8 C 221/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , anonymizována dvě slova datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 30.000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 26.300 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně za dobu od 22. 2. 2022 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 3.700 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 11.368,39 Kč - s úrokem ve výši 33.497,91 Kč - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 200 Kč za dobu od 22. 2. 2022 do zaplacení - s úrokem 23,72 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení - s úrokem z prodlení ve výši 5.856,38 Kč - s úrokem ve výši 17.256,30 Kč - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 - s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 3.500 Kč za dobu od 22. 2. 2022 do zaplacení - s úrokem 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 30.000 Kč s úrokem z prodlení 11.368,39 Kč, s úrokem ve výši 33.497,91 Kč, s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem 23,72 % ročně z téže částky za tutéž dobu, dále s úrokem z prodlení ve výši 5.856,38 Kč, s úrokem ve výši 17.256,30 Kč, s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem 23,72 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dvě smlouvy o půjčce. První byla uzavřena 19. 9. 2013 a žalovaný na základě ní obdržel peněžní prostředky 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli zaplatit navíc úrok 1.400 Kč, administrativní poplatek 2.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.000 Kč. Celkovou částku měl žalovaný splatit 58 splátkami po 300 Kč týdně počínaje 26. 9. 2013 a poslední splátka byla splatná 6. 11. 2014. Žalovaný však uhradil pouze 3.500 Kč, což bylo započteno na úrok a poplatky. Druhá smlouvy o půjčce byla uzavřena 5. 12. 2013 a žalovaný na základě ní obdržel peněžní prostředky 20.000 Kč. Zavázal se původnímu věřiteli zaplatit navíc úrok 2.800 Kč, administrativní poplatek 4.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 8.000 Kč. Vše měl splatit 58 splátkami ve výši 600 Kč týdně počínaje dnem 12. 12. 2013, poslední splátka byla splatná 22. 1. 2015. Žalovaný však na tuto půjčku splatil pouze 200 Kč. Původní věřitel před uzavřením obou smluv o půjčce zjišťoval poměry žalovaného, tedy jeho příjmy i výdaje, a jejich srovnáním dospěl k tomu, že v případě první půjčky byl použitelný příjem žalovaného 12.600 Kč a v případě druhé půjčky byl 12.300 Kč. Původní věřitel obě pohledávky za žalovaným postoupil postupní smlouvou na žalobce.

2. Ve věci byl dne 5. 1. 2023 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odstavec 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Ohledně první smlouvy o půjčce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 19. 9. 2013 požádal žalovaný původního věřitele [právnická osoba] na formuláři Karta zákazníka o poskytnutí půjčky 10.000 Kč. Uvedl, že bydlí v nájmu, nemá jinde půjčku, má však aktivní půjčku u téhož původního věřitele, nevlastní vozidlo, má 4 nezaopatřené děti narozené v letech 2008, 2009 a 2011, pracuje jako dělník. Příjmy domácnosti uvedl 20.000 Kč mzda a 23.000 další nespecifikované příjmy, celkem 43.000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti byly za nájem a inkaso 12.000 Kč, za nespecifikované výdaje 15.000 Kč, splátky půjček 3.000 Kč a výdaje na telefon 400 Kč, celkem 30.400 Kč. Původní věřitel z toho stanovil použitelný příjem 12.600 Kč a měl k ověření občanský průkaz žalovaného, výpis z účtu, nájemní smlouvu a doklad o inkasu. Téhož dne 19. 9. 2013 uzavřel žalovaný jakožto zákazník s původním věřitelem [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo]. Původní věřitel prohlásil, že žalovanému poskytuje půjčku ve výši 10.000 Kč a žalovaný podpisem na smlouvě potvrdil, že mu byla tato částka vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky původnímu věřiteli zaplatit poplatek v celkové výši 7.400 Kč, který sestával z úroku 1.400 Kč, administrativního poplatku 2.000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 4.000 Kč. Celkovou částku 17.400 Kč měl žalovaný uhradit formou 58 splátek ve výši 300 Kč týdně. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od uzavření smlouvy. Podle tvrzení žalobce splatil žalovaný na tuto půjčku celkem 3.500 Kč. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že splatil částku vyšší, žalovaný však ničeho takového netvrdil ani neprokázal.

