8 C 182/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení se sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 113.557,35 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 38.200 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně za dobu od 19. 9. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 75.357,35 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně - z částky 52.333,55 Kč za dobu od 8. 5. 2018 do 18. 9. 2018 - z částky 29.633,55 Kč za dobu od 19. 9. 2018 do zaplacení - z částky 30.723,80 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 18. 9. 2018 - z částky 15.223,80 Kč za dobu od 19. 9. 2018 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 113.557,35 Kč s úrokem z prodlení 8,5% ročně z částky 52.333,55 Kč za dobu od 8. 5. 2018 do zaplacení a z částky 30.723,80 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení. Tvrdí, že uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce. Dne 6. 3. 2017 uzavřel smlouvu o zápůjčce [číslo] podle níž poskytl žalovanému peněžní prostředky 40.000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a poplatek ve výši 34.167 Kč, který se skládá z úroku 7.155 Kč, z poplatku za zpracování doručení a flexibilní splácení 9.380 Kč a z poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení 17.632 Kč Celkem měl žalovaný žalobci uhradit 74.167 Kč formou šedesáti splátek ve výši 1.237 Kč týdně. Žalovaný však splatil toliko 17.300 Kč, což bylo započteno na úrok částkou 1.937,55 Kč a na poplatky částkou 15.362,45 Kč. Žalovaný tedy neuhradil 56.867 Kč, z toho však žalobce požaduje toliko 52.333,55 Kč, neboť dluh snížil o nespotřebované poplatky ve výši 4.533,45 Kč. Podle článku 16 smluvních podmínek byl žalovaný povinen zaplatit žalobci ještě smluvní pokutu 0,1% denně z dlužné částky 52.333,55 Kč za dobu od 8. 5. 2018 do 23. 3. 2021, což představuje částku 55.002,56 Kč. Žalobce však požaduje smluvní pokutu pouze 20.000 Kč podle § 122 odstavec 3 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Žalobce dále s žalovaným uzavřel druhou smlouvu o zápůjčce dne 13. 4. 2017 pod [číslo] na základě níž poskytl žalovanému 21.000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci tuto částku včetně úplaty 18.175 Kč, která se skládá z úroku 3.756 Kč, z poplatku za zpracování doručení a flexibilní splácení 5.162 Kč a z poplatku za administrativní činnosti a komfortní splácení 9.257 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit žalobci 39.175 Kč formou šedesáti splátek po 653 Kč týdně. Žalovaný uhradil toliko 5.500 Kč, což bylo započteno na úrok ve výši 567,42 Kč a na poplatky ve výši 4.932,58 Kč. Žalovaný tedy nezaplatil žalobci 33.675 Kč, z čehož však žalobce požaduje toliko 30.723,80 Kč, když dlužnou částku snížil o nespotřebované poplatky 2.951,20 Kč. Žalobci vzniklo právo i v tomto případě na smluvní pokutu 0,1% denně z částky 30.723,80 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 23. 3. 2021, což představuje částku 31.123,21 Kč. Žalobce však požaduje toliko smluvní pokutu ve výši 10.500 Kč podle výše citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce v obou případech prověřil schopnost žalovaného splácet zápůjčku, přičemž zjistil, že žalovaný je zaměstnán jako dělník ve společnosti [právnická osoba], žalovaný uvedl další příjem z brigády, předložil povolení k pobytu. V případě druhé zápůjčky žalobce ověřil, že žalovaný první zápůjčku v té době řádně splácel. Žalovaná částka 113.557,35 Kč je součtem částek 52.333,55 Kč, 20.000 Kč, 30.723,80 Kč a 10.500 Kč. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho neuhradil ani po výzvě.

2. Ve věci byl dne 6. 4. 2021 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou. Žalovaný je státní příslušník [země] a od 13. 7. 2016 má vydáno potvrzení o přechodném pobytu občana Evropské unie za účelem zaměstnání, které je platné do 12. 7. 2026. Žalovaný si nahlásil adresu pobytu na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odstavec 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Ohledně první smlouvy o zápůjčce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 6. 3. 2017 podepsal žalovaný i žalobce dvě listiny, jednak zákaznickou kartu a jednak smlouvu o zápůjčce – [příjmení] v hotovosti [číslo]. V zákaznické kartě je uvedeno, že žalovaný je občanem [země], má povolení k pobytu platné do 18. 7. 2024, jeho pobyt je na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí, žalovaný bydlí na ubytovně, je svobodný, pracuje jako dělník ve [právnická osoba] drůbež v [obec]. Jeho čistý příjem činí 10.061 Kč, další příjem má 5.000 Kč, počet zdrojů příjmu je pouze jeden. Měsíční výdaje jsou pouze odhadované na částku 4.500 Kč. Žalovaný měl bankovní účet na svoje jméno, měl nějakou kreditní kartu a neměl zápůjčky u jiných společností. Předložil tři výplatní pásky za listopad a prosinec 2016 a leden 2017. Žalovaný potvrdil, že mu žalobce poskytl vysvětlení předsmluvních informací a nabízeného produktu.

