8 C 143/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., advokátem se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného , okres okres o zaplacení částky 41.690 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10.920 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 30.770 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 3.179,34 Kč - s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 25.651,20 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do 30. 12. 2020 - s úrokem z prodlení 1,5 % ročně z částky 10.920 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení - s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 14.731,20 Kč za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení - s úrokem 10,8 % ročně z částky 24.000 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení.

III. Zastavuje se řízení v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 238,74 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 41.690 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.418,08 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 25.651,20 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení, a s úrokem 10,8 % ročně z částky 24.000 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení. Tvrdí, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] dne 11. 1. 2018 smlouvu o úvěru, na základě níž mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 24.000 Kč, což žalovaný převzal při podpisu smlouvy v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poplatek za uzavření smlouvy 960 Kč, poplatek za správu úvěru 5.280 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 4.560 Kč a úrok 6.720 Kč. Celkovou dlužnou částku 41.520 Kč měl žalovaný zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 3.120 Kč, poslední splátka měla být zaplacena 12. 2. 2019. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel a uhradil celkem pouze 13.080 Kč, což bylo započteno na úroky a na všechny 3 druhy poplatků. Žalovaný je tak povinen doplatit ještě celou jistinu 24.000 Kč, úrok 1.651,20 Kč, poplatek za správu úvěru 1.305,60 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 1.483,20 Kč, celkem 28.440 Kč. Žalovaná částka se skládá z této částky 28.440 Kč a ze smluvní pokuty 13.250 Kč, která odpovídá sazbě 0,1 % denně z dlužných částek za dobu od 12. 3. 2018 do 4. 12. 2019. Původní věřitel zkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splatit. Původní věřitel převedl část závodu na společnost [právnická osoba], která postupní smlouvou ze dne 24. 6. 2020 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalovaný žalobci na žalovanou částkou ničeho nezaplatil ani po výzvě.

2. Ve věci byl dne 25. 1. 2021 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Ještě před zahájením prvního jednání ve věci vzal žalobce žalobu částečně zpět ohledně částky 238,74 Kč, která představuje část kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 12. 2. 2019 do 20. 5. 2020. Soud proto postupoval podle ustanovení § 96 odstavců 1 a 2 občanského soudního řádu a řízení v této části zastavil výrokem III. tohoto rozhodnutí. Došlo tedy ke snížení nároku žalobce na kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 12. 2. 2019 do 20. 5. 2020 ve výši 3.418,08 Kč na částku 3.179,34 Kč.

4. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. Dne 11. 1. 2018 požádal žalovaný o úvěr 24.000 Kč na tiskopisu původního věřitele [právnická osoba] V něm uvedl adresu svého pobytu [obec], [ulice a číslo] a další adresu [adresa žalovaného]. Označil zaměstnavatele [právnická osoba] se sídlem ve [obec], příjmy uvedl ve výši 15.641 Kč, výdaje na bydlení uvedl ve výši 4.000 Kč, na stravování 1.800 Kč a na telefon 200 Kč, tedy průměrné měsíční výdaje činily 6.000 Kč, jednalo se zároveň o měsíční výdaje celé domácnosti. Žalovaný předložil občanský průkaz, rodný list, výplatní pásky, pracovní smlouvu a o výdajích předložil čestné prohlášení, uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, počet výdělečně činných osob v domácnosti byl jeden, majetek žalovaný označil jako auto a standardní vybavení domácnosti. Žalovaný prohlásil, že má již zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Všechny tyto údaje žalovaný potvrdil svým podpisem dne 11. 1. 2018. Původní věřitel provedl téhož dne finanční analýzu, v níž zohlednil příjem žalovaného 15.641 Kč, výdaje 6.000 Kč, minimální měsíční výdaje 3.500 Kč, rezervu na neočekávané výdaje 1.000 Kč, a dospěl k tomu, že žalovaný má měsíční volné finanční zdroje 8.641 Kč s tím, že žalovanému lze poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 8.641 Kč. Původní věřitel měl k dispozici 3 výplatní lístky žalovaného za měsíce září, říjen a listopad 2017, podle nichž žalovaný dosáhl čistého příjmu v těchto měsících ve výši 19.413 Kč, 12.967 Kč a 14.542 Kč. Podle mzdového výměru z 1. 1. 2017 zaměstnavatel žalovaného [právnická osoba] přiznal žalovanému základní mzdový tarif 65,52 Kč na hodinu a několik druhů příplatků. Původní žalobce dne 11. 1. 2018 provedl vyhodnocení údajů o žalovaném podle svých postupů na tiskopisu [anonymizováno] scoring, v němž mu vyšlo, že žalovaný celkem dosáhl 30 bodů, což umožňuje poskytnout žalovanému úvěr až do výše 70.000 Kč, byl doporučen úvěr v maximální výši 24.000 Kč s měsíční splátkou 3.120 Kč.

