8 C 249/2020

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 6 651,3 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5 745 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně za dobu od 24. 10. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 906,30 Kč - s úrokem 13,9 % ročně z částky 6 651,30 Kč za dobu od 14. 10. 2019 do zaplacení - s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 906,30 Kč za dobu od 24. 10. 2019 do zaplacení - s úrokem ve výši 218,89 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení 117 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobce se žalobou podanou 19. 11. 2019 domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 270 035,20 Kč se specifikovaným úrokem z úvěru a úrokem z prodlení. Tvrdí, že s žalovaným uzavřel dne 8. 9. 2016 rámcovou smlouvu [číslo] na základě níž aktivoval žalovanému běžný účet. Následně žalobce uzavřel s žalovaným 6 dodatků k této smlouvě, jejichž předmětem byla vždy smlouva o úvěru. Dne 6. 1. 2018 byl uzavřen dodatek [číslo] na úvěr 197 789 Kč, dne 7. 7. 2018 byl uzavřen dodatek [číslo] na úvěr 50 000 Kč, dne 30. 7. 2018 byl uzavřen dodatek [číslo] na úvěr 20 000 Kč, dne 16. 8. 2018 byl uzavřen dodatek [číslo] na úvěr 15 000 Kč a dne 29. 8. 2018 byly uzavřeny dva dodatky, a to dodatek [číslo] na úvěr 5 000 Kč a dodatek [číslo] na úvěr 8 000 Kč. Žalovaný vždy úvěr čerpal v den podpisu každého dodatku, úvěry zpočátku splácel až do července 2019, a v srpnu téhož roku se dostal do prodlení, a žalobce následně dopisem z 14. 10. 2019 všech 6 úvěrů zesplatnil. Žalovaná jistina představuje součet dlužných částek ze všech 6 úvěrů dohromady. V každé úvěrové smlouvě byl sjednán úrok z úvěru v jiné sazbě, měsíční splátky v různých částkách, a z každé úvěrové smlouvy žalobce nárokuje jistinu, úrok z úvěru, kapitalizovaný úrok z úvěru a úrok z prodlení.

2. Usnesením ze dne 19. 8. 2020 č.j. 8 C 126/2020-40, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2020, vyloučil soud k samostatnému řízení nároky žalobce z dodatků [číslo] tedy z pěti úvěrových smluv. Předmětem tohoto řízení je nárok žalobce z šesté žalované úvěrové smlouvy uzavřené dne 29. 8. 2018 pod č. [anonymizováno]. Žalobce ohledně tohoto nároku tvrdí, že na žádost žalovaného a podle dodatku [číslo] k rámcové smlouvě poskytl žalovanému bezhotovostně na účet úvěr 8 000 Kč dne 29. 8. 2018 na úrok 13,9 % ročně. Žalovaný byl povinen platit žalobci splátky 205 Kč měsíčně od 18. 9. 2018 až do 18. 12. 2022. Žalovaný hradil splátky až do července 2019. Následujícího měsíce se žalovaný dostal do prodlení a žalobce úvěr zesplatnil výše uvedeným dopisem. Celkem žalovaný uhradil 2 255 Kč, z čehož bylo započteno na jistinu 1 348,70 Kč a na úroky 906,30 Kč. Žalobce požaduje na jistině 6 651,30 Kč, úrok 13,9 % ročně z této jistiny od 14. 10. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 218,89 Kč za dobu předcházející, tedy od 18. 7. 2019 od 13. 10. 2019, a zákonný úrok z prodlení z jistiny 6 651,30 Kč za dobu od 24. 10. 2019 do zaplacení.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu ohledně uzavření smlouvy a splácení úvěru. Dne 8. 9. 2016 uzavřel žalobce s žalovaným rámcovou smlouvu [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, ceník, podmínky pro používání karet, pro používání úvěru, pro používání hypotéky, pojistné podmínky a rámcová pojistná smlouva. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že žalobce povede pro žalovaného běžný účet č. [bankovní účet]. V odstavci 3 smlouva odkázala na obchodní podmínky ohledně používání, zakládání i rušení služeb, což byl žalovaný oprávněn činit prostřednictvím poboček žalobce a internetového a telefonického bankovnictví. Žalovanému bylo přiděleno uživatelské jméno pro přihlášení do internetového bankovnictví, telefonní číslo pro zaslání hesla a potvrzujících SMS a byla mu sdělena primární e-mailová adresa s tím, že tyto údaje bude žalobce používat při jednání s žalovaným.

