8 C 266/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení se sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 20.694,68 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9.514,54 Kč s úrokem z prodlení 503,22 Kč a s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 9.514,54 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 11.180,14 Kč - s úrokem ve výši 2.729,80 Kč - s úrokem 16,9 % ročně z částky 18.082,68 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení - s úrokem z prodlení ve výši 546,62 Kč - s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 8.568,14 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 20.694,68 Kč s úrokem ve výši 2.729,80 Kč za dobu od 23. 8. 2017 do 18. 11. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.049,84 Kč za dobu od 23. 8. 2017 do 18. 11. 2019, s úrokem 16,9% ročně z částky 18.082,68 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že dne 23. 8. 2017 uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal platit úrok 16,9% ročně a poplatky podle ceníku a splácet úvěr formou splátek ve výši 5% ze sjednaného limitu, tedy 1.000 Kč měsíčně, vždy do 20. dne v měsíci. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, nezaplatil splátky splatné v únoru, březnu a dubnu 2019, a žalobce dne 21. 4. 2019 prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný. Celkem žalovaný vyčerpal 28.375 Kč a splatil 18.860,46 Kč. Dlužná částka na jistině činí 18.082,68 Kč, na poplatcích 2.612 Kč. Dlužný úrok 16,9% ročně žalobce kapitalizoval částkou 2.729,80 Kč za dobu od 21. 4. 2019 do 18. 11. 2019. Úrok z prodlení žalobce kapitalizoval částkou 1.049,84 Kč za dobu od 21. 2. 2019 do 18. 11. 2019. Žalobce žalovaného bezúspěšně opakovaně vyzýval k úhradě dluhu, žalovaný dosud ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl dne 28. 2. 2020 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Dne 22. 8. 2017 žalobce sepsal s žalovaným žádost o poskytnutí úvěrového produktu. Žalovaný požadoval úvěrový produkt s obchodním názvem [anonymizována tři slova] s výší úvěrového limitu 10.000 Kč a měsíční splátkou 5% z úvěrového limitu, tedy 500 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má příjem ze zaměstnání 14.904 Kč, který nebyl doložen, nemá žádné splátky úvěrů ani vůči žalobci ani vůči jiným subjektům bankovním či nebankovním, nehradí výživné, nemá srážky ze mzdy.

5. Příjem žalovaného žalobce ověřil z výpisů z účtu č. [bankovní účet], který pro žalovaného vedl. Žalovaný v květnu 2017 měl na účet připsanou mzdu 14.847 Kč, v červnu 2017 mzdu 15.514 Kč, v červenci mzdu 14.430 Kč a v srpnu 2017, konkrétně 14. 8. 2017, byla na účet žalovaného připsána mzda 14.828 Kč. Další zkoumání poměrů žalovaného před poskytnutím úvěru vyplývá z listiny posouzení úvěruschopnosti klienta, jedná se o interní doklad žalobce a soud z něj zjistil, že žalobce zohlednil, že žalovaný na žádosti o úvěr uvedl příjem 14.904 Kč, což pracovník žalobce zkontroloval podle účtu žalovaného. Žalovaný uvedl výdaje 0 Kč, a žalobce proto stanovil životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 5.894 Kč, model vychází ze statistických dat a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobce ještě dotazem do CCB a ve vlastních systémech ověřil, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátkové zatížení by činilo 1.000 Kč a příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

6. Dne 23. 8. 2017 uzavřel žalobce jakožto úvěrující banka s žalovaným jakožto úvěrovaným klientem smlouvu o revolvingovém úvěru s obchodním názvem [anonymizována tři slova]. Žalobce se zavázal poskytovat žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku 16,9 % ročně měsíčním splátkami ve výši 5% ze sjednaného limitu, tedy 1.000 Kč měsíčně vždy ke každému 20. dni v měsíci. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobce pro soukromou klientelu a ceník. Článek 7 smlouvy obsahuje v bodě 7.1 výčet případů, které se považují za porušení podmínek smlouvy. Mezi ně náleží situace, kdy žalovaný se dostane do prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce, anebo se dostane do prodlení se splacením více než dvou splátek. V bodě 7.2 jsou obsaženy důsledky porušení podmínek smlouvy, mezi něž náleží oprávnění žalobce prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. V takovém případě je žalovaný povinen zaplatit všechny dluhy z úvěru ve lhůtě podle písemné výzvy žalobce.

7. Všeobecné obchodní podmínky žalobce pro soukromou klientelu obsahují podrobnější úpravu práv a povinností žalobce a jeho klientů pro uzavírání smluv, účty, platební karty elektronické a telefonní bankovnictví a platební služby. V ceníku pro bankovní obchody jsou vyjmenovány jednotlivé poplatky za bankovní operace a činnosti včetně výše těchto poplatků, případně způsobu stanovení poplatků.

