8 C 230/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 5.265 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4.000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně za dobu od 16. 10. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 1.265 Kč s úrokem z prodlení - 9,75 % ročně z částky 1.265 Kč za dobu od 20. 2. 2019 do zaplacení - 9,75 % ročně z částky 4.000 Kč za dobu od 20. 2. 2019 do 15. 10. 2020 - 1,5 % ročně z částky 4.000 Kč za dobu od 16. 10. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení 2.290 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta v [obec].

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 5.265 Kč s úrokem z prodlení 9,75% ročně za dobu od 20. 2. 2019 do zaplacení. Tvrdí, že původní věřitel [anonymizováno] [právnická osoba] uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž žalovanému poskytl dne 30. 1. 2019 úvěr 4.000 Kč se splatností 19. 2. 2019 Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku elektronicky. Žalovaný na úvěr ničeho nesplatil. Původní věřitel prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaná částka se skládá z jistiny 4.000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 1.186,10 Kč a z úroku ve výši 78,90 Kč. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou z 1. 12. 2020.

2. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] obsahuje označení smluvních stran, kdy jako úvěrující tedy věřitel je uvedena [právnická osoba] [právnická osoba] a jako úvěrovaný čili dlužník je uveden žalovaný. Tyto smluvní strany uzavřely dne 30. 1. 2019 smlouvu o úvěru, v níž se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi spotřebitelský úvěr 4.000 Kč a dlužník se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 20 dnů a uhradit úrok 78,90 Kč a poplatek za sjednání úvěru. Výše poplatku v případě řádného splacení činila 711,66 Kč a v případě překročení doby splatnosti činila 1.186,10 Kč Smlouva není podepsána ani věřitelem ani žalovaným jakožto dlužníkem. Na konci smlouvy je uvedeno, že žalovaný potvrzuje, že si dokument přečetl a souhlasí s jeho obsahem, a že provedl podpis 30. 1. 2019 elektronickým kódem [číslo]. Čerpání peněžních prostředků ověřil soud z potvrzení o platbě a z výpisu z účtu. Dne 30. 1. 2019 byla z účtu původního věřitele prostřednictvím platební brány [anonymizováno] poukázána částka 4.000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet], a téhož dne byla na tentýž účet řádně připsána.

4. Žalobce tvrdí, že k uzavření úvěrové smlouvy došlo tak, že žalovaný prostřednictvím svého uživatelského účtu na internetových stránkách původního věřitele odeslal žádost o spotřebitelský úvěr, podle ní mu byl přidělen unikátní autorizační kód, který mu původní věřitel zaslal na telefonní číslo, které žalovaný uvedl při registraci na internetových stránkách původního věřitele. Po ověření schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet mu zaslal původní věřitel na e-mailovou adresu písemné znění smlouvy o úvěru, žalovaný k této smlouvě připojil unikátní autorizační kód a takto podepsanou smlouvu vložil do klientské zóny ve svém uživatelském účtu na stránkách původního věřitele.

5. Tato tvrzení žalobce o způsobu uzavření úvěrové smlouvy však nebyla v řízení prokázána. Kopie občanského průkazu a rodného listu žalovaného k prokázání těchto skutečností nepostačují, stejně tak ani listina s názvem Žádost o spotřebitelském úvěru [číslo]. V ní jsou uvedeny vlastnosti úvěru při řádném splácení do 19. 2. 2019, a vlastnosti úvěru při překročení doby splatnosti. Listina není autorizována, datována ani podepsána a jakoukoliv souvislost s žalovaným či s původním věřitelem nelze z této listiny vysledovat. Nebylo prokázáno, že by žalovaný prostřednictvím nějakého uživatelského účtu na internetových stránkách původního věřitele odeslal žádost o úvěr, nebylo prokázáno, že by mu byl přidělen unikátní autorizační kód, jakým způsobem a kterého dne se tak mělo stát, ani že by původní věřitel zaslal žalovanému e-mailem písemné znění smlouvy o úvěru. Nebylo rovněž prokázáno, že by žalovaný k této smlouvě připojil dne 30. 1. 2019 unikátní autorizační kód [číslo], ani že by smlouvu vložil do klientské zóny ve svém uživatelském účtu na stránkách původního věřitele.

6. Ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 1. 12. 2020 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se původní věřitel zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v seznamu pohledávek. Dopisem z 9. 10. 2020 oznámil původní věřitel žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky na žalobce, a vyzval žalovaného, aby svůj dluh uhradil již žalobci na specifikované bankovní spojení. Dopisem z téhož dne vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu s tím, že jinak se žalobce obrátí se svým nárokem na soud. Podle podacího lístku byly dopisy odeslány žalovanému doporučeně dne 9. 10. 2020. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho neuhradil.

7. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda lze ze zjištěných skutečností dovodit, že původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu, jejíž náležitosti odpovídají některému ze smluvních typů občanského zákoníku, anebo smlouvu nepojmenovanou. Žalobce tvrdí, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru na částku 4.000 Kč, což však nebylo v řízení prokázáno. Na zjištěné skutečnosti nelze tedy aplikovat ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nelze mít za to, že původní věřitel se zavázal na požádání žalovanému poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, ani že by se žalovaný zavázal tyto peněžní prostředky vrátit do určité doby a zaplatit úroky, smluvní pokuty či jiná plnění. K uzavření smlouvy nepostačuje pouhé vyplacení peněžní částky, v tomto případě 4.000 Kč, nýbrž je třeba ještě dohodnout právní důvod poskytnutí takové částky. Uzavření jakékoli smlouvy předpokládá, že si smluvní strany ujednaly její obsah, tedy že se na rozsahu vzájemných práv a povinností shodly, jak je uvedeno v § 1724 odst. 1 a § 1725 občanského zákoníku. Tato důležitá podmínka vzniku smlouvy však nebyla v řízení prokázána. Předložená listina zahrnující úvěrovou smlouvu neobsahuje podpis žalovaného a nebylo zjištěno, že by žalovaný jakýmkoli způsobem na podmínky obsažené v této listině přistoupil a kdy se tak mělo stát. Nebylo prokázáno, že by původní věřitel anebo žalovaný učinili právní jednání směřující k uzavření smlouvy, které by bylo nabídkou a obsahovalo podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Nebylo ani zjištěno, že by původní věřitel či žalovaný projevili vůli být nějakou smlouvou vázáni pro případ, že nabídka bude přijata, jak vyžaduje ustanovení § 1731 a § 1732 odst. 1 občanského zákoníku. Nemohlo být ani prokázáno, který z účastníků, kterého dne a jakým konkrétním způsobem jakoukoli nabídku na uzavření tvrzené úvěrové smlouvy přijal ve smyslu § 1740 občanského zákoníku. Bylo pouze prokázáno, že původní věřitel vytvořil text úvěrové smlouvy, nebylo však prokázáno, že by tento text předložil žalovanému, případně kterého dne, ani že by žalovaný takovýto návrh smlouvy přijal, jakým způsobem a kterého dne. Žalobce tvrdí, že úvěrová smlouva byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena prostředky komunikace na dálku. Takovýto způsob uzavření smlouvy je však náročnější, pokud jde o prokazování uzavření a obsahu smlouvy v soudním řízení, zvláště za situace, kdy žalovaná strana tvrzení žalobce nepotvrdí, jak je tomu v projednávané věci.

8. Soud ještě uvádí, že podle § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V řízení však nebylo prokázáno, ve kterých dnech a jakým konkrétním způsobem původní věřitel či žalovaný měli učinit právní jednání elektronickými nebo jinými technickými prostředky, které by umožňovaly zachytit jejich obsah a určení jednající osoby. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Nebylo zjištěno, že by o právních jednáních byly učiněny jakékoliv záznamy v elektronickém systému, ani jakým způsobem se tyto záznamy prováděly, zda to bylo systematicky či posloupně, a zda a jak byly chráněny proti změnám.