5. Dodatek [číslo] k rámcové smlouvě je datován dne 29. 8. 2018 pod číslem úvěru [anonymizováno]. Žalobce se v něm zavázal poskytnout žalovanému na jeho žádost úvěr 8 000 Kč na úrok 13,9 % ročně v základní sazbě a 9,9 % v bonusové sazbě. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách 205 Kč měsíčně v počtu 52 vždy k 18. dni v měsíci od měsíce následujícího po čerpání úvěru automatickým inkasem z běžného účtu. Celkem měl žalovaný splatit 10 650,91 Kč v případě základní úrokové sazby. Součástí dodatku [číslo] byly Podmínky pro používání úvěru, obsahující podrobnější úpravu práv a povinností smluvních stran. Na straně 8 a 9 v oddílu nazvaném Několik bodů k ukončení smlouvy bylo stanoveno, že v případě, kdy žalovaný poruší kterékoli ustanovení smlouvy o úvěru, zejména kdy mimo jiné se dostane do prodlení se splacením jakékoli splátky jistiny, úroků či jiných poplatků či příslušenství, může žalobce přijmout některé z vyjmenovaných opatření, mezi něž náleží právo požadovat předčasné splacení všech úvěrů.

6. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně tak, že na jeho výše zmíněný účet byla dne 29. 8. 2018 připsána částka 8 000 Kč označená jako načerpání půjčky, půjčka 6. Žalovaný uhradil žalobci celkem 11 splátek po 205 Kč, celkem 2 250 Kč Poslední splátku uhradil 25. 7. 2019 a dále již neplatil ničeho. Žalobce z úhrad žalovaného započetl na jistinu 1 348,70 Kč a na úroky 906,30 Kč.

7. Žalobce vyzval dopisem z 14. 10. 2019 žalovaného, aby zaplatil celkovou částku 280 393,80 Kč, která se skládá z dlužných částek z 6 půjček a z dlužné částky z běžného účtu. Do vyčíslené částky náleží i dluh ze smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení. Žalobce rovněž upozornil žalovaného na to, že pokud dluh nevyrovná do 23. 10. 2019, podá žalobce žalobu. Podle poštovního podacího archu byl dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 16. 10. 2019.

8. O poměrech žalovaného, jeho dřívějších závazcích vůči žalobci a o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením žalované úvěrové smlouvy učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Na základě dodatku [číslo] k rámcové smlouvě pod číslem [anonymizováno] uzavřeného 16. 9. 2017, poskytl žalobce žalovanému úvěr 100 000 Kč, který měl žalovaný splatit, včetně úroku 14,9 % ročně splátkami ve výši 1 996 Kč měsíčně v počtu 79. Tento úvěr byl splacen poskytnutím druhého úvěru podle dodatku [číslo] dne 6. 1. 2018. Úvěr 197 789 Kč podle tohoto dodatku [číslo] splácel žalovaný do července 2019, následně uhradil splátku v říjnu 2019 a dále neplatil ničeho. Z tohoto úvěru byla účelově určena částka 97 789 Kč na splacení úvěru podle dodatku [číslo] zbytek 100 000 Kč byl žalovanému poskytnut bez účelového určení. Žalovaný měl platit splátky 2 838 Kč měsíčně v počtu 120 úrokem 11,9 % ročně. Následně dne 7. 7. 2018 poskytl žalobce žalovanému další úvěr podle dodatku [číslo] ve výši 50 000 Kč, dne 30. 7. 2018 žalobce poskytl žalovanému další úvěr podle dodatku [číslo] ve výši 20 000 Kč, dne 16. 8. 2018 žalobce poskytl žalovanému další úvěr podle dodatku [číslo] ve výši 15 000 Kč, a v den, kdy byl poskytnut i žalovaný úvěr 8 000 Kč, tedy 29. 8. 2018, poskytl žalobce žalovanému další úvěr 5 000 Kč podle dodatku [číslo]. U všech těchto úvěrů se žalovaný dostal do prodlení v srpnu 2019.