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] 2018 [číslo] soud zjistil, že byla uzavřena dne 11. 1. 2018 ve [obec] mezi úvěrujícím neboli věřitelem [právnická osoba] se sídlem v [obec], [IČO], a žalovaným jakožto úvěrovaným, neboli dlužníkem. Žalovaný uvedl adresu bydliště i druhou adresu stejně jako v žádosti o úvěr. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr 24.000 Kč na dobu určitou na 13 splátek, a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí této částky v hotovosti. Úrok byl sjednán ve výši 28 % ročně za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za uzavření smlouvy 960 Kč, který byl splatný při podpisu smlouvy, dále poplatek za správu úvěru 5.280 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 4.560 Kč a úrok 6.720 Kč Celkem měl žalovaný uhradit 41.520 Kč, po odpočtu poplatku 960 Kč měl žalovaný splácet částku 40.560 Kč formou 13 splátek po 3.120 Kč měsíčně. Pro případ prodlení byla v článku V. odst. 4 dohodnuta povinnost žalovaného zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, přičemž souhrn uplatněné smluvní pokuty nesměl přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Ve stejný den žalovaný podepsal listinu Předpis splátek k úvěrové smlouvě, v níž je uvedeno, jaká část jednotlivých splátek připadne na úmor úroku, jistiny a poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní inkaso splátek.

7. Jak vyplývá z přehledu plateb, zaplatil žalovaný celkem 13.080 Kč. Z toho v den podpisu smlouvy zaplatil 960 Kč a 3.120 Kč, což odpovídá poplatku za uzavření smlouvy a první splátce, dále v srpnu 2018 zaplatil 6.000 Kč, v září 2018 zaplatil 2.000 Kč a v říjnu téhož roku uhradil 1.000 Kč.

8. Ohledně převodu pohledávky za žalovaným až na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. [právnická osoba], tedy původní věřitel, byla podle výpisu z obchodního rejstříku zapsána do tohoto rejstříku v roce 2000 a v době uzavření žalované úvěrové smlouvy do předmětu jejího podnikání náleželo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Původní věřitel uzavřel jakožto prodávající se společností [právnická osoba] se sídlem v [obec], [IČO], jako kupujícím smlouvu o prodeji části závodu dne 6. 9. 2018. Tato část závodu byla tvořena divizí spotřebitelských úvěrů v rozsahu definovaném ve smlouvě. Doklad o koupi části závodu byl založen ve sbírce listin obchodního rejstříku a byl sepsán notářským zápisem ze dne [datum] NZ [číslo] 2018, [spisová značka] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou v [obec]. V seznamu úvěrových smluv, převáděných smlouvou o prodeji části závodu, se nachází i žalovaná úvěrová smlouva. Dne 24. 6. 2020 uzavřela společnost [právnická osoba] jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázala postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze. V seznamu postoupených pohledávek se na straně 19 nachází i žalovaná pohledávka. Podle příkazu k úhradě, dodatku k postupní smlouvě a potvrzení o zaplacení kupní ceny byla kupní cena za postoupené pohledávky řádně zaplacena dne 8. 7. 2020. Dopisem z 24. 7. 2020 oznámil postupitel [právnická osoba] žalovanému, že postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, a vyzval žalovaného k úhradě dluhu již žalobci na specifikované bankovní spojení.

9. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalovaného dopisem svého právního zástupce z 17. 12. 2020, v němž upozornil žalovaného na to, že pokud dluh nevyrovná ve stanovené lhůtě, obrátí se žalobce se svým nárokem na soud. Podle podacího lístku byl dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 18. 12. 2020.

10. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel [právnická osoba] dne 11. 1. 2018 přijal žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, měl k dispozici shora uvedené doklady od žalovaného o jeho příjmu, vyhodnotil příjmy a výdaje žalovaného výše popsaným způsobem a tentýž den s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a poskytl zároveň žalovanému v hotovosti dohodnutou částku 24.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli jistinu, úrok a 3 druhy poplatků, jak je shora popsáno, kdy poplatek 960 Kč byl splatný hned při podpisu smlouvy a zbytek 40.560 Kč měl žalovaný uhradit ve 13 splátkách po 3.120 Kč měsíčně. Celkem měl žalovaný uhradit 41.520 Kč s tím, že poslední splátka měla být zaplacena 12. 2. 2019. Žalovaný celkem na úvěr zaplatil 13.080 Kč. Původní věřitel si započítal platby žalovaného na poplatek za uzavření smlouvy v plné výši, 960 Kč, na úrok 5.068,80 Kč, na poplatek za správu úvěru 3.974,40 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 3.076,80 Kč. Z toho původní věřitel stanovil dlužné částky na jistině, úroku a poplatcích, a k tomu připočítal ještě smluvní pokutu 41.690 Kč, jak je shora uvedeno. Původní věřitel uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o koupi části závodu, do níž náležely úvěrové smlouvy. Tato společnost následně uzavřela s žalobcem postupní smlouvu, přičemž mezi postoupenými pohledávkami byla i pohledávka za žalovaným. Postupitel vytvořil po postoupení pohledávky oznámení pro žalovaného, nebylo však zjištěno, že by žalovanému bylo kdy odesláno či doručeno. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil ani po předžalobní výzvě.

11. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnil tím, že žalovanému poskytl v den uzavření smlouvy dohodnutou částku 24.000 Kč.

12. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud nepokládá závěr původního věřitele o tom, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splacení žalovaného úvěru, za zodpovědný. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Tentýž zákon v § 75 a § 76 vyžaduje od původního věřitele provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalovaného. Ustanovení § 77 téhož zákona obsahuje obecná pravidla komunikace se spotřebiteli, a soud upozorňuje zejména na odst. 2 písm. b), podle něhož obsah komunikace musí být dostačující a přesný a nesmí zastírat, zlehčovat nebo zamlčet důležité skutečnosti, což byl povinen zajistit původní věřitel. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného hradit splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků.

13. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr i v úvěrové smlouvě adresu svého pobytu [obec], [ulice a číslo], což je adresa Obecního úřadu v Ořechově, nemohlo se tudíž jednat o jeho skutečný pobyt. Tuto skutečnost mohl původní věřitel zcela jistě zjistit z veřejně dostupné databáze. Žalovaný sice uvedl ještě jinou adresu určenou pro výběr splátek v hotovosti, avšak trvalý pobyt na adrese obecního úřadu u žalovaného měl původnímu věřiteli signalizovat, že poměry žalovaného týkající se jeho bydlení nejsou zcela uspořádány, když žalovaný se nemůže přihlásit k trvalému pobytu na adrese, kde se zdržuje. Tato skutečnost může v budoucnu způsobit potíže v komunikaci s žalovaným, jak mohl původní věřitel předpokládat.