5. Ohledně druhé smlouvy o půjčce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 5. 12. 2013 požádal žalovaný téhož původního věřitele na formuláři Karta zákazníka o poskytnutí půjčky 20.000 Kč. Uvedl, že bydlí v nájmu, má 4 nezaopatřené děti, pracuje jako dělník. Příjmy domácnosti byly uvedeny ve výši 20.000 Kč mzda a 14.000 Kč další nespecifikované příjmy, celkem [číslo]. Měsíční výdaje domácnosti byly 7.500 Kč za nájem a inkaso, 10.000 Kč na nespecifikované výdaje, 4.000 Kč na splátky půjček a 200 Kč na telefon, celkem 21.700 Kč. Původní věřitel z toho vypočítal použitelný příjem 12.300 Kč a k ověření měl občanský průkaz žalovaného a pracovní smlouvu.

6. Téhož dne 5. 12. 2013 uzavřel žalovaný se stejným původním věřitelem další smlouvu o půjčce [číslo]. Původní věřitel ve smlouvě prohlásil, že poskytuje žalovanému půjčku ve výši 20.000 Kč a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tuto částku ihned při podpisu smlouvy obdržel v hotovosti. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit původnímu věřiteli poplatek 14.800 Kč, sestávající z úroku 2.800 Kč, administrativního poplatku 4.000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso 8.000 Kč. Celkovou částku 34.800 Kč měl žalovaný splatit formou 58 splátek ve výši 600 Kč týdně, kdy první splátka byla splatná 7. dne od uzavření smlouvy. Podle tvrzení žalobce splatil žalovaný na tuto půjčku pouze 200 Kč celkem. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by splatil částku vyšší.

7. Ohledně postoupení pohledávek na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 7. 1. 2022 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v seznamu. Tento seznam zahrnuje obě pohledávky za žalovaným z výše uvedených smluv o půjčce. Dopisem z 3. 2. 2022 oznámil původní věřitel žalovanému, že pohledávky z obou smluv postoupil na žalobce, a vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 48.500 Kč do 10 dnů po obdržení dopisu. Podle podacího lístku byl tento dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 4. 2. 2022.

8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu z obou smluv dopisem svého právního zástupce z 10. 10. 2022, který byl podle podacího lístku téhož dne odeslán žalovanému doporučeně.

9. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o půjčce ve dnech 19. 9. 2013 a 5. 12. 2013, na základě nichž žalovaný obdržel v hotovosti částky 10.000 Kč a 20.000 Kč. Na první z těchto smluv žalovaný splatil 3.500 Kč a na druhou smlouvu splatil 200 Kč. Původní věřitel před uzavření obou smluv zkoumal poměry žalovaného výše popsaným způsobem. Původní věřitel následně uzavřel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, mezi postoupenými pohledávkami jsou zahrnuty i obě žalované pohledávky. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatil ani po předžalobní upomínce.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku a podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který zároveň zrušil občanský zákoník dosavadní č. 40/1964 Sb. V souladu s ustanovením § 3028 odstavec 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se vznik závazkového vztahu mezi žalovaným a původním věřitelem a práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně postoupení pohledávek na žalobce, budou řídit právní úpravou platnou do konce roku 2013, tedy občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb.

11. Na smlouvy o půjčce použil soud ustanovení § 657 až § 658 občanského zákoníku, která tento smluvní typ upravují. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Ve smyslu § 658 odstavec 1 občanského zákoníku lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Smlouva o půjčce má reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. V daném případě došlo mezi původním věřitelem a žalovaným nejen k uzavření obou smluv o půjčce, ale zároveň také k předání dohodnutých částek 10.000 Kč a 20.000 Kč v hotovosti žalovanému, a na základě toho původnímu věřiteli vzniklo právo požadovat po žalovaném jakožto dlužníkovi vrácení obou půjček včetně úroku.