9. Před poskytnutím předmětného úvěru podle dodatku [číslo] ověřoval žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalobce v této souvislosti tvrdí, že vycházel z výpisů z účtu žalovaného, z bankovního registru klientských informací, z insolvenčního rejstříku a z údajů poskytnutých žalovaným. Podle žalobce byly poměry žalovaného takové, že nevzbuzovaly pochybnosti o tom, že by žalovaný byl úvěr schopen splatit, nejednalo se u něj o nadměrné úvěrové zatížení, předchozí úvěry splácel. Podle databáze žalobce požádal žalovaný o půjčky 16. 9. 2017, 6. 1. 2018, 7. 7. 2018, 30. 7. 2018, 16. 8. 2018 a 29. 8. 2018, tohoto posledního dne požádal o půjčky dvě. Ve všech případech žalobce žalovanému vyhověl a požadované částky žalovanému poskytl, jak je shora uvedeno. Ve své databázi měl žalobce uvedeno, že žalovaný žije od 1. 1. 2018 v nájmu, je svobodný, má středoškolské vzdělání, pracuje ve [právnická osoba] od 1. 1. 2017 na dobu neurčitou jako operátor. Ke dni 29. 8. 2018 žalovaný uvedl splátky dřívějších úvěrů ve výši 0 Kč, výdaje domácnosti na bydlení 8 000 Kč, výdaje na léky, jídlo a dopravu 10 000 Kč, splátky ostatních členů domácnosti 0 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 17 000 Kč a výši hlavního příjmu 18 664 Kč.

10. Podle úvěrové zprávy vytvořené 29. 8. 2018 měl žalovaný evidován jeden ukončený kontrakt a 3 kontrakty existující, ve score měl vysoký počet otevřených smluv za posledních 18 měsíců, měsíční splátky 4 092 Kč a zbývající částku 443 521 Kč. Měl zde uvedeny rovněž předchozí úvěry, a to z 16. 9. 2017, 6. 1. 2018, 7. 7. 2018 a 30. 7. 2018, chybí zde úvěr poskytnutý 16. 8. 2018, tedy v stejném měsíci jako je úvěr žalovaný. Úvěr z 16. 9. 2017 podle dodatku [číslo] byl již zcela splacen poskytnutím úvěru podle dodatku [číslo] ostatní úvěry splaceny nebyly.

11. Jak soud již zmínil, žalobce vedl pro žalovaného na základě rámcové smlouvy běžný účet. Z výpisů z účtu žalovaného bylo zjištěno, že ke dni 1. 10. 2017 měl žalovaný na účtu zůstatek 51 442,26 Kč, a je třeba uvést, že 16. 9. 2017, tedy před přibližně 14 dny, žalovaný čerpal předcházející úvěr 100 000 Kč. Konečný zůstatek ke dni 31. 10. 2017 činil již pouze 4 635,96 Kč. Za celý měsíc na účet žalovaného byla připsána jediná částka, mzda od zaměstnavatele [právnická osoba] ve výši 17 194 Kč. Zůstatek na účtu ke dni 30. 11. 2017 činil 104,18 Kč, na účet za celý měsíc listopad byla připsána opět pouze mzda 18 936 Kč. Zůstatek 104,18 Kč se během prosince 2017 ještě snížil na 18,01 Kč ke dni 31. 12. 2017, v tomtéž měsíci byla jedinou platbou připsanou na účet žalovaného mzda 17 098 Kč. Zůstatek na účtu žalovaného ke dni 1. 4. 2018 činil 988,53 Kč, za měsíc duben žalovaný obdržel mzdu od zaměstnavatele Onio 18 379 Kč a platby 100 Kč, 800 Kč a 1 000 Kč. Konečný zůstatek ke dni 30. 4. 2018 byl záporný, mínus 63,27 Kč. V následujícím měsíci květnu 2018 byla na účet žalovaného připsána opět mzda 19 664 Kč a konečný zůstatek ke dni 31. 5. 2018 činil 9,95 Kč. V následujícím měsíci červnu žalovaný opět obdržel mzdu 18 843 Kč a platby 800 Kč, 1 700 Kč, 1850 Kč a 100 Kč. Zůstatek ke dni 30. 6. 2018 činil 879,82 Kč. V následujícím měsíci žalovaný obdržel od žalobce 2 úvěry, a to 7. 7. 2018 půjčku [číslo] ve výši 50 000 Kč a dne 30. 7. 2018 půjčku [číslo] ve výši 20 000 Kč. Konečný zůstatek ke dni 31. 7. 2018 činil 13 624,35 Kč. Žalovaný obdržel v tomtéž měsíci mzdu 17 484 Kč. V následujícím měsíci srpnu 2018 žalovaný obdržel mzdu 18 386 Kč, čerpal další úvěr od žalobce dne 16. 8. 2018 jakožto půjčku [číslo] ve výši 15 000 Kč.

12. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoníku v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující, tedy žalobce, zavazuje, že úvěrovanému, tedy žalovanému, poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce si svoji povinnost z úvěrové smlouvy splnil tím, že žalovanému poskytl peněžní prostředky v dohodnuté výši 8 000 Kč bezhotovostně na účet žalovaného. Žalovaný tedy tuto částku čerpal, avšak své povinnosti poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobci úroky, dostál toliko částečně.

13. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou a žalobce byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Po žalobci lze proto důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu, jak vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. U žalobce je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Tentýž zákon v § 75 a 76 vyžaduje od žalobce provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalovaného. Ustanovení § 77 citovaného zákona obsahuje obecná pravidla komunikace se spotřebiteli, a soud poukazuje zejména na odst. 2 písm. b), podle něhož obsah komunikace musí být dostačující a přesný a nesmí zastírat, zlehčovat nebo zamlčet důležité skutečnosti, což je povinen zajistit žalobce. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl žalobce povinen před uzavřením žalované úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Žalobce byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobce byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného úvěr splácet na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů.

14. V této souvislosti soud poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Žalobce znal věk žalovaného – 23 let, jeho čistý měsíční příjem od zaměstnavatele [právnická osoba] pohybující se okolo 18 000 Kč, měl přehled o veškerých transakcích na účtu žalovaného od jeho založení v září 2016 a žalobce nahlédl do zmíněných registrů. Žalobce rovněž vycházel ze své evidence předchozích závazků, tedy úvěrů žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného, předložil žalobce výstup ze své elektronické databáze s tím, že se jedná o údaje sdělené žalovaným. Údaje o tom, že výdaje domácnosti činí 8 000 Kč za bydlení a 10 000 Kč za léky, jídlo a dopravu, a že příjmy ostatních členů domácnosti jsou 17 000 Kč, nebyly ověřeny a nemají velkou vypovídací schopnost, když není patrno, o které ostatní členy jaké domácnosti se jedná, jaký je jejich počet, v jakém vztahu jsou k žalovanému, zda s nimi společně hospodaří, případně nějaké další skutečnosti ohledně těchto členů domácnosti. Nelze z toho dovodit, že by žalovaný měl k dispozici příjem ostatních členů domácnosti i pro sebe, případně v jaké výši. Pokud jde o dřívější závazky žalovaného vůči žalobci, poukazuje soud na úvěr podle dodatku [číslo] v celkové výši 197 789 Kč, přičemž se jednalo již vlastně o druhý úvěr u žalobce, když ten původní z 16. 9. 2017 ve výši 100 000 Kč byl žalovanému navýšen na dvojnásobek za pouhé 3,5 měsíce. Úvěr podle dodatku [číslo] žalovaný před poskytnutím žalovaného úvěru řádně splácel, měl splaceno prvních 5 splátek z celkem 120. Další, třetí úvěr podle dodatku [číslo] ve výši 50 000 Kč žalovaný rovněž splácel, stejně tak jako i úvěr podle dodatku [číslo] ve výši 20 000 Kč, přičemž měl již sjednán další úvěr 15 000 Kč podle dodatku [číslo] ze dne 16. 8. 2018. Žalobci bylo známo z výpisů z účtu žalovaného, že čistý příjem žalovaného je nízký, a že na účtu mívá velmi nízké zůstatky v řádech korun či stokorun, a že žalovaný se dostal i do zůstatku záporného, jak soud shora popsal. Všechny tyto skutečnosti na straně žalovaného měly signalizovat žalobci, že žalovaný si nepočíná dostatečně zodpovědně ve finančním hospodaření, a že požaduje v několikaměsíčních intervalech další půjčky, respektive úvěry, a poslední úvěr mu byl poskytnut před 2 týdny, 16. 8. 2018. Přesto žalobce vyhodnotil situaci tak, že zvýšil úvěrové zatížení žalovaného dalším úvěrem o dalších 8 000 Kč, i když žalovaný obdržel předchozí úvěr před 13 dny před úvěrem žalovaným, a předchozí úvěry neměl splaceny z převážné části. Soud takovéto poměry žalovaného nepovažuje za vhodné k tomu, aby žalovaný mohl čerpat další úvěr 8 000 Kč. Podle žalobce se nejednalo o nadměrné úvěrové zatížení žalovaného, soud je však opačného názoru. Za situace, kdy žalovaný disponoval nízkým měsíčním příjmem a byl již zadlužen na dlouhou dobu, přibližně 120 měsíců, jednalo se o úvěrové zatížení, které bylo pro žalovaného značné. Žalobce argumentoval také tím, že ve výpisech z účtu jsou patrny výběry a převody na jiné účty, z čehož nelze usoudit, že by žalovaný neměl peněžní prostředky ještě na jiných účtech než na účtu vedeném žalobcem. K tomu lze uvést, že žalobce ničeho takového nezjistil a spokojil se pouze s tím, co bylo patrno z pohybů na účtu žalovaného, vedeném žalobcem.

