8 C 20/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci Žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 30. 473,54 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se návrh, jímž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 30.473,54 Kč - s úrokem 8,25 % ročně z částky 30.473,54 Kč za dobu do 1. 8. 2020 do zaplacení - s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 30.473,54 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Zrušuje se elektronický platební rozkaz vydaný Okresním soudem Brno – venkov dne 7. 11. 2022 pod č. j. EPR 166525/2022-6.

1. Původní žalobce [právnická osoba], [IČO], se žalobou podanou dne 16. 6. 2022 domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 30.473,54 Kč s úrokem 8,25 % ročně za dobu od 1. 8. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z téže částky za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne 12. 11. 2014 rámcovou smlouvu o finančních službách, smlouvu o účtu a smlouvu o kontokorentním úvěru. Původní věřitel zřídil a vedl pro žalovaného účet č. [bankovní účet]. Limit kontokorentního úvěru byl sjednán na 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal platit úrok z úvěru 18,9 % ročně a ve smlouvě bylo dohodnuto, že původní věřitel je oprávněn připisovat k jistině úvěru splatné úroky a ceny za služby. Žalovaný se zavázal nepřekročit sjednanou výši kontokorentu a splatit kontokorent včetně úroků a cen za služby nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání. Žalovaný však své povinnosti porušil, překročil sjednanou výši kontokorentu a na jeho účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši žalované částky. Původní věřitel proto úvěr ke dni 31. 7. 2020 zesplatnil a převedl pohledávku na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Žalovaná částka představuje jistinu nepovoleného přečerpání účtu. Za dobu od 12. 9. 2019 do 9. 7. 2020 provedl žalovaný debetní transakce v celkové výši 169.810,79 Kč. Za dobu od 30. 9. 2019 do 31. 7. 2020 byly žalovanému naúčtovány poplatky ve výši 1.790,82 Kč. Za dobu od 30. 9. 2019 do 31. 7. 2020 byly žalovanému účtovány debetní úroky 4.506,20 Kč. Za dobu od 4. 11. 2019 do 3. 7. 2020 byli žalovanému zúčtovány kreditní úroky ve výši 2,73 Kč. Za dobu od 3. 10. 2019 do 16. 7. 2020 činil součet příchozích plateb 145.637 Kč. Žalovaná částka byla vypočtena tak, že od součtu debetních transakcí, poplatků a debetních a kreditních úroků byla odečtena celková výše všech příchozích plateb za shora uvedená období. Původní věřitel před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků a v insolvenčním rejstříku, získáním informací přímo od žalovaného a prověřováním pohybu na účtu žalovaného. Žalovaný uvedl výši svého příjmu 19.860 Kč měsíčně, neměl žádnou vyživovací povinnost, nesplácel úvěr u jiných bank. Výpisy z účtů žalovaného původní věřitel ověřil příjem žalovaného v podobě mzdy a vedlejšího příjmu 7.951 Kč, přičemž téměř každý měsíc výpis z účtu končil s kladným zůstatkem. Žalovaný neuvedl žádné výdaje a původní věřitel výdaje stanovil podle svého ekonomického modelu. Z bankovního a nebankovního registru klientských informací původní věřitel zjistil, že žalovaný měl již spotřební úvěr od původního věřitele se splátkou 6.892 Kč měsíčně a kreditní kartu od původního věřitele s limitem 5.000 Kč s orientační měsíční splátkou 250 Kč. Po odečtení splátek a předpokládaných nákladů by žalovanému zbývalo dalších 10.218 Kč. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou.

2. Ve věci byl dne 7. 11. 2022 vydán platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou. Soud proto v souladu s ustanovením § 173 odstavec 2 ve spojení s ustanovením § 174a odstavec 3 zákona č. 99/1963 Sb. – občanského soudního řádu platební rozkaz zrušil výrokem III. tohoto rozhodnutí.

