8 C 187/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v  obec rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne 23. 6. 1964 bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 19.541,39 Kč s příslušenstvím,

I. Zamítá se návrh, jímž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 19.541,39 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 1.396,85 Kč - s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 19.541,39 Kč za dobu od 14. 5. 2020 do zaplacení - s úrokem 29 % ročně z částky 19.541,39 Kč za dobu od 5. 6. 2018 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 19.541,39 Kč s úrokem z prodlení 1.396,85 Kč, s úrokem z prodlení 8,5% ročně z částky 19.541,39 Kč za dobu od 14. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem 29% ročně z téže částky za dobu od 5. 6. 2018 do zaplacení. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřela s žalovaným 19. 10. 2012 smlouvu o bankovních produktech a službách, v níž bylo sjednáno vedení běžného účtu pro žalovaného. Součástí smlouvy jsou Dispozice ke kontokorentnímu úvěru Flexikredit z 22. 7. 2013, v nichž bylo sjednáno poskytování kontokorentního úvěru s limitem 10.000 Kč. Ke dni 29. 5. 2014 byl tento limit zvýšen na 15.000 Kč. Žalovaný však dohodnutý limit překračoval, naposledy tak učinil 24. 11. 2017 a nepovolený debetní zůstatek nevyrovnal. Banka proto 7. 1. 2018 vypověděla Flexikredit a dne 29. 1. 2018 převedla debetní zůstatek - 19.541,39 Kč na nově otevřený úvěrový účet. Tato částka měla být zaplacena formou 24 měsíčních splátek po 814,22 Kč počínaje dnem 28. 2. 2018. Žalovaný však ničeho nezaplatil. Žalovaná částka v této výši se skládá ze součtu čerpání 13.311,45 Kč, z úroku z povoleného debetu 807,34 Kč za dobu od 30. 11. 2017 do 31. 1. 2018, z úroku z nepovoleného debetu ve výši 122,60 Kč za totéž období a z poplatků 5.300 Kč. Banka před poskytnutím kontokorentu zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Pohledávku za žalovaným postoupila banka na žalobce postupní smlouvou s účinností ke dni 18. 5. 2020. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatil.

2. Ve věci byl dne 17. 2. 2021 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Žalovaný zpočátku s žalobou souhlasil, avšak v průběhu řízení své stanovisko změnil a navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. Dne 19. 10. 2012 uzavřela [právnická osoba], nyní [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách s tím, že konkrétní parametry jednotlivých produktů a služeb banky budou tvořit Dispozice, které budou součástí smlouvy. [příjmení] se zavázala vést pro žalovaného běžný účet a poskytnout žalovanému kontokorentní úvěru Flexikredit povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu. Žalovaný potvrdil, že se seznámil s aktuálními podmínkami, produktovými podmínkami, sazebníkem a úrokovým lístkem. Na tuto smlouvu navazují Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, které byly sjednány mezi bankou a žalovaným a podepsány dne 22. 7. 2013. Od téhož dne banka k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet] zřídila Flexikredit s výší povoleného limitu 10.000 Kč s tím, že minimální měsíční kreditní příjem bude 50% povoleného limitu, tedy 5.000 Kč. Úroková sazba povoleného debetu ke dni těchto Dispozic činila 21,99% ročně.

5. Všeobecné obchodní podmínky banky obsahují podrobnější úpravu práv a povinností banky a jejich klientů ohledně veškerých bankovních služeb poskytovaných bankou. Produktové podmínky kontokorentního úvěru v článku 23 a 23a stanoví, že banka je oprávněna v případě nedodržení měsíčního kreditního příjmu anebo překročení povoleného limitu jednostranně snížit limit až na nulu a převést debetní zůstatek z běžného účtu na nově otevřený úvěrový účet a oznámit klientovi číslo nového účtu, celkovou dlužnou částku, výši jednotlivých měsíčních anuitních splátek s tím, že délka splácení nepřesáhne dobu 48 měsíců.

6. Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby zahrnuje výši poplatků a v části Flexikredit – kontokorentní úvěr jsou uvedeny poplatky za překročení povoleného debetního zůstatku Flexikredit 300 Kč měsíčně, za zaslání každé upomínky 600 Kč a za převedení nepovoleného debetního zůstatku z běžného účtu na úvěrový účet 10% z povoleného limitu Flexikreditu.

7. V období od 4. 11. 2015 až do 18. 12. 2017 vytvořila banka celkem 26 upomínek, v nichž informovala žalovaného o překročení povoleného limitu sjednaného ve smlouvě o Flexikreditu. Banka upozorňovala vždy žalovaného na to, že pokud nezajistí dostatek peněžních prostředků na účtu, bude mu Flexikredit zrušen. Sdělila mu vždy výši poplatku, který si účtuje za každou upomínku, a rovněž povinnost platit úrok z nepovoleného přečerpání 29% ročně.