14. Žalovaný předložil původnímu věřiteli výplatní lístky za 3 měsíce předcházející uzavření žalované úvěrové smlouvy, a původní věřitel z toho vypočítal průměrnou čistou mzdu žalovaného 15.641 Kč, tutéž částku žalovaný uvedl i do žádosti o poskytnutí úvěru. Jedná se o velmi nízký příjem. Jiné příjmy na straně žalovaného zjištěny nebyly. Výdajovou stránkou žalovaného se původní věřitel nezabýval dostatečně podrobně, když zjistil pouze blíže nespecifikované a nedoložené údaje na bydlení 4.000 Kč, telefon 200 Kč a stravování 1.800 Kč. Původní věřitel do výdajů zahrnul také rezervu 1.000 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji určil na 8.641 Kč. Příjem žalovaného byl nízký, jeho výdaje nebyly nikterak ověřeny a původní věřitel měl také přihlédnout k tomu, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů. Původní věřitel si ani nevyžádal od žalovaného výpis z účtu, aby aspoň tímto způsobem mohl výdaje žalovaného ověřit. Původní věřitel měl také přihlédnout k tomu, že žalovaný uvedl, že má již zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěru, z čehož lze dovodit, že žalovaný již nějaký úvěr před žalovaným úvěrem čerpal. Původní věřitel se spokojil pouze s tímto konstatováním žalovaného, aniž by zjišťoval, zda žalovaný není již zadlužený, jaká je výše jeho dluhu, výše splátek a platební morálka. Soud tedy má za to, že původní věřitel neposoudil před uzavřením žalované smlouvy úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích, když to, co původní věřitel zjistil, nepovažuje soud za spolehlivé a dostatečné informace k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Původní věřitel nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného žalovaný úvěr splácet.

15. Spotřebitelé, kteří si berou úvěry na nebankovním trhu, mají výrazně posunuté vnímání vlastních schopností splácet úvěr ve srovnání s běžnými klienty bank, což je již obecně známou skutečností. O to více pak záleží na posouzení úvěruschopnosti takového spotřebitele jako je žalovaný, a právě k tomu je nutná odborná péče původního věřitele jakožto poskytovatele úvěru. Soud tedy má za to, že původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva o úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný byl oprávněn uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve tříleté promlčecí lhůtě běžící od uzavření smlouvy, což však neučinil. Jednalo by se v takovém případě o neplatnost relativní ve smyslu § 586 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Soud však ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a narušuje rovněž veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky taktéž ve formě sociálních dávek, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů.

16. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale zjevně narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti, a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

17. Za tohoto stavu soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly tudíž vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli poplatky, úroky či smluvní pokuty. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 24.000 Kč, žalovaný tuto částku přijal, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod. Na straně žalovaného tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a citované ustanovení § 2991 občanského zákoníku ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného představuje částku 10.920 Kč, která odpovídá rozdílu mezi přijatou částkou 24.000 Kč a platbami žalovaného v celkové výši 13.080 Kč. 18. [právnická osoba] nabyla od původního věřitele pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o koupi závodu podle § 2079 a § 2175 občanského zákoníku. Tatáž společnost postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Postoupením pohledávky žalobce nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, jak je stanoveno v § 1880 občanského zákoníku.

19. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odst. 1 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen poté dluh splnit bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je až předžalobní výzva, odeslaná žalovanému 18. 12. 2020. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se výzva dostala 23. 12. 2020, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 30. 12. 2020, a následujícího dne 31. 12. 2020 se dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku. Od téhož dne žalobci vzniklo podle § 1970 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení, jejichž výše je stanovena v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a činí 8,25 % ročně. Jinou sazbu úroku z prodlení si účastníci neujednali.

20. Na základě všech výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci částku 10.920 Kč s úrokem z prodlení od 31. 12. 2020. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, a to ohledně zbývající části jistiny, úroku, poplatků a části úroku z prodlení.

21. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, a ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. mu náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem ve sporu. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.