3. V průběhu řízení původní žalobce [právnická osoba], zanikl v důsledku fúze sloučením, při níž jmění původního žalobce jako společnosti zanikající přešlo na [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce], s účinností ke dni 31. 10. 2022. Soud proto usnesením z 25. 5. 2023 č. j. 8 C 20/2023-53, které nabylo právní moci dne 25. 7. 2023, rozhodl tak, že namísto původního žalobce bude v řízení pokračováno se společností [právnická osoba]

4. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odstavec 4 o. s. ř. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. K jednání se nedostavil ani žalobce, který se omluvil a navrhl, aby byl podle § 118a o. s. ř. vyzván soudem k doplnění skutečností či důkazů a aby jednání bylo odročeno v případě, že by soud shledal, že žalobcem tvrzené skutečnosti či navržené důkazy nejsou k prokázání sporných tvrzení dostačující tak, aby žalobě bylo vyhověno, anebo v případě, že v řízení se objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude třeba vyjádření či jiného úkonu žalobce. Soud v této souvislosti uvádí, že výzva a poučení soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. jsou zákonem určeny pro dobu jednání před soudem. Pokud se účastník k jednání nedostaví, nemůže být soudem vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, ani poučen o následcích nesplnění takové výzvy. Žalobce, který je právně zastoupen advokátem, si jistě byl tohoto rizika vědom. Postup, který žalobce navrhl, by způsobil průtahy v řízení. Bylo by v rozporu s citovaným ustanovením, kdyby řízení bylo vedeno tzv. korespondenční formou, kdy by soud kvůli nepřítomnosti žalobce u jednání toto jednání odročil a písemně vyzval žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Nebyl by splněn ani požadavek zákona obsažený v § 114a odstavec 1 o. s. ř., podle něhož předseda senátu připraví jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Soud proto věc projednal a rozhodl i v nepřítomnosti žalobce.

6. Z rámcové smlouvy o finančních službách bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 11. 2014 mezi původním věřitelem [právnická osoba] jakožto bankou a žalovaným jako klientem. Žalovaný tím se stal klientem původního věřitele a získal možnost využívat finanční služby. Podpisem této smlouvy zároveň žalovaný s původním věřitelem uzavřel smlouvu o účtu a smlouvu o kontokorentním úvěru. Ve smlouvě o účtu se původní věřitel zavázal vést pro žalovaného účet č. [bankovní účet] a zasílat mu výpisy z téhož účtu každý měsíc, přičemž žalovaný měl možnost pomocí debetní platební karty vybírat z účtu peněžní prostředky. Ve smlouvě o kontokorentním úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr 30.000 Kč, čímž žalovaný získal možnost povoleného přečerpání zůstatku na výše uvedeném účtu do limitu 30.000 Kč, a byl oprávněn provádět platby nebo vybírat hotovost z účtu do tohoto limitu i v případě, že na něm neměl dostatek peněžních prostředků. Pravidelné splátky úvěru sjednány nebyly, žalovaný byl oprávněn úvěr splácet podle svého uvážení a celý úvěr měl splatit do 6. 8. 2015 tak, že k témuž dni na účet budou vloženy peněžní prostředky v dostatečné výši ke splacení dluhu. Následně mohl žalovaný úvěr čerpat opakovaně a splatit ho vždy do jednoho roku ode dne, v němž úvěr po úplném splacení začne znovu čerpat. Úrok z úvěru byl sjednán v sazbě 18,9 % ročně. Žalovaný se zavázal platit poplatky ve výši podle ceníku, který byl původní věřitel oprávněn měnit včetně úrokových sazeb. Úroky se stávaly součástí jistiny a měly být k ní připočteny. Pro případ prodlení byla dohodnuta povinnost žalovaného platit zákonný úrok z prodlení, smluvní pokutu podle ceníku a náklady na vymáhání, a oprávnění původního věřitele úvěr okamžitě zesplatnit. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník původního věřitele.

7. Dopisem z 18. 2. 2020 oznámil původní věřitel žalovanému, že za celý rok 2019 zaplatil žalovaný v souvislosti s účtem úroky ve výši 4.854,01 Kč a poplatky ve výši 2.232 Kč.

8. Žalobce předložil soudu listinu, kterou označil jako výpis z osobního účtu. Z této listiny soud nevzal za prokázány žádné skutečnosti, neboť je zcela nečitelná a obsahuje pouze uprostřed úzký sloupec rozmazaných černých skvrn, z nichž není možné zjistit, o co se jedná, zda jsou zde nějaká písmena či čísla.