8. Z výpisů z účtu žalovaného soud ověřil, jakým způsobem žalovaný čerpal kontokorent a jak ho splácel, a to v období od srpna 2013 až do 5. 2. 2018. V každém výpisu jsou zohledněny obraty na účtu za měsíční období, je zde uveden konečný zůstatek na účtu, limit Flexikreditu, úroková sazba povoleného debetu 21,99% ročně a veškeré transakce. Na každém výpisu rovněž je uvedena sazba 29% ročně úroku z nepovoleného debetu a výše poplatků za upomínky a za převedení nepovoleného debetního zůstatku na úvěrový účet. Žalovaný kontokorent čerpal, ke dni 4. 8. 2013 již byl žalovaný v záporném zůstatku - 8.968,89 Kč. V měsíci květnu 2014 byl žalovanému zvýšen limit kontokorentu na 15.000 Kč a již ke dni 8. 7. 2014 byl zůstatek na účtu - 13.240,88 Kč. Zůstatek ke dni 8. 9. 2014 byl - 15.950,83 Kč, žalovaný tedy překročil povolený limit, což však v následujícím měsíci vyrovnal. Ke dni 31. 12. 2015 činil konečný zůstatek - 15.957,37 Kč, opět tedy byl překročen povolený limit 15.000 Kč, žalovanému se podařilo v následujícím měsíci záporný zůstatek snížit pod povolený limit. Následně žalovaný občas limit překročil, což odpovídá výše uvedeným upomínkám, které mu banka vždy po překročení limitu zaslala. Ke dni 7. 7. 2017 byl opět limit překročen, ke dni 8. 12. 2017 byl rovněž překročen, konečný zůstatek činil - 16.872,60 Kč. Ke dni 13. 12. 2017 byl záporný zůstatek ještě zvýšen, na - 17.541,39 Kč, k 8. 1. 2018 byl zůstatek - 18.041,39 Kč a ke dni 29. 1. 2018 činil zůstatek - 19.541,39 Kč.

9. Podle výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] byl na tento účet převeden dne 29. 1. 2018 záporný zůstatek z běžného účtu ve výši žalované částky.

10. Banka dopisem ze 7. 1. 2018 oznámila žalovanému, že ukončila poskytování Flexikreditu k běžnému účtu, a vyzvala ho k vyrovnání záporného zůstatku. Dalším dopisem z 30. 1. 2018 banka sdělila žalovanému, že mu otevřela úvěrový účet ke splacení Flexikreditu a vyzvala ho, aby žalovanou částku zaplatil formou 24 splátek po 814,22 Kč měsíčně od 28. 2. 2018.

11. Žalovaný byl následně upomínán k úhradě dlužné částky dopisy ze 7. 3., 5. 4. a 5. 5. 2018. Banka dopisem ze 4. 4. 2018 upozornila žalovaného na to, že pokud neuhradí měsíční splátky z úvěrového účtu, prohlásí celý úvěr za splatný. Dopisem ze 4. 6. 2018 banka oznámila žalovanému, že prohlašuje úvěr za splatný ke dni 4. 6. 2018 ve výši 19.541,39 Kč. Podle poštovního podacího archu byl tento dopis odeslán žalovanému dne 6. 6. 2018 doporučeně.

12. Ohledně postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 14. 5. 2020 uzavřela [právnická osoba] jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázala postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze, tedy v seznamu pohledávek. V tomto seznamu se nachází i pohledávka za žalovaným pod pořadovým [číslo]. Podle potvrzení o zaplacení úplaty zaplatil žalobce dohodnutou úplatu za postoupené pohledávky 18. 5. 2020. Dopisem z 25. 5. 2020 oznámila banka žalovanému, že postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce, a vyzvala žalovaného, aby svůj dluh uhradil již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl tento dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 3. 6. 2020.

13. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalovaného dopisem svého právního zástupce z 18. 12. 2020, který byl podle podacího lístku žalovanému odeslán doporučeně dne 21. 12. 2020.