5. Ve smlouvě o zápůjčce žalobce prohlásil, že poskytuje žalovanému zápůjčku, tedy spotřebitelský úvěr v částce 40.000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci za tuto zápůjčku poplatek 34.167 Kč, což je součet úroku 7.155 Kč, poplatku za zpracování doručení a flexibilní splácení 9.380 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení 17.632 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit žalobci 74.167 Kč ve formě šedesáti splátek ve výši 1.237 Kč týdně, poslední splátka činila pouze 1.184 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každá další týdenní splátka byla splatná posledního dne dalšího následujícího týdenního období. Žalovaný potvrdil podpisem smlouvy, že při jejím uzavření obdržel od žalobce v místě svého bydliště v hotovosti celou částku zápůjčky. V článku 16 smlouvy bylo dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného vzniká žalobci právo na smluvní pokutu 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je žalovaný v prodlení.

6. Z tabulky umoření zjistil soud, jakým způsobem žalovaný splácel úvěr. Již dva dny po uzavření smlouvy, a to 8. 3. 2017, zaplatil žalovaný 5.600 Kč, tutéž částku zaplatil ještě 6. 4. 2017 a 13. 5. 2017, a následně provedl poslední platbu 500 Kč dne 14. 7. 2017 Celkem tak zaplatil 17.300 Kč.

7. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dlužné částky od žalovaného dopisem svého právního zástupce z 11. 9. 2018, v němž požadoval částku 60.848,55 Kč ve lhůtě do 18. 9. 2018 s tím, že jinak se žalobce obrátí i se svým nárokem na soud. Podle poštovního podacího archu byl dopis žalovanému odeslán doporučeně téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě.

8. Ohledně druhého nároku žalobce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 13. 4. 2017 podepsali žalobce i žalovaný dvě listiny, zákaznickou kartu a smlouvu o zápůjčce. Obsah těchto listin je obdobný jako v případě prvního nároku žalobce, jedná se o tiskopisy, do nichž jsou ručním písmem dopisovány údaje. V zákaznické kartě jsou uvedeny údaje o žalovaném stejně jako v případě prvního nároku s tím rozdílem, že čistý příjem žalovaného je 9.326 Kč a ostatní příjem 9.000 Kč, avšak počet zdrojů příjmu je pouze jeden. Měsíční výdaje jsou odhadnuty stejnou částkou 4.500 Kč.

9. Ve smlouvě o zápůjčce – [příjmení] v hotovosti [číslo] žalobce prohlásil, že poskytuje žalovanému zápůjčku, tedy spotřebitelský úvěr v částce 21.000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit za zápůjčku poplatek 18.175 Kč. Tato posledně uvedená částka se skládá z úroku 3.756 Kč, z poplatku za zpracování doručení a flexibilní splácení 5.162 Kč a z poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení 9.257 Kč Celkem měl žalovaný žalobci zaplatit 39.175 Kč, počet splátek byl i v tomto případě dohodnut na šedesát, výše splátky činila 653 Kč týdně. I v tomto případě žalovaný potvrdil podpisem na smlouvě, že převzal celou částku zápůjčky v hotovosti. V článku 16 byla obdobným způsobem dohodnuta smluvní pokuta 0,1% denně v případě prodlení žalovaného.

10. Způsob splácení soud zjistil z listiny tabulka umoření. Žalovaný zaplatil dne 21. 4. 2017 částku 3.000 Kč, dne 13. 5. 2017 zaplatil 2.000 Kč a poslední platbu provedl dne 14. 7. 2017 ve výši 500 Kč Celkem žalovaný zaplatil 5.500 Kč.

11. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalovaného dopisem svého právního zástupce ze stejného data jako u předchozího nároku, tedy z 11. 9. 2018, požadoval částku 37.111,80 Kč ve lhůtě do 18. 9. 2018 s tím, že jinak se obrátí se svým nárokem na soud. Podle poštovního podacího archu byl dopis odeslán téhož dne doporučeně žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě.

12. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce zjistil shora uvedené skutečnosti ohledně poměrů žalovaného dne 6. 3. 2017 a ve stejný den s ním uzavřel první smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalovaný ihned převzal v hotovosti od žalobce částku 40.000 Kč. Žalovaný se zavázal celkem žalobci zaplatit 74.167 Kč v šedesáti týdenních splátkách po 1.237 Kč, když kromě částky 40.000 Kč měl uhradit žalobci ještě úrok a dva druhy poplatků, jak je výše uvedeno. Žalovaný na úvěr splatil toliko 17.300 Kč a dále nehradil ničeho. Ve druhém případě žalobce dne 13. 4. 2017 zjistil o žalovaném údaje výše uvedené a téhož dne s ním uzavřel druhou smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalovaný ve stejný den obdržel od žalobce v hotovosti 21.000 Kč. Žalovaný se zavázal celkem žalobci zaplatit 39.175 Kč, z toho 18.175 Kč na nákladech úvěru, což se skládalo z úroku a dvou druhů poplatků, jak je výše uvedeno. Celková částka měla být splacena i v tomto případě šedesáti splátkami, a to ve výši 653 Kč týdně. Žalovaný splatil pouze 5.500 Kč. Žalovaný žalobci ničeho neuhradil na žalovanou částku ani po výše uvedených výzvách žalobce učiněných prostřednictvím jeho právního zástupce.

13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na obsah obou smluv o zápůjčce posoudil tyto smlouvy soud jako smlouvy o úvěru. Tento smluvní typ upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující, tedy věřitel, zavazuje, že úvěrovanému, tedy dlužníkovi, poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce jakožto úvěrující a věřitel si své povinnosti z obou smluv splnil tím, že žalovanému poskytl dohodnuté částky 40.000 Kč a 21.000 Kč. Žalovaný však nedostál své povinnosti vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, když jeho platby nepostačovaly ani k úhradě poskytnuté jistiny v obou případech.

14. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud nepokládá závěr žalobce o tom, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splacení žalovaných úvěrů, za zodpovědný. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a žalobce byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po žalobci důvodně očekávat, a že se bude chovat ve vztahu k žalované poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U žalobce je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Tentýž zákon v § 75 a § 76 vyžaduje od žalobce provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalované. Ustanovení § 77 téhož zákona obsahuje obecná pravidla komunikace se spotřebiteli, a soud upozorňuje zejména na odst. 2 písm. b), podle něhož obsah komunikace musí být dostačující a přesný a nesmí zastírat, zlehčovat nebo zamlčet důležité skutečnosti, což je povinen zajistit žalobce. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobce byl oprávněn úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobce byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a jejích dosavadních závazků.

15. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Žalobce tvrdí, že u každé smlouvy postupoval podle své zavedené praxe, navštívil žalovaného v místě jeho bydliště, žalovaný osobně žalobci objasnil a doložil výši příjmů a výdajů domácnosti, což bylo zaznamenáno do zákaznické karty. Příjem žalovaného v prvním případě zjistil žalobce ze tří výplatních pásek s tím, že žalovaný pracuje ve [právnická osoba] drůbež jako dělník. Žalobce vycházel z čistého příjmu žalovaného 10.061 Kč s tím, že počet zdrojů příjmů je pouze jeden. Navíc je zde uveden další příjem 5.000 Kč, bez jakékoliv specifikace či ověření. Žalobce sečetl tyto částky a měl za to, že celkový příjem žalovaného tehdy činil 15.061 Kč měsíčně. Výdajovou stránkou žalovaného se žalobce téměř nezabýval a spokojil se s tím, že žalovaný odhadl měsíční výdaje na 4.500 Kč bez jakékoliv specifikace. V případě druhé smlouvy byl uveden čistý příjem žalovaného již pouze 9.326 Kč, počet zdrojů příjmů rovněž pouze jeden, a nějaký jiný blíže nespecifikovaný příjem 9.000 Kč. V tomto případě žalobce příjem žalovaného nijak neověřil, ani pracovní smlouvou ani potvrzením ani výpisy z účtu nebo výplatními páskami a vycházel z toho, že žalovaný má příjem 18.326 Kč měsíčně. U výdajové stránky je situace obdobná jako u první smlouvy. V obou případech si žalobce byl vědom toho, že žalovaný je cizí státní příslušník, že žije na ubytovně, a že má velmi nízký příjem, který byl ověřen pouze v prvním případě, a to pouze částečně. Výdaje nebyly ani řádně zjištěny, natož ověřeny. Navíc ve druhém případě bylo žalobci známo, že žalovaný již je zadlužen, když krátce před tím, přibližně jeden měsíc, čerpal od žalobce spotřebitelský úvěr ve výši 40.000 Kč, který ještě nebyl splacen. Soud na základě těchto skutečností je toho názoru, že žalobce v prvním ani ve druhém případě nezjistil o žalovaném dostatek údajů o jeho poměrech, většinu zjištěných údajů neověřil, a z těchto údajů nemohl žalobce učinit závěr, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěry splatit. Soud má za to, že žalobce neměl žalovanému poskytnout ani jeden z žalovaných úvěrů.

