzal žalobu částečně zpět. Soud proto usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , řízení částečně zastavil co do částky , částka, .

5. Ohledně zbývající části nároku soud vydal elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný odpor. Uvedl, že žaloba je nedůvodná. Bez dalších podrobností uvedl, že „namítá pohledávku i náklady jednání co do výše a důvodu“.

6. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud věc v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aniž ve věci nařizoval jednání.

7. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti.

8. Ze smluv o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a , Anonymizováno, vzal soud za prokázané, že předchůdce žalobce a žalovaný dne , datum, a , datum, tyto dvě smlouvy uzavřeli a že předchůdce žalobce dne , datum, vyplatil žalovanému částku , částka, (První smlouva) a dne , datum, částku , částka, (Druhá smlouva), obojí v hotovosti.

9. Ohledně částek, které žalobce uhradil na závazky vyplývající z obou úvěrových smluv, soud vyšel z vyjádření žalobce. Takto má soud za prokázané, že žalovaný dosud na závazky vyplývající z První smlouvy zaplatil částku , částka, a ze Druhé smlouvy částku , částka, .

10. Předžalobní výzvou ze dne , datum, a podacím lístkem ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil ho na možnost vymáhání dluhu soudní cestou.

11. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný při žádosti o první úvěr mj. uvedl, že je starobní důchodce s měsíčními příjmy , částka, a výdaji , částka, (z toho , částka, na bydlení). Z výměru starobního důchodu soud zjistil, že žalobcem uvedená výše důchodu odpovídá tomuto výměru. Ze žalobcem předložené smlouvy o ubytování pak soud zjistil, že žalovaný bydlel v nájmu s výší nájemného , částka, a zálohami na energie ve výši , hodnota, Kč.

12. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, pak soud zjistil, že žalovaný při žádosti o druhý úvěr mj. uvedl, že je starobní důchodce s měsíčními příjmy , částka, a výdaji , částka, (z toho , částka, na bydlení, údajně u rodičů). Z výměru starobního důchodu soud zjistil, že žalobcem uvedená výše důchodu odpovídá tomuto výměru.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávky z obou úvěrových smluv žalobci. Ze dvou oznámení o postoupení pohledávky, obě ze dne , datum, , vzal soud za prokázané, že předchůdce žalobce informoval žalovaného o postoupení pohledávky.

14. Předžalobními výzvami ze dne , datum, a podacím lístkem žalobce prokázal, že žalovaného před podáním žaloby vyzval k úhradě dluhu.

15. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byly dne , datum, a , datum, uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě předchůdce žalobce vyplatil žalovanému částky , částka, (První smlouva) a , částka, (Druhá smlouva). Žalovaný dosud na závazky vyplývající z První smlouvy zaplatil částku , částka, a ze Druhé smlouvy částku , částka, . Předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovaným žalobci, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, žalobce vycházel z informací poskytnutých žalovaným, z výměru starobního důchodu a ze smlouvy o ubytování.

16. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

19. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření obou úvěrových smluv, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. vs. GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

25. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce řádně ověřoval úvěruschopnost žalované, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento dle názoru soudu potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil.

26. Žalobce sice zkoumal příjmy i výdaje žalovaného, ke zkoumání výdajů však přistoupil zcela laxně, když se v případě prvního úvěru spokojil s informacemi o výši výdajů žalovaného (výdaje celkem 9.516 Kč, z toho na bydlení 3.000 Kč), které ovšem vůbec neodpovídají doložené smlouvě o ubytování (nájemné 8.500 Kč, zálohy na energie 2.000 Kč). V případě druhého úvěru se pak žalobce spokojil s informací, že výdaje žalovaného na bydlení i celkové výdaje jsou ještě nižší (celkem 6.214 Kč, z toho 1.000 Kč na bydlení), a to navíc za situace, kdy se výdaje žalovaného v mezidobí zvýšily o splátky prvního úvěru ve výši 1.354 Kč měsíčně. Soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy nebyla právním předchůdcem žalobce řádně zkoumána.

27. Lze tak uzavřít, že předchůdce žalobce nedodržel požadavky pro uzavření obou smluv o spotřebitelském úvěru, které na něj klade § 86 z. s. ú., když náležitě neprověřil zejména výdaje žalovaného. Soud proto podle § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou dospěl k závěru, že obě smlouvu o spotřebitelském úvěru jsou absolutně neplatně.

28. Soud má za prokázané, že v případě První smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 12.000 Kč a že žalovaný na poskytnutou částku zaplatil částku 13.272 Kč. V tomto případě tedy žalovaný uhradil více, než kolik mu předchůdce žalobce poskytl, a proto soud žalobu co do nároků vyplývajících z První smlouvy zcela zamítl.

29. Dále má soud za prokázané, že v případě Druhé smlouvy předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 15.000 Kč a žalovaný na poskytnutou částku zaplatil částku 9.984 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby rozdíl těchto částek, tedy částku 5.016 Kč, vrátil žalobci jakožto postupníkovi, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 z. s. ú.

30. Soud žalovanému uložil povinnost tuto částku žalobci uhradit společně se zákonným úrokem z prodlení, který žalobci přiznal z nesplacené částky jistiny úvěru podle Druhé smlouvy od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku, neboť má za to, že do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení se žalovaný dostane až v případě nesplnění povinnosti, uložené mu ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021,v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016) lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena. Soud s ohledem na právě citované závěry Nejvyššího soudu zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky v klasické třídenní lhůtě, neboť vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení nečinný, nebylo možné zjistit jeho současné majetkové a další poměry, přičemž tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce, je naopak na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

31. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny a příslušenství soud žalobu s ohledem na shora uvedené jako nedůvodnou zamítl, neboť z neplatné smlouvy nemohou žalobci náležet žádné další smluvní nároky (smluvní úrok). Soud rovněž zamítl žalobu v části požadovaného úroku z prodlení z důvodu, že do prodlení se žalovaný dostane až v případě nesplnění povinnosti, uložené mu ve výroku I. tohoto rozsudku, jak je blíže popsáno shora.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalobce neměl v řízení úspěch ani v rozsahu 50 %, žalovanému žádné náklady nevznikly.