14. Ohledně zkoumání poměrů žalovaného žalobce tvrdí, že banka vycházela z žádosti žalovaného o povolení debetního zůstatku z 22. 7. 2013 a nahlížela do interních a externích databází, do bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku, do databáze Ministerstva vnitra a dalších. Žalovaný doložil bance potvrzení o výši příjmu a banka vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného 13.768 Kč. Banka porovnávala příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu a zjistila, že vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti o kontokorent závazky s celkovou výši měsíčních splátek 2.777,39 Kč, žádné další závazky žalovaný neměl. Soud z následně uvedených listin zjistil tyto skutečnosti. Listina celková angažovanost interní – externí představuje zřejmě výstup z nějaké elektronické databáze, kde jsou uvedeny splátky 1.500 Kč a 1.277,39 Kč, celkem tedy 2.777,39 Kč, a to vůči téže bance. Z žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit vyplývá, že se jedná o tiskopis banky, do něhož jsou zaznamenány údaje ohledně žalovaného, žalovaný tento doklad podepsal 22. 7. 2013. Uvedl, že bydlí ve vlastním domě nebo bytě, že je svobodný, že má pracovní poměr na dobu neurčitou od 1. 2. 2013, že čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 13.768 Kč, celkový příjem domácnosti 35.000 Kč, počet zdrojů příjmu jeden a hrubý roční příjem 51.600 Kč. Počet vyživovaných dětí žalovaného byl jedno, jeho zaměstnavatelem byla společnost [právnická osoba], žalovaný požadoval úvěrový rámec 10.000 Kč. Tento zaměstnavatel potvrdil na tiskopisu banky příjem žalovaného za poslední tři měsíce ve výši 13.768 Kč čistého, a čistý příjem za poslední 4 měsíce celkem 51.638 Kč, což odpovídá měsíční částce 12.909,50 Kč. Potvrzení bylo zaměstnavatelem žalovaného vystaveno dne 10. 7. 2013.

15. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Dne 19. 10. 2012 uzavřel žalovaný s [právnická osoba], nyní [právnická osoba] smlouvu o bankovních produktech a službách, která představovala rámec či základní dokument o tom, že banka bude žalovanému poskytovat své bankovní služby. Banka od téhož dne vedla pro žalovaného běžný účet výše uvedený. Dne 22. 7. 2013 žalovaný požádal o Flexikredit, tedy o možnost přečerpání účtu do záporného zůstatku, banka zjistila o poměrech žalovaného výše uvedené skutečnosti, vyhověla téhož dne jeho žádosti a poskytla mu Flexikredit s limitem 10.000 Kč, kdy tento limit byl v květnu 2014 zvýšen na 15.000 Kč. Žalovaný byl povinen mít měsíční minimální příjem 50% povoleného limitu, úrok z povoleného debetu činil 21,99% a úrok z nepovoleného debetu 29% ročně. Žalovaný Flexikredit ihned začal čerpat a v následujícím měsíci srpnu 2013 již byl v záporném zůstatku na účtu, limit nepřekročil, a nepřekročit povolený limit se zavázal v Dispozicích. V následujících létech žalovaný využíval povolený debetní zůstatek, který však začal překračovat, jak je výše uvedeno již od roku 2015. V každém měsíčním výpisu z účtu byl žalovaný informován o výši limitu, o veškerých bankovních operacích, o zůstatcích na účtu a úrokových sazbách a výši poplatku. Po upozorněních a upomínkách banka Flexikredit zrušila a ke dni 29. 1. 2018 převedla záporný zůstatek ve výši žalované částky na zvláštní úvěrový účet, když využila svého oprávnění obsaženého v produktových podmínkách pro kontokorent Flexikredit, kdy tyto podmínky byly součástí smlouvy. Banka vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve zmíněné výši formou 24 měsíčních splátek, žalovaný však tento dluh neuhradil a banka dluh zesplatnila. Následně banka uzavřela s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, jejím předmětem byla i pohledávka za žalovaným, postoupení pohledávky banka oznámila žalovanému doporučeným dopisem a žalovaný neuhradil na žalovanou částku žalobci ničeho ani po předžalobní výzvě. Banka před povolením debetního zůstatku Flexikredit zkoumala poměry žalovaného, příjem žalovaného zjistila z potvrzení jeho zaměstnavatele, dále zjistila, že žalovaný měl vůči bance již závazky s celkovou měsíční splátkou 2.777,39 Kč, banka dále vycházela ze statistických dat, nahlédla do veřejně dostupných databází a uplatnila své postupy.

16. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil následovně. Dnem 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který zároveň zrušil občanský zákoník dosavadní č. 40/1964 Sb. a obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. Podle přechodných ustanovení k novému občanskému zákoníku, § 3028 odstavec 1 a 3 a § 3077, se tímto novým občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé od jeho účinnosti. Právní poměry odlišné od práv osobních, rodinných a věcných, vzniklé přede dnem nabytí účinností, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy, a účet se řídí novým občanským zákoníkem ode dne jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že smlouva o účtu byla uzavřena v roce 2012 a smlouva o úvěru v červenci 2013, použil soud občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a obchodní zákoník. Smlouva o účtu se řídí od počátku obchodním zákoníkem a od 1. 1. 2014 novým občanským zákoníkem.

