8 C 2/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Anonymizováno se sídlem Anonymizováno zastoupený Anonymizováno se sídlem Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 43.050 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12.450 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 30.600 Kč- s úrokem z prodlení ve výši 3.976,60 Kč- s úrokem ve výši 11.129,81 Kč- s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 33.483,27 Kč za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení- s úrokem 23,79 % ročně z částky 33.483,27 Kč za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 43.050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3.976,60 Kč, s úrokem ve výši 11.129,81 Kč, s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 33.483,27 Kč za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem 23,79 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaný dne 11. 9. 2020 uzavřel s právním předchůdcem žalobce, původním věřitelem , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného, zjistil jeho čistý příjem 85.459 Kč z bankovních výpisů a sdělení žalovaného, a výdaje 35.000 Kč. Použitelný příjem žalovaného byl tedy 50.459 Kč. Žalovaný čerpal úvěr v hotovosti v den podpisu smlouvy ve výši 35.000 Kč. Zavázal se původnímu věřiteli kromě jistiny zaplatit ještě úrok 7.000 Kč, poplatek za administrativní činnost 7.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 14.000 Kč. Celkovou částku 63.000 Kč měl žalovaný uhradit formou 60 splátek po 1.050 Kč týdně, poslední splátka byla splatná 5. 11. 2021. Žalovaný celkem splatil pouze 22.550 Kč, což bylo započteno na jistinu, úrok a poplatky. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou. Žalovaná částka 43.050 Kč se skládá z jistiny 33.483,27 Kč a z dlužné části poplatku za hotovostní inkaso 9.566,73 Kč. Úrok z prodlení 3.976,60 Kč byl vypočten z jistiny 33.483,27 Kč za dobu od 6. 11. 2021 do 23. 3. 2023. Kapitalizovaný úrok z úvěru 11.129,81 Kč byl vypočten v sazbě 23,79 % ročně z téže jistiny za totéž období.

2. Ve věci byl dne 23. 8. 2023 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Dne 11. 9. 2020 požádal žalovaný původního věřitele o poskytnutí hotovostního úvěru, jak vyplýval z listiny Karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaný v ní uvedl, že bydlí jako nájemník a jako partner v domácnosti, je osobou samostatně výdělečně činnou, stávající zaměstnání má od listopadu 2019 a za poslední 3 roky měl 2 zaměstnání. Čistý měsíční příjem uvedl ve výši 85.459 Kč, výdaje na bydlení byly 14.000 Kč, osobní výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení byly 8.000 Kč, vyživovací povinnost, tedy placené výživné bylo 3.000 Kč a další výdaje byly 10.000 Kč. Celkové výdaje byly stanoveny na 35.000 Kč a rozdíl příjmů a výdajů odpovídá částce 50.459 Kč. Původní věřitel měl k dispozici nájemní smlouvu žalovaného, bankovní výpisy a výpis z živnostenského rejstříku.

5. Podle výpisu z živnostenského rejstříku podniká žalovaný pod IČ , IČO, na základě živnostenského oprávnění pro obor přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti a velkoobchod a maloobchod, živnostenské oprávnění mu vzniklo 19. 1. 2015 a platí na dobu neurčitou. Přerušení provozování živnosti bylo v období od 11. 1. do 31. 12. 2016 a od 1. 8. 2022 do 31. 7. 2027. Další živnostenské oprávnění pro přípravné práce pro stavby měl žalovaný od 1. 2. 2006, a toto zaniklo 5. 10. 2007.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že byla uzavřena dne 11. 9. 2020 mezi původním věřitelem , právnická osoba, , IČ , IČO, , a žalovaným. Výše úvěru byla dohodnuta na 35.000 Kč a žalovaný podpisem na smlouvě potvrdil, že tuto částku obdržel od původního věřitele v hotovosti. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli uhradit celkovou částku 63.000 Kč formou 60 splátek ve výši 1.050 Kč týdně. Kromě jistiny 35.000 Kč měl uhradit ještě úrok 7.000 Kč, administrativní poplatek 7.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 14.000 Kč.