15. Na základě výše uvedených skutečností má soud za to, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný byl oprávněn uplatnit námitku neplatnosti smlouvy v 3leté promlčení lhůtě běžící od uzavření smlouvy, což se nestalo. Soud však ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání žalobce, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednávání žalované smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek, a tudíž je úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Soud k tomuto druhu neplatnosti přihlíží bez návrhu, tedy aniž by kterákoli smluvní strana neplatnost namítla. Popsané chování žalobce jakožto věřitele a banky a poskytovatele spotřebitelského úvěru je nežádoucí a vede ke zbytečnému zadlužování spotřebitelů. Týká se nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát například sociálními dávkami, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů na jiné všeobecně prospěšné účely. Postup žalobce není odpovědný také vůči jeho klientům, kteří žalobci jakožto bance svěřili své finanční prostředky a spolehli se na to, že banka je bude profesionálně spravovat.

16. Soud na tomto místě připomíná ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, podle něhož banka je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Požadavek obezřetnosti je klíčovým požadavkem, který je na banky kladen. Jeho podstatou je omezování a snižování míry rizik, kterým jsou vystaveni věřitelé banky, v první řadě její vkladatelé. Základní funkcí, kterou banka v ekonomice plní, je funkce finančního zprostředkovatele mezi subjekty, které mají aktuálně přebytek finančních prostředků, a subjekty, které mají aktuálně nedostatek finančních prostředků. Základní činností banky je proto přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Prostředky, které bankám svěřuje veřejnost, převyšují objem vlastních prostředků bank, a v důsledku toho banky provozují své podnikatelské aktivity s využitím zdrojů svěřených jim vkladateli. Banky tudíž při svém podnikání musí postupovat obezřetně, tak, aby nepoškodili své vkladatele, a požadavek obezřetnosti se vztahuje nejen k ochraně vkladatelů bank, ale i k ochraně bezpečnosti a stability bank, s ohledem na roli, kterou banky v ekonomice hrají.

17. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i žalobce, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

18. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nemohly z ní vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému tudíž nemohla vzniknout povinnost vrátit čerpané peněžní prostředky v dohodnuté lhůtě stanoveným způsobem, ani platit žalobci jakékoli úroky či jiná plnění. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl bezhotovostně žalovanému částku 8 000 Kč, a žalovaný z toho vrátil toliko 2 255 Kč. Rozdíl ve výši 5 745 Kč odpovídá bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, které je povinen žalobci vydat.

19. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Současné možnosti žalovaného soud nemohl zjistit, když žalovaný je v řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon dobu splnění nestanoví, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Soud vycházel z výše uvedené výzvy žalobce odeslané žalovanému 16. 10. 2019, v níž žalobce poskytl žalovanému lhůtu k zaplacení dluhu do 23. 10. 2019. Soud má za to, že ode dne následujícího, 24. 10. 2019, se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku, a žalobci tak vzniklo podle § 1970 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení, jejichž sazba je stanovena v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a činí 10 % ročně.

20. Soud tedy žalobci přiznal částku 5 745 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku byla výrokem II. tohoto rozhodnutí žaloba zamítnuta.

21. Žalobce měl ve sporu úspěch ohledně 72 % předmětu řízení a ve zbytku 28 % úspěch neměl. Při výpočtu míry úspěchu žalobce soud kapitalizoval přiznané či zamítnuté úroky ke dni tohoto rozhodnutí. Žalobci tak v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem ve sporu, tedy 44 %. Soud vzal také v úvahu, že žalobce více než 7 dní před zahájením řízení odeslal žalovanému ve smyslu § 142a o.s.ř. výzvu k plnění, a to výše zmíněný dopis z 14. 10. 2019. Žalobce na nákladech řízení nárokoval toliko zaplacený soudní poplatek a ve zbytku se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Soudní poplatek odpovídající tomuto nároku činil 265 Kč, z čehož soud přiznal žalobci 44 %, tedy 117 Kč.