8 C 170/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem ulice a číslo , PSČ obec , okres okres o zaplacení částky 19 026,30 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5.050 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně za dobu od 31. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 13.976,30 Kč – s úrokem z prodlení ve výši 548,49 Kč – s úrokem 10,2 % ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 21.05.2020 do zaplacení – s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 11.000 Kč za dobu od 21.05.2020 do 30. 12. 2020 – s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 5.950 Kč za dobu od 31.12.2020 do zaplacení – s úrokem z prodlení 1,75 % ročně z částky 5.050 Kč za dobu od 31.12.2020 do zaplacení.

III. Zastavuje se řízení v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 1.408,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 223,59 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 19.026,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10% ročně z částky 11.000 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem 10,2% ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 772,08 Kč. Tvrdí, že žalovaný uzavřel dne 20. 9. 2018 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na základě níž mu byly poskytnuty peněžní prostředky 10.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poplatek za správu úvěru 2.200 Kč, poplatek za hotovostní výběr 3.200 Kč a úrok 28% z jistiny na dobu poskytnutí úvěru, což odpovídá částce 2.800 Kč. Celkovou dlužnou částku 18.200 Kč měl žalovaný zaplatit ve 14 splátkách po 1.300 Kč měsíčně. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel a uhradil celkem pouze 4.950 Kč, což bylo započteno na úroky a poplatky. Žalovaný je tak povinen doplatit celou jistinu 10.000 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1.000 Kč, poplatek za správu úvěru 800 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 1.450 Kč, celkem 13.250 Kč. Žalovaná částka se skládá z této částky 13.250 Kč a ze smluvní pokuty 5.776,30 Kč. Původní věřitel zkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splatit. Původní věřitel převedl část závodu na společnosti [právnická osoba], která postupní smlouvou z 24. 6. 2020 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil ani po výzvě.

2. Ve věci byl dne 26. 2. 2021 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Ještě před zahájením prvního jednání ve věci vzal žalobce žalobu částečně zpět ohledně částky 223,59 Kč, která představuje část kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 21. 11. 2019 do 20. 5. 2020 a ohledně částky 1.408,75 Kč na smluvní pokutě. Soud proto postupoval podle § 96 odstavců 1 a 2 občanského soudního řádu a řízení v této části zastavil výrokem III. tohoto rozhodnutí. Došlo tak ke snížení nároků žalobce na kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 21. 11. 2019 do 20. 5. 2020 na částku 548,49 Kč a ke snížení nároku žalobce na smluvní pokutu na částku 4.367,55 Kč. Posledně uvedená částka odpovídá sazbě 0,1% denně z dlužných splátek za období od 21. 1. 2018 do 20. 5. 2020.

4. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. Dne 20. 9. 2018 požádal žalovaný o úvěr 10.000 Kč na tiskopisu Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Uvedl, že peníze potřebuje na spotřebu, že je zaměstnán u zaměstnavatele [anonymizováno] jako tryskač, je svobodný, bydlí u rodičů, v domácnosti je jedna výdělečně činná osoba, majetek žalovaný žádný neoznačil a neuvedl. Příjem z pracovního poměru žalovaný uvedl ve výši 7.778 Kč měsíčně, což je jeho průměrný měsíční příjem, předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu. Jako své výdaje označil částku 3.500 Kč na stravování a výživné a 500 Kč na ostatní výdaje, a 1.300 Kč na splátky jiného úvěru, tyto výdaje doložil čestným prohlášením. Žalovaný rovněž prohlásil, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Z dodatku [číslo] k pracovní smlouvě, který zřejmě žalovaný předložil původnímu věřiteli, vyplývá, že žalovaný se dohodl se zaměstnavatelem [jméno] [příjmení] [jméno] na změně pracovní smlouvy tak, že od 1. 1. 2018 se sjednává pracovní poměr na dobu neurčitou se mzdovým tarifem 12.200 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů provedl původní věřitel finanční analýzu, z níž soud zjistil, že původní věřitel počítal s měsíčním příjmem žalovaného 7.778 Kč, s výší měsíčních výdajů žalovaného 5.300 Kč, zohlednil minimální měsíční výdaje 3.500 Kč, započítal rezervu 1.000 Kč na neočekávané výdaje, a z toho dovodil, že žalovaný má měsíční volné finanční zdroje 1.478 Kč. Původní věřitel na základě toho provedl 20. 9. 2018 vyhodnocení údajů o žalovaném podle svých postupů na tiskopisu Credit scoring, v němž mu vyšlo, že žalovaný dosáhl celkem 10 bodů, což umožňuje poskytnout úvěr do 25.000 Kč s nejvyšší splátkou 1.478 Kč měsíčně.