7. Původní věřitel měl k dispozici nikoli řádné výpisy z účtu žalovaného, ale pouze některé údaje, a to příjmy od 14. 4. do 11. 9. 2020 a 4 položky výdajů, a to za nájemné za měsíce květen až srpen 2020 ve výši od 12.000 do 13.500 Kč za měsíc. Soud z řádného výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, zjistil tyto skutečnosti. V dubnu 2020 na účet žalovaného byla připsány platby 7.218 Kč, 10.000 Kč, a 25.000 Kč od Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj. Za měsíc květen 2020 měl žalovaný příjem 46.530 Kč a uhradil 12.000 Kč za nájemné, a na účet byla připsána částka 19.500 Kč od finančního úřadu. V červnu 2020 žalovaný obdržel 19.587 Kč za blíže nespecifikovaný přeplatek, dále 35.540 Kč, a v tomtéž měsíci uhradil 12.000 Kč za nájemné. V červenci 2020 měl žalovaný příjmy 18.450 Kč, 12.100 Kč, 1.500 Kč, 10.000 Kč, 4.000 Kč, 19.900 Kč a 10.000 Kč, celkem 65.950 Kč. V tomtéž měsíci žalovaný zaplatil nájemné 12.700 Kč. V srpnu 2020 byly příjmy žalovaného 10.000 Kč, 20.000 Kč, 5.500 Kč, 30.000 Kč a 19.000 Kč, celkem 85.000 Kč, žalovaný uhradil 13.500 Kč za nájemné. V měsíci září 2020, do uzavření žalované úvěrové smlouvy 11. 9. 2020, měl žalovaný příjem 8.910 Kč, 1.000 Kč a 15.000 Kč. Pokud jde o jiné výdaje než na nájemné, žalovaný prováděl řadu plateb v různých obchodech a vybíral také značné částky z bankomatu, hradil částky mobilním operátorům, například 4.771 Kč dne 25. 5. 2020 ve prospěch , Anonymizováno, , a hradil také různé částky na účty jiných fyzických či právnických osob. Zmíněný účet pro žalovaného vede , Anonymizováno, a. s., která potvrdila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný.

8. Podle tvrzení žalobce uhradil žalovaný na úvěr celkem 22.550 Kč. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že zaplatil částku vyšší, žalovaný však ničeho takového netvrdil ani neprokázal.

9. Ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 23. 3. 2023 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, přičemž v seznamu postoupených pohledávek je i pohledávka za žalovaným pod pořadovým č. 594691. Původní věřitel dne 28. 3. 2023 vydal potvrzení o úhradě, z něhož je zřejmé, že žalobce řádně a včas zaplatil dohodnutou kupní cenu za postoupené pohledávky. Dopisem z 19. 4. 2023 oznámil původní věřitel žalovanému, že pohledávku za žalovaným postoupil na žalobce, a vyzval žalovaného, aby svůj dluh uhradil již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl dopis odeslán žalovanému doporučeně dne 19. 4. 2023.

10. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalovaného dopisem svého právního zástupce z 10. 7. 2023, který byl podle podacího lístku téhož dne žalovanému odeslán doporučeně.

11. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Dne 11. 9. 2020 požádal žalovaný původního věřitele , právnická osoba, o poskytnutí spotřebitelského úvěru, uvedl výši svých příjmů a výdajů, předložil výpis z živnostenského rejstříku a výpis některých transakcí ze svého účtu. Téhož dne žalovaný uzavřel s původním věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž obdržel ihned v hotovosti dohodnutou částku 35.000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě této částky zaplatit ještě navíc úrok a administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek, v celkové výši 28.000 Kč. Dohromady měl žalovaný zaplatit původnímu věřiteli 63.000 Kč formou 60 splátek po 1.050 Kč týdně. Žalovaný však splatil pouze 22.550 Kč. Původní věřitel uzavřel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným. Původní věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě žalobce.

12. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnil tím, že žalovanému poskytl částku 35.000 Kč dohodnutým způsobem v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný však nedostál ani částečně své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky.

13. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků.

14. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaný bydlí v nájmu, že je držitelem živnostenského oprávnění, a že má výdaje za nájemné a příjmy, což původní věřitel zjistil z částečného výpisu některých transakcí na účtu žalovaného. Příjmy od finančního úřadu soud nepovažoval za příjmy žalovaného z nějaké výdělečné činnosti. Z výpisu z účtu nevyplývá, že by žalovaný měl čistý příjem 85.459 Kč. Za červen 2020 měl žalovaný příjem 35.540 Kč a nějaký blíže nespecifikovaný přeplatek 19.587 Kč. Za červenec 2020 činil příjem žalovaného celkem 65.950 Kč a za srpen 2020 činil 85.000 Kč. Z těchto skutečností nelze učinit závěr, že by čistý průměrný příjem žalovaného dosahoval částky 85.459 Kč. Vzhledem k tomu, že by se mělo jednat o příjmy z podnikání žalovaného, je třeba připomenout, že příjmy uvedené ve výpisu z účtu nepředstavují příjem čistý, neboť nezohledňují žádné náklady žalovaného, jeho daňovou povinnost, pojištění sociální a zdravotní a další. Výpis některých transakcí z účtu žalovaného nelze pokládat za dostatečný způsob ověření či zjištění příjmu žalovaného. Nebylo prokázáno, že by si původní věřitel vyžádal daňové přiznání žalovaného, kdy pouze z tohoto dokladu si lze učinit správnou představu o čistých příjmech žalovaného. Pokud jde o výdaje, byl prokázán výdaj za nájemné v rozmezí od 12.000 Kč do 13.500 Kč za měsíc. V řádném výpisu z účtu se objevuje množství různých výdajů, u některých je zřejmé, že se jedná o platby v obchodech, ale u řady z nich nelze důvod takových výdajů specifikovat. Jak soud shora uvedl, žalovaný vybíral i větší částky z bankomatu, například 20.000 Kč dne 26. 4. 2020, 6.000 Kč dne 27. 5. 2020, 5.000 Kč dne 10. 6. 2020, 5.000 Kč dne 22. 6. 2020. Výdaje žalovaného, které žalovaný specifikoval v žádosti o úvěr, nebyly tudíž řádně ověřeny. Žalovaný sice uvedl v žádosti o úvěr, že nemá žádné úvěry ani u původního věřitele ani jinde, avšak tato skutečnost nebyla nikterak ověřena. Původní věřitel například si neopatřil výpis z nebankovního registru klientských informací. Významná je také skutečnost, že podle žádosti o úvěr měl žalovaný za poslední 3 roky 2 zaměstnání a stávající zaměstnání má od listopadu 2019. Tyto skutečnosti jsou v rozporu s tím, že žalovaný má od roku 2015 živnostenské oprávnění, a provozování živnosti měl přerušeno za období roku 2016. Od začátku roku 2017 tedy řádně podnikal, a nemohl mít tudíž stávající zaměstnání od listopadu 2019 a za poslední 3 roky 2 zaměstnání. Ničeho takového nebylo v průběhu řízení zjištěno.

15. Za tohoto stavu původní věřitel nemohl provést porovnání nedostatečně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků, jak mu ukládá výše citované ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel tak nemohl dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva o úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

16. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů.

17. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

18. Za takové situace soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky, poplatky nebo jiné platby. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 35.000 Kč, z čehož žalovaný vrátil 22.550 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak představuje rozdíl těchto částek 12.450 Kč.

19. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

20. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného je neplatnost smlouvy o úvěru a také to, že žalovaný jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalovaného.

21. Soud má tudíž za to, že žalovaný se dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostal, a právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku nemohlo původnímu věřiteli, a ani žalobci, vzniknout. Soud nemohl posoudit možnosti žalovaného, když žalovaný byl v řízení zcela pasivní. Soud tedy stanovil žalovanému obvyklou lhůtu k plnění 3 dny od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci jistinu 12.450 Kč. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, tedy ohledně části jistiny, úroku a úroku z prodlení.

23. Žalovaný měl ve sporu úspěch ohledně větší části předmětu řízení než žalobce. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.