16. Je zřejmé, že žalovaný nebyl schopen správně vnímat vlastní schopnosti splácet úvěr, nebyl schopen vyhodnotit svoji majetkovou situaci, měl sice příjem ze zaměstnání, avšak tento byl velice nízký a nebyl dostatečný na to, aby mohl pokrýt potřeby žalovaného a zároveň aby umožnil žalovanému úvěry splatit. Žalovaný nedokáže v této oblasti zřejmě usuzovat zodpovědně a přiměřeně svému stavu a svým poměrům. Spotřebitelé, kteří si berou úvěry na nebankovním trhu, mají výrazně posunuté vnímání vlastní schopnosti splácet úvěr ve srovnání s běžnými klienty bank, což je již obecně známou skutečností. O to více pak záleží na posouzení úvěruschopnosti takového spotřebitele, jako je žalovaný, a právě k tomu je nutná odborná péče žalobce jakožto poskytovatele úvěru. Žalobce ze skutečností, které zjistil o žalovaném v obou případech, nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěry splatit. Žalobce tedy poskytl žalovanému oba spotřebitelské úvěry v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva neplatná podle § 87 odstavec 1 téhož zákona.

17. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání žalobce, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrových smluv, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování žalobce výše popsané jakožto věřitele a poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, čerpají tak pro sebe státní prostředky taktéž ve formě sociálních dávek, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit jak svoji schopnost úvěr splácet, tak ani vyhodnotit finanční přínos úvěrové smlouvy pro sebe a důsledky uzavření smlouvy.

18. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i žalobce, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

19. Za takové situace soud považuje obě žalované úvěrové smlouvy za absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku. Z takových smluv nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnuté částky v ujednaných lhůtách ve stanovených splátkách ani platit žalobci jakékoliv úroky, poplatky či smluvní pokuty. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odstavec 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představuje v obou případech rozdíl mezi plněním, jehož se žalovanému dostalo, a plněním, které žalovaný vrátil žalobci. V prvním případě žalovaný čerpal peněžní prostředky 40.000 Kč, a z toho vrátil 17.300 Kč, rozdíl odpovídající bezdůvodnému obohacení tak představuje 22.700 Kč. Ve druhém případě žalovaný obdržel 21.000 Kč a vrátil toliko 5.500 Kč, bezdůvodné obohacení tak představuje rozdíl 15.500 Kč Celkem bezdůvodné obohacení žalovaného z obou smluv činí 38.200 Kč.

20. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odstavec 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen po té dluh splnit bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění jsou výše uvedené dva dopisy z 11. 9. 2018, odeslané žalovanému téhož dne doporučeně. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dopisy dostaly 14. 9. 2018, a žalovaný byl v obou dopisech vyzván k plnění do 18. 9. 2018. Ode dne následujícího, 19. 9. 2018, se žalovaný dostal do prodlení a od téhož dne žalobci vzniklo podle § 1970 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení. Výše úroků z prodlení nebyla dohodnuta a za ujednanou se proto považuje výše úroků z prodlení stanovená v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.

21. Soud ještě dodává, že s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv nebylo třeba se zabývat výší nákladů obou úvěrů. Úrok odpovídá 17,8% z jistiny v obou případech, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení odpovídá 23,5% z jistiny a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení odpovídá 44,08% z jistiny. Oba druhy poplatků soud považuje za nepřiměřeně vysoké do té míry, že se zjevně příčí dobrým mravům. Je otázkou, jaký vůbec může mít prospěch jakýkoliv člověk z toho, když si vezme spotřebitelský úvěr z takto vysokými náklady, když vedle úroků se zaváže zaplatit ještě více než 67% z poskytnuté jistiny za dobu 60 týdnů, tedy jednoho roku a osmi měsíců. Podle názoru soudu člověk s průměrným rozumem a schopnostmi by si úvěr s takto vysokými poplatky nikdy nevzal, pokud by nebyl ve stavu tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti ve smyslu § 1796 občanského zákoníku.

22. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci částku 38.200 Kč se zákonným úrokem z prodlením. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, tedy ohledně částky 75.357,35 Kč a úroků z prodlení.

23. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odstavec 2 občanského soudního řádu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.