6. Soud z databáze soudních řízení zjistil, že žalovaný je účastníkem řízení na straně žalované ještě v dalších třech řízeních pod spisovými značkami [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Jedná se vesměs o nároky z nebankovních úvěrů, v prvním případě byla úvěrová smlouva uzavřena 4. 6. 2017 mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] na 8.000 Kč, ve druhém případě byla úvěrová smlouva uzavřena mezi žalovaným a stejnou společností dne 7. 10. 2017 na částku 12.000 Kč a v posledním případě se jednalo o nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené 21. 5. 2018 mezi žalobcem a společností [právnická osoba] na částku 10.000 Kč.

7. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že byla uzavřena dne 20. 9. 2018 mezi úvěrujícím neboli věřitelem [právnická osoba] se sídlem v [obec], [IČO], a žalovaným jakožto úvěrovaným neboli dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr 10.000 Kč na dobu určitou do splatnosti poslední 14. splátky, a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí této částky v hotovosti. Úrok byl sjednán ve výši 28% z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí 24% ročně. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za správu úvěru 2.200 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 3.200 Kč a úrok ve výši 2.800 Kč. Celkové náklady úvěru činily 8.200 Kč a žalovaný se zavázal celkem původnímu věřiteli uhradit 18.200 Kč formou 14 splátek ve výši 1.300 Kč měsíčně. Pro případ prodlení žalovaného byla v článku 5 odstavec 4 smlouvy dohodnuta povinnost žalovaného zaplatit smluvní pokutu 0,1% denně z částky, ohledně níž je v prodlení, přičemž souhrn smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Ve stejný den 20. 9. 2018 žalovaný podepsal listinu Předpis splátek k úvěrové smlouvě, v níž je uvedeno, jaká část jednotlivých splátek připadne na úmor úroku, jistiny a poplatků.

8. Jak vyplývá z přehledu plateb, zaplatil žalovaný celkem 4.950 Kč. V den podpisu smlouvy zaplatil 1.300 Kč, v říjnu 2018 zaplatil 1.300 Kč, v listopadu 2018 částku 1.000 Kč, v prosinci 2018 částku 700 Kč a poslední platbu 650 Kč žalovaný uskutečnil dne 15. 1. 2019.

9. Ohledně převodu pohledávky za žalovaným až na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. [právnická osoba], tedy původní věřitel, byla podle výpisu z obchodního rejstříku zapsána do tohoto rejstříku v roce 2000 a v době uzavření žalované úvěrové smlouvy do předmětu jejího podnikání náleželo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Původní věřitel uzavřel jakožto prodávající se společností [právnická osoba] se sídlem v [obec], [IČO], jako kupujícím smlouvu o prodeji části závodu dne 6. 9. 2018. Tato část závodu byla tvořena divizí spotřebitelských úvěrů v rozsahu definovaném ve smlouvě. Doklad o koupi části závodu byl založen ve sbírce listin obchodního rejstříku a byl sepsán notářským zápisem ze dne 27. 9. 2018 č. [anonymizováno] [číslo] [rok], [spisová značka] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] v [obec]. V seznamu úvěrových smluv, převáděných smlouvou o prodeji části závodu, se nachází i žalovaná úvěrová smlouva. Dne 24. 6. 2020 uzavřela společnost [právnická osoba] jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázala postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze. V seznamu postoupených pohledávek se nachází i žalovaná pohledávka. Podle příkazu k úhradě, dodatku k postupní smlouvě a potvrzení o zaplacení kupní ceny byla kupní cena za postoupené pohledávky řádně zaplacena dne 8. 7. 2020. Dopisem z 24. 7. 2020 oznámil postupitel [právnická osoba] žalovanému, že postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, a vyzval žalovaného k úhradě dluhu již žalobci na specifikované bankovní spojení.

10. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalovaného dopisem svého právního zástupce ze 17. 12. 2020, v němž upozornil žalovaného na to, že pokud dluh nevyrovná ve stanovené lhůtě, obrátí se žalobce se svým nárokem na soud. Podle podacího lístku byl dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 18. 12. 2020.

11. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel [právnická osoba] dne 20. 9. 2018 přijal žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, měl k dispozici od žalovaného shora uvedené doklady, vyhodnotil příjmy a výdaje žalovaného výše popsaným způsobem a tentýž den s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a poskytl žalovanému v hotovosti dohodnutou částku 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli jistinu, úrok a poplatky, jak je shora popsáno, celkem 18.200 Kč formou 14 splátek po 1.300 Kč měsíčně, kdy poslední splátka vycházela na 21. 11. 2019. Žalovaný na úvěr celkem zaplatil 4.950 Kč. Původní věřitel si započítal platby žalovaného na úroky ve výši 1.800 Kč, na poplatek za správu úvěru ve výši 1.400 Kč na poplatek za hotovostní výběr splátek 1.750 Kč. Z toho původní věřitel stanovil dlužné částky, a to na jistině 10.000 Kč, na úrocích 1.000 Kč, na poplatku za správu úvěru 800 Kč a na poplatku za hotovostní výběr splátek 1.450 Kč. Původní věřitel uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o koupi části závodu, do níž náležely úvěrové smlouvy. Tato společnost následně s žalobcem uzavřela postupní smlouvu, přičemž mezi postoupenými pohledávkami byla i pohledávka za žalovaným. Postupitel vytvořil po postoupení pohledávky oznámení pro žalovaného, nebylo však zjištěno, kterého dne, případně zda vůbec, bylo toto oznámení žalovanému odesláno či doručeno. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil ani po předžalobní výzvě.

12. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnil tím, že žalovanému poskytl v den uzavření smlouvy dohodnutou částku 10.000 Kč.

13. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud nepokládá závěr původního věřitele o tom, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splacení žalovaného úvěru, za zodpovědný. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Tentýž zákon v § 75 a § 76 vyžaduje od původního věřitele provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalovaného. Ustanovení § 77 téhož zákona obsahuje obecná pravidla komunikace se spotřebiteli, a soud upozorňuje zejména na odst. 2 písm. b), podle něhož obsah komunikace musí být dostačující a přesný a nesmí zastírat, zlehčovat nebo zamlčet důležité skutečnosti, což byl povinen zajistit původní věřitel. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného hradit splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků.

14. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Příjem žalovaného 7.778 Kč měsíčně je příjmem velice nízkým. Žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů, počet výdělečně činných osob v domácnosti byl pouze jedna osoba, tedy zřejmě žalovaný, tento údaj neobsahuje žádnou bližší specifikaci. Jiné příjmy na straně žalovaného zjištěny nebyly. Výdajovou stránkou žalovaného se původní věřitel nezabýval dostatečně podrobně, když zjistil pouze blíže nespecifikované a nedoložené výdaje na stravování a výživné 3.500 Kč, nějaké další ostatní výdaje 500 Kč, což dohromady činí 4.000 Kč, když původní věřitel započítal ještě do výdajů rezervu 1.000 Kč, výsledek činil 2.778 Kč. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaný splácí nějaké jiné úvěry splátkami 1.300 Kč měsíčně. Původní věřitel si ani nevyžádal od žalovaného výpis z účtu, aby aspoň tímto způsobem mohl výdaje žalovaného ověřit. Původní věřitel měl také přihlédnout k tomu, že žalovaný uvedl, že má již zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Původnímu věřiteli bylo zcela jistě známo, že s žalovaným uzavřel 4 měsíce před žalovaným úvěrem jinou smlouvu o úvěru dne 21. 5. 2018 na částku 10.000 Kč. Původní věřitel výdaje žalovaného nikterak neověřil a nezjišťoval, jaká je výše jiných závazků žalovaného, jaké jsou zůstatky jiných dluhů žalovaného, jeho platební morálka, případně délka trvání takových závazků. Soud tedy má za to, že původní věřitel neposoudil před uzavřením žalované smlouvy úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, když to, co původní věřitel zjistil, nepovažuje soud za spolehlivé a dostatečné informace k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud je toho názoru, že osobám s takto nízkými příjmy, které nedosahují ani částky 8.000 Kč měsíčně, by neměly být žádné další úvěry poskytovány. Původní věřitel nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet žalovaný úvěr. Žalovanému byl úvěr poskytnut v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

15. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale zjevně narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti, a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

16. Za tohoto stavu soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z takové smlouvy nemohly tudíž vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli poplatky, úroky či smluvní pokuty. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 10.000 Kč, žalovaný tuto částku přijal, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod. Na straně žalovaného tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a citované ustanovení § 2991 občanského zákoníku ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného představuje částku 5.050 Kč, která odpovídá rozdílu mezi přijatou částkou 10.000 Kč a platbami žalovaného v celkové výši 4.950 Kč. 17. [právnická osoba] nabyla od původního věřitele pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o koupi závodu podle § 2079 a § 2175 občanského zákoníku. Tatáž společnost postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Postoupením pohledávky žalobce nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, jak je stanoveno v § 1880 občanského zákoníku.

18. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odst. 1 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen poté dluh splnit bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je až předžalobní výzva, odeslaná žalovanému 18. 12. 2020. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se výzva dostala 23. 12. 2020, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 30. 12. 2020, a následujícího dne 31. 12. 2020 se dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku. Od téhož dne žalobci vzniklo podle § 1970 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení, jejichž výše je stanovena v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a činí 8,25 % ročně. [příjmení] sazbu úroku z prodlení si účastníci neujednali.

19. Na základě všech výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci částku 5.050 Kč s úrokem z prodlení od 31. 12. 2020. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, a to ohledně zbývající části jistiny, úroku, poplatků a části úroku z prodlení.

20. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, a ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. mu náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem ve sporu. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.