12. Obě smlouvy o půjčce jakožto druh smlouvy o spotřebitelském úvěru z hlediska jejich platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelské smlouvy a původní věřitel byl při jejich sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě půjček. Ustanovení § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli, v tomto případě společnosti [právnická osoba], před uzavřením smlouvy, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele, tedy žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

13. V daném případě původní věřitel zjišťoval osobní a majetkové poměry žalovaného před uzavřením obou smluv, jak je výše uvedeno. Žalovaný měl v té době 4 malé nezletilé děti ve věku 5 let, 4 roky a 2 děti ve věku 2 let. Smlouvy byly uzavřeny v rozmezí přibližně 2 a půl měsíce, tedy druhá žalovaná smlouva byla uzavřena za 2 a půl měsíce po první smlouvě. Již před první smlouvou byl žalovaný zadlužen a hradil splátky 3.000 Kč měsíčně. Míra jeho zadlužení zjištěna nebyla, tedy celková výše nesplaceného dluhu a délka jeho splácení. Žalovaný uvedl, že pobírá mzdu 20.000 Kč, a to jak před sjednáním první smlouvy o půjčce, tak před sjednáním druhé smlouvy. Je otázkou, jakým způsobem původní věřitel ověřoval tento příjem, kdy v případě první smlouvy je uveden výpis z účtu a v případě druhé smlouvy pracovní smlouva. Vzhledem k tomu, že tento příjem byl uveden jakožto příjem domácnosti, není zcela jasné, zda to byl vůbec příjem žalovaného či nějaké jiné osoby z jeho domácnosti. V obou případech žalovaný uvedl ještě další nespecifikovaný příjem, u první půjčky 23.000 Kč a u druhé půjčky 14.000 Kč. Není zřejmé, o jaký druh příjmu se jednalo, kdo takový příjem pobíral a z jakého zdroje, není rovněž patrno, jakým způsobem, případně zda vůbec, byl tento příjem ověřen. Není jasné, které osoby tento příjem měly pobírat, když tento příjem náleží rovněž do příjmů domácnosti, případně jakým způsobem a do jaké míry se žalovaný mohl podílet na používání tohoto nespecifikovaného příjmu. Při sjednávání druhé smlouvy o půjčce byl žalovaný rovněž zadlužen, míra jeho zadlužení zkoumána opět nebyla, avšak z toho, že žalovaný uvedl splátky 4.000 Kč měsíčně, lze dovodit, že kromě dluhu z první žalované půjčky měl ještě jiný nesplacený dluh, který uváděl před sjednáním první půjčky. Výdaje žalovaného 12.000 Kč měsíčně na nájem a inkaso byly ověřeny před uzavřením první půjčky nájemní smlouvou a dokladem inkasa. Při uzavření druhé půjčky žalovaný uváděl výdaje za nájem a inkaso pouze 7.500 Kč, a tyto nebyly ověřeny vůbec. Další nespecifikované výdaje domácnosti měly činit v případě první půjčky 15.000 Kč měsíčně a v případě druhé půjčky 10.000 Kč měsíčně. Není zřejmé, o jaké výdaje se jednalo, a tyto výdaje nebyly žádným způsobem ani částečně ověřeny. Žalobce žádné doklady, z nichž původní věřitel ověřoval příjmy a výdaje žalovaného, soudu nepředložil. Nelze tedy mít za prokázáno, že původní věřitel skutečně a dostatečným způsobem ověřil příjem žalovaného pocházející z jeho mzdy ve výši 20.000 Kč v případech obou smluv, když není zřejmé, kolik výpisů z účtu a za jaká období měl původní věřitel k dispozici a jaké příjmy z toho ověřil. Není rovněž jasné, jak původní věřitel ověřil tento příjem žalovaného v případě druhé půjčky z pracovní smlouvy, když podstatným pro posouzení poměrů žalovaného byl příjem čistý, který v pracovní smlouvě nemohl být uveden. Na základě těchto skutečností má soud za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením obou smluv řádným a úplným způsobem zjistil výdajovou a příjmovou stránku žalovaného, jeho závazky z předcházející doby a způsob jejich plnění. Za příjem žalovaného nelze pokládat částky 34.000 Kč ani 43.000 Kč. Bylo třeba také přihlédnout k tomu, že žalovaný měl vyživovací povinnost k čtyřem malým nezletilým dětem, s čímž jsou pochopitelně spojeny značné výdaje. Žalovaný v první smlouvě o půjčce v září 2013 se zavázal k placení splátek více než 1.200 Kč měsíčně, přitom už hradil splátky z blíže nezjištěných závazků ve výši 3.000 Kč měsíčně. Původní věřitel si této skutečnosti musel být vědom, a přesto za přibližně 2 a půl měsíce po uzavření první smlouvy o půjčce uzavřel s žalovaným další smlouvu o půjčce, poskytl mu peněžní prostředky ve dvojnásobné výši, a žalovaný se zavázal platit měsíčně splátky přibližně 2.500 Kč. Původní věřitel tak v případě obou smluv zvýšil úvěrové zatížení žalovaného, a to ve vysoké míře s ohledem na výši příjmu žalovaného.