17. Soud vycházel z toho, že banka se podle § 708 obchodního zákoníku zavázala zřídit od určité doby účet pro žalovaného jakožto majitele účtu, přijímat na účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby. Podle § 711 obchodního zákoníku může smlouva o účtu stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek prostředků na účtu, a v takovém případě se použijí přiměřeně ustanovení o úvěru, pokud nejsou práva a povinnosti sjednány ve smlouvě o účtu. Smlouvou o úvěru se ve smyslu § 497 obchodního zákoníku věřitel zavazuje, že poskytne na požádání dlužníka a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o Flexikreditu, tedy o povoleném debetním zůstatku, dne 22. 7. 2013. Banka tedy jako věřitel poskytovala na požádání žalovaného a v jeho prospěch peněžní prostředky do limitu 10.000 Kč, od května 2014 do limitu 15.000 Kč, formou přečerpání peněžních prostředků na účtu, a žalovaný se jako dlužník zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit dohodnutým způsobem a zaplatit úroky. Banka si své povinnosti v tomto směru plnila a žalovaný využíval přečerpání účtu do záporného zůstatku, jak je shora popsáno. Následně však limit překročil, nedodržení povoleného limitu nevyrovnal po několik měsíců, a záporný zůstatek dosáhl žalované částky - 19.541,39 Kč.

19. Smlouvu o úvěru však bylo třeba posoudit také z hlediska její platnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. Banka před uzavřením smlouvy o Flexikreditu byla povinna ve smyslu § 9 odstavec 1 tohoto zákona s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného jakožto spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Banka byla oprávněna poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud by po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

20. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená zjištění. Bance z žádosti žalovaného bylo známo, že žalovaný má jednu vyživovací povinnost, že je svobodný, byl jí znám celkový příjem blíže nespecifikované domácnosti, a také to, že žalovaný měl závazky vůči téže bance ve výši měsíčních splátek 2.777,39 Kč, banka rovněž zjistila z potvrzení zaměstnavatele žalovaného jeho příjem 13.768 Kč čistého měsíčně za poslední tři měsíce, avšak za poslední 4 měsíce činil tento průměrný čistý měsíční příjem pouze 12.909,50 Kč. Nebylo prokázáno, že by banka jakýmkoliv způsobem zjišťovala, natož ověřovala, výdaje žalovaného. Údaj o příjmu domácnosti 35.000 Kč nemá žádnou vypovídací schopnost, nelze z něj zjistit, které osoby tohoto příjmu dosahovaly, případně jakou část z tohoto příjmu měl žalovaný k dispozici. Příjem žalovaného, ať už je to 12.909 Kč měsíčně nebo 13.768 Kč měsíčně, je příjmem velice nízkým, a po odpočtu měsíčních splátek žalovaného zbývala žalovanému částka velmi mírně převyšující 10.000 Kč na měsíc. Banka zřejmě nezjišťovala ničeho ohledně dřívějších závazků žalovaného vůči bance, alespoň žalobce již ničeho takového netvrdil, a tudíž ničeho takového nemohlo být prokázáno. Při vyhodnocení dřívějších závazků je totiž podstatné také to, jaká je celková výše těchto závazků, tedy jejich nesplacená část, a po jakou dobu ještě závazek má trvat, tedy po jak dlouhou dobu žalovaný byl povinen ještě tyto splátky hradit. Za situace, kdy příjem žalovaného byl velmi nízký, žalovaný měl závazky vůči bance a o jeho dalších výdajích nebylo zjištěno ničeho, nemohla banka dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr Flexikredit splácet. Výše Flexikreditu odpovídala zhruba výši čistého měsíčního příjmu žalovaného po odpočtu splátek vůči žalobci, a před zvýšením Flexikreditu v květnu 2014 o 50% na 15.000 Kč nebylo prokázáno, že by banka ověřovala jakýmkoliv způsobem poměry žalovaného. S ohledem na výši příjmů žalovaného jsou povolené limity pro žalovaného částkami značnými.