9. Z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 1. 9. 2019 do 31. 7. 2020 soud zjistil, že počáteční zůstatek ke dni 1. 9. 2019 činil - 14.084,79 Kč, z čehož je zřejmé, že i v době předchozí žalovaný čerpal peněžní prostředky do záporného zůstatku na účtu na základě smlouvy o kontokorentním úvěru. Z výpisu soud ověřil, jakým způsobem žalobce povolený debetní zůstatek využíval, tedy v jaké výši a v kterých dnech úvěr čerpal, dále jaké hradil poplatky a úroky a jaké peněžní prostředky na jeho účet byly připsány. Soud porovnal údaje ve výpisu z účtu s tvrzeními žalobce ohledně debetních transakcí, poplatků, úroků a příchozích plateb, která jsou uvedená v odstavci 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Z těchto údajů žalobce určil výši žalované částky. Soud poukazuje na to, že výši příchozích plateb 145.637 Kč žalobce určil na základě příchozích úhrad za dobu až od 3. 10. 2019 do 16. 7. 2020, přičemž do těchto úhrad nezahrnul příchozí úhradu 4. 9. 2019 ve výši 9.932 Kč, další úhradu 11. 9. 2019 ve výši 5.000 Kč. Ke dni 31. 7. 2020 došlo ke zrušení účtu a účetnímu vyrovnání pohledávky 30.473,54 Kč, což odpovídá žalované částce.

10. Dopisem z 5. 9. 2020 vyzval původní věřitel žalovaného k splacení nepovoleného přečerpání ve výši žalované částky. Podle vrácené obálky byl žalovanému dopis odeslán doporučeně, byl však původnímu věřiteli vrácen zpět 13. 9. 2020 s tím, že žalovaný se odstěhoval.

11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru zjistil soud z následně uvedených listin předložených žalobcem tyto skutečnosti. Dne 25. 9. 2009 požádal žalovaný původního věřitele o poskytnutí úvěrového produktu na formuláři, v němž uvedl, že je svobodný, bydlí ve státním nebo obecním bytě a je zaměstnán v soukromém sektoru s příjmem 22.845 Kč, a měsíční platby domácnosti jsou splátky úvěru 6.435 Kč u původního věřitele a splátky ostatních úvěrů 1.200 Kč měsíčně. Žalovaný požadoval produkt s obchodním názvem [anonymizováno] standard do 100.000 Kč s výší úvěru 17.000 Kč. Soud připomíná datum této žádosti, což je více než 5 let před uzavřením žalované smlouvy o kontokorentním úvěru.

12. Z výstupu z insolvenčního rejstříku vyplývá, že dotaz byl učiněn ohledně žalovaného dne 5. 9. 2023 s negativním výsledkem. Z listiny posouzení úvěruschopnosti klienta je zřejmé, že byla vyhotovena původním věřitelem, není však datována ani podepsána. Datum žádosti je uvedeno 19. 10. 2012, tedy více než dva roky před uzavřením žalované smlouvy o úvěru. Žalovaný měl uvést na žádosti příjem 19.860 Kč, což pracovník původního věřitele zkontroloval z výpisů z účtu, původní věřitel dále ověřil insolvenci žalovaného, předchozí splátkovou morálku, vše bez negativních informací. Žalovaný měl na žádosti uvést výdaje 0 Kč, a původní věřitel životní výdaje žalovaného stanovil na základě údajů žalovaného o počtu vyživovaných osob a způsobu bydlení v kombinaci s interními informacemi banky s využitím statistických údajů a aktuálních výdajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to ve výši 7.973 Kč na měsíc. Původní věřitel rovněž zjistil, že žalovaný měl spotřební úvěr u původního věřitele se splátkou 6.892 Kč a kreditní kartu splátkovou s limitem 5.000 Kč s orientační splátkou 250 Kč. Příjem klienta byla vyhodnocen jako dostatečný k pokrytí splátek i výdajů, přičemž po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů zbývalo žalovanému 10.218 Kč. V téže listině jsou zachyceny také informace z registru CCB s datem požadavku 2. 11. 2011, tedy více než tři roky před uzavřením žalované smlouvy o úvěru. Žalovaný měl tehdy 4 existující kontrakty u původního věřitele s celkovou měsíční splátkou 7.652 Kč, a to ze dvou osobních úvěrů, z kontokorentního úvěru a ze splátkové kreditní karty.