14. Soud na tomto místě poukazuje na to, že princip odpovědného úvěrování, jehož výrazem je povinnost věřitele zjistit solventnost zájemce o půjčku, spočívá jednak v odpovědném přístupu věřitelů a jednak v odpovědném přístupu spotřebitelů. Původní věřitel však měl nad žalovaným zcela jednoznačnou odbornou převahu, a pokud žalovaný nebyl schopen reálně vyhodnotit svoji situaci a budoucí závazky, měl to být právě původní věřitel, který v rámci své odbornosti měl tento postup zachytit a žalovaného ještě více nezadlužovat. Původní věřitel si však takto nepočínal, a jeho závěr o tom, že po posouzení poměrů žalovaného s odbornou péčí je zřejmé, že žalovaný bude schopen obě půjčky splácet, nebyl správný. V důsledku toho je třeba považovat obě smlouvy o půjčce za neplatné podle § 39 občanského zákoníku, neboť takový právní úkon svým obsahem odporuje zákonu, konkrétně citovanému ustanovení § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by bylo nutné, aby některá ze smluvních stran neplatnost namítla.

15. Za takové situace z obou žalovaných smluv nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnuté částky v ujednaných lhůtách ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení § 451 odstavec 1 a 2 občanského zákoníku, podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný mimo jiné plněním z neplatného právního úkonu. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému dne 19. 9. 2013 poskytl částku 10.000 Kč, z čehož žalovaný vrátil 3.500 Kč. Rozdíl těchto částek 6.500 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ohledně prvního nároku žalobce. Pokud jde o druhý nárok, bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému poskytl částku 20.000 Kč, z čehož žalovaný vrátil pouze 200 Kč. Rozdíl těchto částek 19.800 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného z druhého nároku žalobce. Celkem bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí 26.300 Kč.

16. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 524 odstavec 1 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávek nabyl ve smyslu § 524 odstavec 2 občanského zákoníku i jejich příslušenství a všechna práva s nimi spojená. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 526 odstavec 1 občanského zákoníku výše uvedeným dopisem.

17. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato nebyla ani smluvena. Podle § 563 občanského zákoníku v takovém případě je dlužník, tedy žalovaný, povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. První prokazatelnou výzvou k plnění obou nároků je oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k plnění, což bylo žalovanému odesláno doporučeně dne 4. 2. 2022. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dopis dostal 9. 2. 2022. Žalovaný byl vyzván k plnění ve lhůtě do 10 dnů, tedy do 21. 2. 2022. Dnem následujícím 22. 2. 2022 se žalovaný dostal do prodlení ohledně obou nároků, a od téhož dne žalobci vzniklo podle § 517 odstavec 2 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení, jejichž výše je stanovena v § 2 vládního nařízení 351/2013 Sb. a činí 11,75 % ročně. Žalobce však požaduje úrok z prodlení v sazbě pouze 8,05 % ročně.

18. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci bezdůvodné obohacení 26.300 Kč včetně úroku z prodlení od 22. 2. 2022 až do zaplacení. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta.

19. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Do míry úspěchu a neúspěchu zahrnul soud rovněž úroky a úroky z prodlení kapitalizované konkrétními částkami a u přiznaných či zamítnutých úroků na dobu do zaplacení tyto kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odstavec 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.