8. Čerpání a splácení úvěru zjistil soud z výpisů z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet]. K čerpání úvěru došlo dne 23. 8. 2017, kdy žalovaný vyčerpal 20.000 Kč tak, že tato částka mu byla poukázána na jeho shora uvedený běžný účet č. [bankovní účet]. Veškerá další čerpání úvěru proběhla v měsíci říjnu 2018, kdy žalovaný vyčerpal částky 5.000 Kč, 2.000 Kč, 400 Kč, 3x 200 Kč, 20 Kč a 355 Kč, celkem 28.375 Kč. Žalovaný za dobu od 20. 9. 2017 až do 1. 2. 2019 celkem splatil 18.860,46 Kč, přičemž jednotlivé platby byly započteny na jistinu, úrok z úvěru, poplatky a úroky z prodlení. Dále již žalovaný nehradil ničeho.

9. Dopisem z 20. 3. 2019 žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu 3.204 Kč nejpozději do 21. 4. 2019 s tím, že pokud by žalovaný dluh nevyrovnal, bude žalobce po něm požadovat okamžité splacení celého úvěru a vypoví smlouvu, podle níž byl úvěrový účet [anonymizována tři slova] zřízen. Žalovaný následně ničeho neuhradil, a žalobce dopisem z 21. 4. 2019 oznámil žalovanému, že celá zbývající částka úvěru je splatná od 21. 4. 2019 a činí 21.664 Kč. Podle poštovního podacího archu byl tento dopis žalovanému odeslán dne 24. 4. 2019.

10. Žalobce se naposledy pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalovaného dopisem své právní zástupkyně z 20. 11. 2019, v němž upozornil žalovaného na to, že pokud dluh neuhradí do 5 dnů od doručení výzvy, obrátí se žalobce se svým nárokem na soud. Podle poštovního podacího archu byl tento dopis odeslán žalovanému doporučeně dne 20. 11. 2019.

11. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce na žádost žalovaného uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru výše uvedeného obsahu a poskytl žalovanému limit 20.000 Kč na úrok 16,9% ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách ve výši 5% z poskytnutého limitu měsíčně. Žalovaný vyčerpal celý limit 20.000 Kč dne 23. 8. 2017, a následně v říjnu 2018 vyčerpal ještě 8.375 Kč, celkem 28.375 Kč. Žalovaný zpočátku úvěr splácel, i když nedodržel vždy dohodnutou splatnost k 20. dni v měsíci, celkem splatil 18.860,46 Kč, úvěr však přestal splácet v únoru 2019 a neučinil tak i po upozornění žalobce na možnost zesplatnění úvěru. Žalobce proto dopisem z 21. 4. 2019 úvěr zesplatnil k témuž dni, žalovaný však žalobci ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě. Před poskytnutím úvěru a uzavřením smlouvy žalobce zkoumal poměry žalovaného shora uvedeným způsobem, jednak z údajů, které poskytl žalovaný do žádosti o úvěr, a jednak z údajů ve výpisech z účtu žalovaného, a dále žalobce použil vlastní způsob hodnocení za pomoci statistických údajů.

12. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce si své povinnosti z úvěrové smlouvy splnil tím, že žalovanému poskytl peněžní prostředky tak, že žalovaný byl oprávněn čerpat tyto prostředky do limitu 20.000 Kč i opakovaně. Žalovaný této možnosti využíval, úvěr čerpal, avšak své povinnosti poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobci úroky dostál toliko částečně a jeho platby nepostačovaly na plné pokrytí jeho závazků vůči žalobci.

13. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou a žalobce byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Po žalobci lze tedy proto důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu, jak vyplývá z ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku. U žalobce je ve smyslu § 60 odstavec 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Tentýž zákon v § 75 a § 76 vyžaduje od žalobce provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalovaného. Ustanovení § 77 citovaného zákona obsahuje obecná pravidla komunikace se spotřebiteli, a soud poukazuje zejména na odstavec 2 písmeno b), podle něhož obsah komunikace musí být dostačující a přesný a nesmí zastírat, zlehčovat nebo zamlčet důležité skutečnosti, což je povinen zajistit žalobce. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl žalobce povinen před uzavřením žalované úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Žalobce byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobce byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného úvěr splácet na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů.