13. Ohledně postoupení pohledávky na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 22. 2. 2021 uzavřel původní věřitel jako postupitel s původním žalobcem [právnická osoba] jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit pohledávky specifikované v seznamu, v němž pod identifikačním [číslo] je zahrnuta i pohledávka za žalovaným ve výši žalované částky. Podle potvrzení z 2. 3. 2021 byla uhrazena řádně a včas platba za postoupené pohledávky. Dopisem z 9. 3. 2021 oznámil původní věřitel žalovanému, že postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Podle sledování zásilky byl dopis odeslán žalovanému 10. 3. 2021 a za dva dny poté byl vrácen zpět odesílateli.

14. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalovaného dopisem své tehdejší právní zástupkyně ze dne 3. 3. 2022, který byl podle sledování zásilek žalovanému odeslán doporučeně téhož dne, zásilka se však vrátila zpět 8. 3. 2022.

15. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný dne 12. 11. 2014 uzavřel s původním věřitelem [právnická osoba] rámcovou smlouvu o finančních službách a zároveň smlouvu o účtu a smlouvu o kontokorentním úvěru. Na základě toho původní věřitel zřídil a vedl pro žalovaného osobní účet výše uvedený a umožnil žalovanému provádět platby z téhož účtu, i když na něm nebyl dostatek peněžních prostředků, a to do limitu 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal limit nepřekročit a úvěr splácet dohodnutým způsobem vždy 1x ročně. Žalovaný využíval povoleného debetního zůstatku, avšak v roce 2020 začal povolený limit překračovat a ke dni 1. 7. 2020 činil zůstatek na jeho účtu mínus 30.644,54 Kč. Ke dni 31. 7. 2020 záporný zůstatek na účtu odpovídal žalované částce a účet byl žalovanému zrušen a žalovaný byl následně vyzván k úhradě žalované částky. Nebylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru zkoumal poměry žalovaného, tedy jeho příjmy, výdaje a závazky, když ze shora uvedených listin lze dovodit pouze to, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěrového produktu a uvedl některé údaje o svých poměrech v roce 2009 a původní věřitel posuzoval poměry žalovaného ještě na základě žádosti z 19. 10. 2012 a nahlížel do registru CCB 2. 11. 2011. Všechna tato zkoumání proběhla několik let před uzavřením žalované smlouvy o úvěru. Původní věřitel uzavřel s původním žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným a žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno výše uvedeným dopisem. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatil ani po předžalobní výzvě.

16. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru 12. 11. 2014. Původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu o účtu v souladu s ustanovením § 2662 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet, anebo výběr v hotovosti z účtu, anebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Původní věřitel si splnil svoji povinnost ze smlouvy tím, že dne 12. 11. 2014 zřídil žalovanému běžný účet výše uvedený a umožňoval žalovanému vklady a výběry z účtu a prováděl výběry z účtu a převody peněžních prostředků. Ve smlouvě o kontokorentním úvěru bylo ujednáno, že původní věřitel umožní žalovanému výběr hotovosti, anebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač proto na účtu nebude dostatek peněžních prostředků. Byl dohodnut limit přečerpání běžného účtu, tedy kontokorentního úvěru, 30.000 Kč. Pro takovéto ujednání se ve smyslu § 2665 občanského zákoníku použijí přiměřeně ustanovení o úvěru. Úvěr je upraven v § 2395 občanského zákoníku tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel si své povinnosti ze smlouvy o kontokorentním úvěru plnil tím, že umožňoval žalovanému přečerpávat běžný účet do záporného zůstatku 30.000 Kč a prováděl bankovní operace na účtu, i když žalovaný neměl k tomu dostatek peněžních prostředků. Žalovaný přestal dodržovat podmínky dohodnuté ve smlouvě a sjednaný limit přečerpával, nepovolený záporný zůstatek nevyrovnal a ke dni 31. 7. 2020 činil záporný zůstatek žalovanou částku.

17. Smlouvu o kontokorentním úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel před uzavřením této smlouvy byl povinen ve smyslu § 9 odstavec 1 téhož zákona s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

18. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená zjištění. V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru 12. 11. 2014 jakýmkoliv způsobem zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Jak soud shora uvedl, žalobce předložil ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dvě listiny, z nichž vyplývá, že poměry žalovaného byly zjišťovány. Tyto listiny však obsahují údaje o poměrech žalovaného, které byly zjišťovány několik let před uzavřením žalované smlouvy o úvěru, a proto nemohly mít pro tento případ žádný právní význam. Z žádných důkazů nebylo možné dovodit, že by původní věřitel před uzavřením žalované smlouvy o úvěru zjistil o žalovaném skutečnosti, které tvrdí žalobce.