9. Za tohoto stavu soud mohl dovodit pouze to, že tvrzená smlouva o úvěru nebyla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. I kdyby bylo prokázáno uzavření žalované úvěrové smlouvy, nebylo prokázáno, že by si původní věřitel splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, jak mu ukládá ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce tvrdí, že původní věřitel nahlížel do veřejně dostupných databází, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], bankovního a nebankovního registru klientských informací, a to se souhlasem žalovaného. Podle žalobce měl žalovaný v žádosti o úvěr prohlásit, že má pravidelný měsíční příjem, a potvrdit, že je schopen úvěr splatit, a že řádně zvážil své možnosti. Ve výše uvedené listině žádost o spotřebitelském úvěru však ničeho takového uvedeno není. Žalobce předložil kopii výplatního lístku žalovaného za měsíc listopadu 2018, podle něhož čistá mzda žalovaného činila 14.460 Kč, což je příjem velmi nízký. Z výpisu ze shora uvedeného účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný má sjednán na účtu kontokorent s limitem 8.000 Kč, ke dni 31. 12. 2018 měl na účtu záporný zůstatek - 8.245,49 Kč, banka neprovedla tři položky. Jedná se o konec měsíce, předcházejícího měsíci, v němž žalovaný čerpal peněžní prostředky od původního věřitele. Původní věřitel mohl tuto skutečnost snadno zjistit, kdyby si vyžádal od žalovaného výpis z účtu, na který následně původní věřitel poukázal částku 4.000 Kč. Výdajovou stránkou žalovaného se původní věřitel vůbec nezabýval. Soud tedy má za to, že pokud by bylo prokázáno uzavření žalované úvěrové smlouvy, byla by tato smlouva posouzena jako absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku a § 87 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření žalované smlouvy, a pokud by prokázáno bylo, byla by taková smlouva absolutně neplatná, vycházel soud ze zásad bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel na účet žalovaného převedl částku 4.000 Kč, a žalovaný tuto částku přijal, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod. Na straně žalovaného tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil. Z ustanovení § 2993 občanského zákoníku vyplývá, že strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odpovídá částce 4.000 Kč, kterou žalovaný přijal, avšak z této částky nevrátil ničeho.

11. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odstavec 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odstavec 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

12. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odstavec 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen poté splnit dluh bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je výše uvedený dopis z 9. 10. 2020, odeslaný téhož dne doporučeně. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dostal 12. 10. 2020, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 15. 10. 2020. Dnem následujícím 16. 10. 2020 se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku a od téhož dne žalobci v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na úroky z prodlení, jejichž výši stanoví § 2 vládního nařízení 351/2013 Sb. a činila 8,25% ročně. Jiná sazba úroků z prodlení smluvena nebyla.

13. Na základě výše uvedených skutečností soud žalobci přiznal jistinu 4.000 Kč s úrokem z prodlení až od 16. 10. 2020. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta výrokem II. tohoto rozhodnutí, tedy ohledně poplatku 1.186,10 Kč, úroku 78,90 Kč a části úroku z prodlení.

14. Žalobce měl ve sporu úspěch ohledně 69% předmětu řízení a ohledně 31% úspěch neměl. Žalobci v souladu s ustanovením § 142 odstavec 2 občanského soudního řádu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem, tedy 38%. Úroky z prodlení přiznané či zamítnuté na dobu neurčitou do zaplacení soud kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí. Soud přihlédl též k tomu, že žalobce více než 7 dní před zahájením řízení odeslal žalovanému ve smyslu § 142a o. s. ř. výzvu k plnění, a to výše uvedený dopis z 9. 10. 2020 Náklady žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, z odměny za právní zastoupení za 2 a půl úkonu právní pomoci po 1.500 Kč podle § 7 vyhlášky 177/1996 Sb. – advokátního tarifu, dále ze 3 paušálů režijních výloh po 300 Kč podle § 13 odstavec 4 advokátního tarifu a konečně z částky 976,50 Kč, která odpovídá 21% dani z přidané hodnoty vypočtené z odměny a z paušálu. Odměna byla přiznána za úkony převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění a sepis žaloby. Soud nepřiznal žalobci odměnu ani paušál za písemné doplnění žaloby, neboť skutečnosti v něm obsažené měly být již zahrnuty do žaloby. Účelně vynaložené náklady žalobce tak činí 6.026,50 Kč, z čehož soud žalobci přiznal 38%, tedy 2.290 Kč.