14. V této souvislosti soud poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Žalobce měl přehled o peněžních tocích na účtu žalovaného, žalobci byl znám věk žalovaného 25 let, příjem žalovaného v podobě mzdy v průměru okolo 14.800 Kč měsíčně, dále bylo žalobci známo, že žalovaný je svobodný a bydlí u rodičů. Žalobce zjistil, že žalovaný nemá úvěry u jiných bank nebo jiných poskytovatelů. Žalovaný nikterak nezjišťoval a neověřoval výdaje žalovaného a určil podle svého interního modelu na základě statistických dat výši výdajů žalovaného 5.894 Kč za měsíc. Z toho, že žalobce vedl pro žalovaného běžný účet, mu bylo známo, že žalovaný hospodaří s malým množstvím peněžních prostředků, příjem má pouze ze zaměstnání ve výši, jak je shora uvedeno, a od srpna 2016 až do července 2017 měl žalovaný každý měsíc záporný konečný zůstatek na účtu. Soud v této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný žádal o úvěr s limitem pouze 10.000 Kč s výší splátky 500 Kč měsíčně, a žalobce mu poskytl vlastně dvojnásobek, limit 20.000 Kč. Soud považuje zjištěný příjem žalovaného za velmi nízký, když jiný příjem kromě mzdy u žalovaného zjištěn nebyl a nevyplývá ani z výpisů z jeho běžného účtu. Žalobce se sice zabýval výdajovou stránkou žalovaného, avšak nezjistil o tom ničeho konkrétního, a tudíž nemohl ani žádné konkrétní skutečnosti ověřit. Žalobci muselo být rovněž známo, že finanční hospodaření žalovaného přibližně rok před uzavřením žalované úvěrové smlouvy je takové, že žalovaný nebyl schopen mít na konci měsíce nikdy kladný zůstatek na účtu, vždy byl záporný. Všechny tyto skutečnosti měly žalobci signalizovat, že finanční hospodaření žalovaného není dobré a že žalovaný není schopen vystačit se svým příjmem. Přesto žalobce poskytl žalovanému úvěr, a to ve dvojnásobné výši, než žalovaný žádal. Poskytnutý úvěr znamenal pro žalovaného s ohledem na jeho velmi nízký příjem zátěž značnou.

15. Na základě výše uvedených skutečností má soud za to, že žalobce poskytl žalovanému žalovaný úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odstavec 1 téhož zákona. Soud dovodil, že jednání žalobce, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednávání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek, a tudíž je úvěrová smlouva neplatná absolutně podle § 588 občanského zákoníku. Soud k tomuto druhu neplatnosti přihlíží bez návrhu, tedy aniž by kterákoliv smluvní strana neplatnost namítla. Popsané chování žalobce jakožto věřitele a banky a poskytovatele spotřebitelského úvěru je nežádoucí a vede ke zbytečnému zadlužování spotřebitelů. Týká se nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát např. sociálními dávkami, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a tím čerpají pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů na všeobecně prospěšné účely. Postup žalobce není také odpovědný vůči jeho klientům, kteří žalobci jakožto bance svěřili své finanční prostředky a spolehli se na to, že banka je bude profesionálně spravovat.

16. Soud na tomto místě připomíná ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, podle něhož banka je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Požadavek obezřetnosti je klíčovým požadavkem, který je na banky kladen. Jeho podstatou je omezování a snižování míry rizik, kterým jsou vystaveni věřitelé banky, v první řadě její vkladatelé. Základní funkcí, kterou banka v ekonomice plní, je funkce finančního zprostředkovatele mezi subjekty, které mají aktuálně přebytek finančních prostředků, a subjekty, které mají aktuálně nedostatek finančních prostředků. Základní činností banky je proto přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Prostředky, které bankám svěřuje veřejnost, převyšují objem vlastních prostředků bank, a v důsledku toho banky provozují své podnikatelské aktivity s využitím zdrojů svěřených jim vkladateli. Banky tudíž při svém podnikání musí postupovat obezřetně, tak, aby nepoškodili své vkladatele, a požadavek obezřetnosti se vztahuje nejen k ochraně vkladatelů bank, ale i k ochraně bezpečnosti a stability bank, s ohledem na roli, kterou banky v ekonomice hrají.

17. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i žalobce, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti dostatečně rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

18. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nemohly z ní vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému tudíž nemohla vzniknout povinnost vrátit čerpané peněžní prostředky v dohodnutých lhůtách stanoveným způsobem, ani platit žalobci jakékoliv úroky z úvěru či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odstavec 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný vyčerpal celkem 28.375 Kč a uhradil žalobci 18.860,46 Kč. Bezdůvodné obohacení představuje rozdíl mezi těmito částkami, tedy mezi plněním, kterého se žalovanému od žalobce dostalo, a tím, kolik žalovaný žalobci uhradil. Tento rozdíl představuje 9.514,54 Kč.

19. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem ve smyslu § 87 odstavec 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Současné možnosti žalovaného nebylo možné zjistit, když žalovaný je v řízení pasivní. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon dobu splnění nestanoví, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odstavec 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k zaplacení byl výše uvedený dopis z 21. 4. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 24. 4. 2019. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dopis dostal 29. 4. 2019, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 4. 5. 2019 a do prodlení se tudíž dostal 5. 5. 2019. Od téhož dne žalobci náleží podle § 1970 občanského zákoníku právo na úroky z prodlení, jejichž sazba je stanovena v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., když jiná sazba úroků z prodlení smluvena nebyla. Za dobu od 5. 5. 2019 až do 18. 11. 2019 soud úrok z prodlení z přiznané částky kapitalizoval částkou 503,22 Kč. Soud proto žalobci přiznal na jistině 9.514,54 Kč včetně úroku z prodlení za dobu od 5. 5.2019 do zaplacení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta výrokem II. tohoto rozhodnutí.

20. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, a v souladu s ustanovením § 142 odstavec 2 občanského soudního řádu mu náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem ve sporu. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.