19. Na základě výše uvedených skutečností má soud za to, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr přečerpáním účtu v rozporu s ustanovením § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek, a tudíž je úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Soud k tomuto druhu neplatnosti přihlíží bez návrhu, aniž by kterákoliv smluvní strana neplatnost namítla. Popsané chování původního věřitele jakožto banky a poskytovatele spotřebitelského úvěru je nežádoucí a vede ke zbytečnému zadlužování spotřebitelů. Týká se nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát, např. sociálními dávkami, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a tím čerpají pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů na všeobecně prospěšné účely.

20. Původní věřitel je bankou, a soud na tomto místě připomíná ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, podle něhož banka je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Požadavek obezřetnosti je klíčovým požadavkem, který je na banky kladen. Jeho podstatou je omezování a snižování míry rizik, kterým jsou vystaveni věřitelé banky, v první řadě její vkladatelé. Základní funkcí, kterou banka v ekonomice plní, je funkce finančního zprostředkovatele mezi subjekty, které mají aktuálně přebytek finančních prostředků, a subjekty, které mají aktuálně nedostatek finančních prostředků. Základní činností banky je proto přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Prostředky, které bankám svěřuje veřejnost, převyšují objem vlastních prostředků bank, a v důsledku toho banky provozují své podnikatelské aktivity s využitím zdrojů svěřených jim vkladateli. Banky tudíž při svém podnikání musí postupovat obezřetně, tak, aby nepoškodili své vkladatele, a požadavek obezřetnosti se vztahuje nejen k ochraně vkladatelů bank, ale i k ochraně bezpečnosti a stability bank, s ohledem na roli, kterou banky v ekonomice hrají.

21. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i žalobce, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti dostatečně rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

22. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nemohly z ní vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému tudíž nemohla vzniknout povinnost vrátit čerpané peněžní prostředky dohodnutým způsobem ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odstavec 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Pro určení výše bezdůvodného obohacení bylo podstatné zjistit, jakou částku celkem žalovaný vyčerpal od počátku, tedy od 12. 11. 2014, až do zrušení účtu 31. 7. 2020, a jakou částku celkem za totéž období žalovaný uhradil, tedy jaká částka celkem byla na účet žalovaného za totéž období připsána. Do těchto částek však nelze zahrnout jakékoliv poplatky či úroky. Za bezdůvodné obohacení proto není možné pokládat částku, kterou žalobce považuje za dluh na kontokorentním úvěru.

23. Jak bylo výše uvedeno, žalobce popsal, jakým způsobem dospěl k žalované částce, a uvedl, kolik Kč žalovaný vyčerpal do července 2020, avšak pouze od 12. 9. 2019, tedy nikoliv od počátku, resp. od uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru. Celkovou výši plateb připsaných na účet žalovaného žalobce určil pouze za období od 3. 10. 2019 do července 2020, tedy opět nikoli za celé období čerpání kontokorentu.

24. Jak soud konstatoval v odstavci 5 odůvodnění tohoto rozhodnutí, žalobce se k jednání nedostavil, a nemohl být proto soudem vyzván ve smyslu § 118a odstavec 1, 2 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně toho, jakou částku celkem žalovaný vyčerpal od uzavření smlouvy o úvěru až do zrušení účtu, a jakou částku za totéž období celkem splatil. Soud ještě připomíná, že žalobce byl k doplnění těchto skutečností a označení důkazů k jejich prokázání vyzván usnesením z 14. 8. 2023 č. j. 8 C 20/2023-58, které bylo zástupci žalobce doručeno dne 21. 8. 2023, tedy ještě před jednáním.

25. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, nepovažuje soud jeho žalobu za důvodnou, a proto ji zamítl výrokem I. tohoto rozhodnutí. Nebylo třeba se již zabývat tím, zda pohledávka za žalovaným byla platně postoupena na žalobce.

26. Žalovaný měl ve sporu úspěch, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odstavec 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.