8 C 251/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 6.900 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5.000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně za dobu od 27. 2. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 1.900 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně - z částky 6.900 Kč za dobu od 27. 10. 2020 do 26. 2. 2021 - z částky 1.900 Kč za dobu od 27. 2. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení 2.531 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta v [obec].

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 6.900 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. 10. 2020 do zaplacení. Tvrdí, že původní věřitel v [právnická osoba] uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] podle níž poskytl dne 5. 10. 2020 žalovanému zápůjčku 5.000 Kč, která měla být splacena společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 1.900 Kč dne 26. 10. 2020. K uzavření smlouvy došlo prostředky komunikace na dálku. Žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho. Žalovaná částka se skládá ze zápůjčky 5.000 Kč a z poplatku 1.900 Kč. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou z 16. 11. 2020.

2. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu, tedy vzal za prokázány tyto skutečnosti. Dne 5. 10. 2020 byla vytvořena listina standardní informace o zápůjčce [anonymizováno], v níž je jako věřitel označena společnost [právnická osoba] a jsou zde uvedeny základní parametry spotřebitelského úvěru ve výši 5.000 Kč. V místě vyhrazeném pro podpis zákazníka žádný podpis uveden není s tím, že listina byla digitálně podepsána [číslo]. Smlouva o zápůjčce [číslo] obsahuje označení smluvních stran, a to společnosti [právnická osoba] na straně jedné a žalovaného na straně druhé. [příjmení] [příjmení] [jméno] se zavázala v čl. 3 poskytnout žalovanému zápůjčku a žalovaný se zavázal za dohodnutých podmínek celkovou částku včas a řádně splatit. Jednalo se o neúčelovou, nezajištěnou a jednorázově splatnou zápůjčku ve výši 5.000 Kč, která měla být poskytnuta bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný byl povinen vrátit společnosti [právnická osoba] zápůjčku a zaplatit poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 1.900 Kč do 26. 10. 2020 Celkem měl žalovaný uhradit 6.900 Kč. V místě, vyhrazeném pro podpis žalovaného, je uvedeno pouze datum 5. 10. 2020 a text: digitálně podepsáno [číslo]. Čerpání peněžních prostředků ověřil soud z potvrzení o platbě a z výpisu z účtu. Dne 5. 10. 2020 byla z účtu původního věřitele prostřednictvím platební brány [anonymizováno] poukázána částka 5.000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet], a téhož dne byla na tentýž účet řádně připsána.

4. Žalobce tvrdí, že k uzavření smlouvy došlo tak, že žalovaný se nejprve zaregistroval na webových stránkách původního věřitele zadáním osobních údajů, poté následovalo ověření správnosti kontaktu. Žalovaný odeslal žádost o zápůjčku přes webové stránky a poté byla posuzována jeho schopnost zápůjčku splácet. Žalovaný ve smlouvě o zápůjčce výslovně potvrdil, že je schopen zápůjčku řádně a včas splatit. S ohledem na výši zápůjčky, která byla nižší než minimální měsíční mzda, nebylo třeba dále žalovaného prověřovat. Smlouva byla sjednána elektronicky, její text včetně Všeobecných podmínek žalovaný odsouhlasil na svém uživatelském účtu ve webové službě původního věřitele, přičemž k uživatelskému účtu měl pomocí vlastního hesla přístup pouze žalovaný. Smlouva byla žalovanému zaslána e-mailovou zprávou a poštou.

5. Tato tvrzení žalobce o způsobu uzavření úvěrové smlouvy však nebyla v řízení prokázána. Nebylo zjištěno, že by žalovaný se zaregistroval na webových stránkách původního věřitele, ani že by zadal zde osobní údaje, a kterého dne a jakým způsobem se tak mělo stát. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný odeslal žádost o zápůjčku a že by byla posuzována jeho schopnost zápůjčku splácet. Nebylo prokázáno, že by smlouva o zápůjčce byla sjednána elektronicky, ani že by žalovaný odsouhlasil nějaký text smlouvy ve webové službě věřitele, ani kterého dne a jakým způsobem se tak mělo stát. Rovněž nebylo prokázáno, že by původní věřitel zaslal žalovanému smlouvou e-mailem a poštou, případně kterého dne se tak stalo.

6. Ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 15. 4. 2020 byla uzavřena mezi původním věřitelem jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem rámcová smlouva o úplatném postoupení pohledávek. Na ní navazuje smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi týmiž smluvními stranami dne 3. 2. 2021, v níž se původní věřitel [právnická osoba] zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v seznamu pohledávek. V tomto seznamu je uvedena i pohledávka za žalovaným pod [číslo]. Dopisem z 18. 2. 2021 oznámil původní věřitel žalovanému, že pohledávka byla postoupena na žalobce, a vyzval žalovaného k úhradě dluhu již žalobci na specifikované bankovní spojení. Dopisem z téhož data vyzval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k úhradě dluhu s tím, že jinak se žalobce obrátí se svým nárokem na soud. Podle podacího lístku byly tyto dopisy odeslány žalovanému doporučeně dne 18. 2. 2021. Žalovaný na žalovanou částku ničeho neuhradil ani původnímu věřiteli, ani žalobci.

7. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda lze ze zjištěných skutečností dovodit, že původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu, jejíž náležitosti odpovídají některému ze smluvních typů občanského zákoníku, anebo smlouvu nepojmenovanou. Žalobce tvrdí, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce na částku 5.000 Kč, což však nebylo v řízení prokázáno. Na zjištěné skutečnosti nelze tedy aplikovat ustanovení § 2390 občanského zákoníku, podle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Rovněž tak na zjištěné skutečnosti nelze použít ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nelze mít za to, že původní věřitel se zavázal na požádání žalovaného poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, ani že by se žalovaný zavázal tyto peněžní prostředky vrátit ve sjednané době a zaplatit úroky, poplatky či jiná plnění. K uzavření smlouvy nepostačuje pouhé vyplacení peněžní částky, v tomto případě 5.000 Kč, nýbrž je třeba ještě dohodnout právní důvod poskytnutí takové částky. Uzavření jakékoli smlouvy předpokládá, že si smluvní strany ujednaly její obsah, tedy že se na rozsahu vzájemných práv a povinností shodly, jak je uvedeno v § 1724 odst. 1 a § 1725 občanského zákoníku. Tato důležitá podmínka vzniku smlouvy však nebyla v řízení prokázána. Předložená listina zahrnující smlouvu o zápůjčce neobsahuje podpis žalovaného a nebylo zjištěno, že by žalovaný jakýmkoli způsobem na podmínky obsažené v této listině přistoupil a kdy se tak mělo stát. Nebylo prokázáno, že by původní věřitel nebo žalovaný učinili právní jednání směřující k uzavření smlouvy, které by bylo nabídkou a obsahovalo podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Nebylo ani zjištěno, že by původní věřitel či žalovaný projevili vůli být nějakou smlouvou vázání pro případ, že nabídka bude přijata, jak vyžaduje ustanovení § 1731 a § 1732 odst. 1 občanského zákoníku. Nemohlo být ani prokázáno, zda původní věřitel či žalovaný jakoukoli nabídku na uzavření tvrzené smlouvy přijali ve smyslu § 1740 občanského zákoníku. Bylo pouze prokázáno, že původní věřitel vytvořil text smlouvy o zápůjčce, nebylo však prokázáno, že by tento text předložil žalovanému, případně kterého dne, ani že by žalovaný takovýto návrh smlouvy přijal, jakým způsobem a kterého dne. Žalobce tvrdí, že smlouva o zápůjčce byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena prostředky komunikace na dálku. Takovýto způsob uzavření smlouvy je však náročnější, pokud jde o prokazování uzavření a obsahu smlouvy v soudním řízení, zvláště za situace, kdy žalovaná strana tvrzení žalobce nepotvrdí, jak je tomu v projednávané věci. Navíc v tomto případě žalovaný neuhradil na tvrzenou zápůjčku ničeho.

8. Soud ještě uvádí, že podle § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V řízení však nebylo prokázáno, ve kterých dnech a jakým konkrétním způsobem původní věřitel či žalovaný měli učinit právní jednání elektronickými nebo jinými technickými prostředky, které by umožňovaly zachytit jejich obsah a určení jednající osoby. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Nebylo zjištěno, že by o právních jednáních byly učiněny jakékoliv záznamy v elektronickém systému, ani jakým způsobem se tyto záznamy prováděly, zda to bylo systematicky či posloupně, a zda a jak byly chráněny proti změnám.

