7 C 64/2025

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. PhDr. Romanem Novákem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 12 762,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 9 962,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žaloba se v částce 2 800,86 Kč, v částce úroku z prodlení ve výši , částka, , v částce úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, od , datum, do zaplacení a v částce úroku ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 23. 4. 2025, se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, , a to z titulu smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne , datum, , kterou se žalovanou uzavřel předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , přičemž podrobnosti ohledně úvěrového produktu „Flexikredit“ byly upraveny v Dispozici ke smlouvě ze dne , datum, . Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny a poplatků. Vedle této částky žalobce požaduje také smluvní úrok, podrobněji specifikovaný v žalobě, a zákonný úrok z prodlení, zčásti kapitalizovaný na , částka, , a dále z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

2. Elektronický platební rozkaz soud nevydal, jelikož žaloba neobsahovala dostatečně určitá skutková tvrzení o tom, zda a jakým způsobem předchůdce žalobce prověřoval schopnost žalované splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr.

3. Podáním ze dne , datum, žalobce k výzvě soudu doplnil svá žalobní tvrzení tak, že ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedl následující:

4. Předchůdce žalobce (dále také jen „Banka“) při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr ze dne , datum, . Banka ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík atd.).

5. Banka vycházela z žalovanou tvrzeného příjmu ve výši , částka, měsíčně. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí , částka, , má dvě vyživovací povinnost vůči dalším osobám.

6. Do výdajů žalované byly započteny výdaje žalované doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima žalované dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb./výdaje na bydlení vydané , právnická osoba, a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází.

7. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a úvěr byl poskytnut.

8. K prokázání svých tvrzení žalobce předložil žádost o úvěr ze dne , datum, , náhled do registru (není zřejmé, o jaký registr se jedná), vyjádření Banky k procesu posouzení úvěruschopnosti, formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, výpisy z úvěrového účtu a platební historii Smlouvy).

9. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z těch učinil následující skutková zjištění.

10. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne , datum, soud zjistil, že předchůdce žalobce a žalovaná uvedeného dne uzavřeli tuto smlouvu, z níž mimo jiné vyplývá, že Banka poskytuje žalované jako klientovi kontokorentní úvěr Flexikredit.

11. Z Dispozice ke smlouvě ze dne , datum, soud zjistil, že Banka zřídila žalované k Běžnému účtu č. , č. účtu, službu Flexikredit s výší úvěrového limitu , částka, .

12. Z výpisu z úvěrového účtu pak soud zjistil, že Banka dne , datum, vyplatila žalované částku , částka, . Žalovaná pak na závazky vyplývající ze Smlouvy dne , datum, uhradila částku celkem , částka, .

13. S ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, (dále jen „z. s. ú.“), při zohlednění současného znění zákona a judikatury vztahující se k ochraně spotřebitelů (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18), se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalované splácet úvěr.

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

18. Předchůdce žalobce sice formálně posuzoval úvěruschopnost žalovaného, tuto však rozhodně neposoudil řádně a s odbornou péčí, jak požaduje § 86 z. s. ú.

19. Z žádosti o povolení debetního zůstatku ze dne , datum, a z vyjádření Banky k procesu a zkoumání úvěruschopnosti je patrné, že žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů, na nákladech bydlení se podílí z 25 % (výše výdajů na bydlení však není patrná). Pokud jde o ostatní měsíční náklady žalované, v obou jmenovaných dokumentech je uvedena částka , částka, . Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši , částka, , tento Banka údajně ověřovala z dokladu o příjmu doloženému k jiné žádosti o úvěr, který však k důkazu neoznačila a k žalobě jej nepřiložila. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem domácnosti , částka, . Není patrné, zda a jak Banka tento příjem ověřovala.

20. Soud předně konstatuje, že žalobce neprokázal, že by náležitě zkoumal příjem žalované. Žalobce se odkazuje na ověření příjmu z dokladu předloženého při jiné žádosti o úvěr, tento však soudu nepředložil. Totéž platí o příjmu domácnosti, u kterého není ani zřejmé, zda jej Banka vůbec ověřovala. Soud je navíc toho názoru, že příjem domácnosti, zejména nejedná-li se o příjem manžela, lze brát v potaz pouze velmi omezeně. I kdyby žalovaná skutečně dosahovala příjmu ve výši 12 000 Kč měsíčně, jedná se o příjem, který nedosahoval ani výše minimální mzdy stanovené pro rok 2020 (při započítání slevy na dani na dvě děti nejméně , částka, ). Po odečtení měsíčních splátek předchozích závazků ve výši , částka, , žalované z příjmu zbývala částka cca , částka, , z níž měla uhradit veškeré náklady pro sebe i další dvě osoby, které vyživuje. Přitom jen částka životního minima stanovená pro rok 2020 pro tři osoby činila nejméně , částka, , a to ještě vůbec nedošlo na náklady bydlení.

21. Z právě uvedeného je patrné, že informace, které měla Banka k dispozici, jednoznačně budily důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Banka přesto, aniž náležitě prověřila příjmovou a zejména výdajovou stránku žalované, úvěr poskytla.

22. Pro rozpor s § 86 z. s. ú. tak soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou podle § 87 z s. ú. a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz) a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.

23. Vzhledem k tomu, že soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, je žalovaná povinna žalobci vydat pouze to, oč se na jeho úkor bezdůvodně obohatila plněním poskytnutým na základě absolutně neplatného právního jednání (§ 2991 o. z.). Z provedeného dokazování vyplývá, že Banka vyplatila žalované celkem částku 15 013,22 Kč, žalovaná pak na závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradila částku celkem 5 051,10 Kč. Soud tak uložil žalované povinnost uhradit žalobci rozdíl těchto částek, tedy částku 9 962,12 Kč. Z této částky soud žalobci přiznal také zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty, kterou žalobce poskytl žalované ve výzvě k okamžitému splacení dluhu. Sazbu úroku z prodlení soud stanovil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Ve zbytku jistiny, poplatků, smluvních pokut a dalšího příslušenství soud žalobu zamítl.

25. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl ve větší části žalovaného nároku neúspěšný, a protože žalované žádné náklady řízení nevznikly, soud postupoval podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků proto nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.