21. Na základě výše uvedených skutečností má soud za to, že banka poskytla žalovanému úvěr přečerpáním účtu v rozporu s ustanovením § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jednání banky, jakým postupovala vůči žalovanému při sjednávání Flexikreditu a jeho zvýšení, se příčí dobrým mravům a navíc odporuje zákonu o spotřebitelském úvěru, a úvěrová smlouva o Flexikreditu je tedy absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku. K tomuto druhu neplatnosti soud přihlíží bez návrhu, tedy aniž by kterákoliv smluvní strana neplatnost namítla. Popsané chování banky jakožto věřitele a poskytovatele spotřebitelského úvěru je nežádoucí a vede ke zbytečnému zadlužování spotřebitelů. Netýká se pouze vztahů mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát, například sociálními dávkami, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a tím čerpají pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů na jiné všeobecně prospěšné účely. Postup banky není odpovědný ani vůči jejím klientům, kteří bance svěřili své finanční prostředky a spolehli se na to, že banka je bude profesionálně spravovat.

22. Soud na tomto místě připomíná ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, podle něhož banka je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Požadavek obezřetnosti je klíčovým požadavkem, který je na banky kladen. Jeho podstatou je omezování a snižování míry rizik, kterým jsou vystaveni věřitelé banky, v první řadě její vkladatelé. Základní funkcí, kterou banka v ekonomice plní, je funkce finančního zprostředkovatele mezi subjekty, které mají aktuálně přebytek finančních prostředků, a subjekty, které mají aktuálně nedostatek finančních prostředků. Základní činností banky je proto přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Prostředky, které bankám svěřuje veřejnost, převyšují objem vlastních prostředků bank, a v důsledku toho banky provozují své podnikatelské aktivity s využitím zdrojů svěřených jim vkladateli. Banky tudíž při svém podnikání musí postupovat obezřetně, tak, aby nepoškodili své vkladatele, a požadavek obezřetnosti se vztahuje nejen k ochraně vkladatelů bank, ale i k ochraně bezpečnosti a stability bank, s ohledem na roli, kterou banky v ekonomice hrají.

23. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i banku, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti dostatečně rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

24. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru Flexikredit je absolutně neplatná, nemohly z ní vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 451 odstavec 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Odstavec druhý stanoví případy bezdůvodného obohacení, kdy bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Ve smyslu § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

25. Na toto právní hodnocení byl žalobce upozorněn u prvního jednání dne 29. 11. 2021 s tím, že v případě neplatnosti smlouvy bude přiznáno pouze bezdůvodné obohacení. U jednání soud vyzval žalobce k doplnění skutečností a označení důkazů k jejich prokázání ohledně toho, kolik Kč žalovaný vyčerpal na úvěru Flexikredit od 22. 7. 2013 do 30. 1. 2018, a kolik Kč za totéž období žalovaný splatil, tedy na účet vložil, anebo na účet mu bylo připsáno, s tím, že jinak bude žaloba zamítnuta. Žalobci byla na jeho žádost poskytnuta lhůta k doplnění, žalobce uvedl výpočet bezdůvodného obohacení tak, že poskytnutá částka činí 19.541,39 Kč, uhrazená částka je 0 Kč, a celkem tedy rozdíl činí žalovanou částku. Tyto údaje tvrzené žalovaným nijak neodpovídají skutečnosti, jak vyplývá z výpisů z účtu žalovaného. Žalovaný za celé požadované období vyčerpal daleko vyšší částku než je žalovaná částka, a na účet vkládal různé částky, a nikoliv 0 Kč. Soud proto nemohl vycházet z tvrzení žalobce o tom, že žalovaný za uvedenou dobu vyčerpal žalovanou částku, což zahrnuje čerpání, poplatky a úroky z povoleného a nepovoleného debetu. Pro určení výše bezdůvodného obohacení bylo podstatné zjistit, jakou částku celkem žalovaný vyčerpal od počátku, tedy od 22. 7. 2013, až do 30. 1. 2018, tedy do zrušení Flexikreditu a převedení záporného zůstatku na speciální úvěrový účet, a dále bylo podstatné zjistit, jakou částku celkem za totéž období žalovaný uhradil, tedy jaká částka celkem byla na účet žalovaného připsána. Do těchto částek však nelze zahrnout jakékoliv poplatky, úroky či pokuty, a rovněž je třeba zohlednit, jaký byl zůstatek na účtu, když žalovaný začal Flexikredit čerpat. Za bezdůvodné obohacení tedy není možné pokládat žalovanou částku, která odpovídá zápornému zůstatku na účtu žalovaného.

26. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil a neprokázal rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, nepovažuje soud jeho žalobu za důvodnou, a proto ji v plném rozsahu zamítl.

27. Žalovaný měl ve sporu plný úspěch, avšak svého práva na náhradu nákladů řízení se vzdal. Soud tedy v souladu s ustanovením § 142 odstavec 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.