9. Za tohoto stavu soud mohl dovodit pouze to, že tvrzená smlouva o zápůjčce nebyla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. I kdyby bylo prokázáno uzavření žalované smlouvy, nebylo prokázáno, že by si původní věřitel splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, jak mu ukládá ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce tvrdí, že původní věřitel nejprve prověřil, zda se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku anebo v centrální evidenci exekucí, a že s ohledem na výši úvěru, která byla nižší než minimální měsíční mzda, nebylo třeba dále žalovaného prověřovat. Je tedy zřejmé, že nebylo v řízení prokázáno, že by se původní věřitel zabýval zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného, že by zjišťoval jeho poměry, jeho příjmy a výdaje, a tyto vyhodnotil před tím, než měl částku 5.000 Kč žalovanému poskytnout. Soud navíc uvádí, že z výpisu z účtu žalovaného, na který mu byla částka 5.000 Kč poskytnuta, bylo zjištěno, že dne 1. 10. 2020, tedy 4 dny před připsáním částky 5.000 Kč na účet žalovaného od původního věřitele, obdržel žalovaný na svůj účet částku 8.000 Kč jakožto půjčku od společnosti [právnická osoba] Dne 9. 9. 2020 žalovaný obdržel na účet částku 9.000 Kč s platební brány [anonymizováno], která je právě používána poskytovateli nebankovních spotřebitelských úvěrů, jak tomu bylo i v případě původního věřitele v projednávané věci. Původní věřitel mohl tyto skutečnosti snadno zjistit, kdyby si vyžádal od žalovaného výpis z účtu, na který následně původní věřitel poukázal částku 5.000 Kč. Žalovaný tudíž byl před poskytnutím tvrzené částky již zadlužen. Soud tedy má za to, že pokud by bylo prokázáno uzavření žalované smlouvy o zápůjčce, byla by tato smlouva posouzena jako absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření žalované smlouvy, a pokud by prokázáno bylo, byla by taková smlouva absolutně neplatná, vycházel soud ze zásad bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Žalovanému tak nemohla vzniknout povinnost vrátit původnímu věřiteli předmětnou částku v určité lhůtě ani platit mu jakékoli poplatky či jiná plnění. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel na účet žalovaného poukázal částku 5.000 Kč, žalovaný tuto částku tedy přijal, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod. Na straně žalovaného tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil. Z ustanovení § 2993 občanského zákoníku vyplývá, že strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného představuje celá částka 5.000 Kč, když nebylo zjištěno, že by žalovaný z této částky cokoli vrátil původnímu věřiteli či žalobci.

11. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

12. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je výše uvedený dopis ze dne 18. 2. 2021, odeslaný žalovanému téhož dne doporučeně. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dopis dostal 21. 2. 2021, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 26. 2. 2021. Dnem následujícím, 27. 2. 2021, se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku, a od téhož dne žalobci v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na úroky z prodlení, jejichž výši stanoví § 2 vládního nařízení 351/2013 Sb. Jiná sazba úroků z prodlení smluvena nebyla.

13. Na základě všech výše uvedených skutečností soud přiznal žalobci částku 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 2. 2021 do zaplacení. Výrokem II. tohoto rozhodnutí byla žaloba ve zbytku zamítnuta, tedy ohledně poplatku a části úroků z prodlení.

14. Žalobce měl ve sporu úspěch ohledně 71 % předmětu řízení a ohledně 29 % úspěch neměl. Žalobci v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem, tedy 42 %. Při stanovení míry úspěchu žalobce soud úroky z prodlení přiznané či zamítnuté na dobu neurčitou do zaplacení kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí. Soud přihlédl též k tomu, že žalobce více než 7 dní před zahájením řízení odeslal žalovanému ve smyslu § 142a o. s. ř. výzvu k plnění, a to výše uvedený dopis z 18. 2. 2021 Náklady žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, z odměny za právní zastoupení za 2 a půl úkonu právní pomoci po 1.500 Kč podle § 7 vyhlášky 177/1996 Sb. – advokátního tarifu, dále ze 3 paušálů režijních výloh podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a konečně z částky 976,50 Kč, která odpovídá 21 % dani z přidané hodnoty vypočtené z odměny a z paušálů. Odměna byla přiznána za úkony převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění a sepis žaloby. Náklady žalobce tak činí 6.026,50 Kč, z čehož soud žalobci přiznal 42 %, tedy 2.531 Kč.