8 C 326/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce se sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15.449,46 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10.100 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 5.349,46 Kč- s úrokem z prodlení ve výši 2.298,11 Kč- s úrokem ve výši 2.919,59 Kč- s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 15.449,46 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení- s úrokem 18,69 % ročně z částky 15.449,46 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 15.449,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2.298,11 Kč, s úrokem ve výši 2.919,59 Kč, s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 15.449,46 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem 18,69 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaný dne 31. 3. 2021 uzavřel s právním předchůdcem žalobce, původním věřitelem , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž téhož dne čerpal v hotovosti 17.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli navíc úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení, poplatek za flexibilní splácení a poplatek za pojištění v celkové výši 22.235 Kč. Celkovou částku 39.235 Kč měl žalovaný splatit formou 78 splátek ve výši 504 Kč týdně, přičemž poslední splátka byla splatná 28. 9. 2022. Žalovaný však uhradil pouze 6.900 Kč, což bylo započteno na jistinu a poplatky. Žalovaná částka 15.449,46 Kč představuje jistinu. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2.298,11 Kč byl vypočten v sazbě 15 % ročně z jistiny 15.449,46 Kč za dobu od 6. 10. 2022 do 27. 9. 2023. Kapitalizovaný úrok ve výši 2.919,59 Kč byl vypočten v sazbě 18,69 % ročně z téže jistiny za dobu od 29. 9. 2022 do 27. 9. 2023. Původní věřitel před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného, nahlížel do insolvenčního rejstříku, zjistil zaměstnání žalovaného a jeho měsíční příjem 44.700 Kč s tím, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost. Původní věřitel uzavřel, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatil.

2. Ve věci byl dne 12. 8. 2024 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Z listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný na tomto formuláři původního věřitele požádal o úvěr 15. 000 Kč. Uvedl, že žije s rodiči, je svobodný, peníze potřebuje na vybavení domácnosti, nemá žádné vyživované osoby, má 1 zdroj příjmů, když pracuje jako dělník na dohodu o provedení práce, jeho čistý měsíční příjem je 17.200 Kč. Další čisté příjmy domácnosti jsou uvedeny ve výši 27.500 Kč, žalovaný odhadl své měsíční výdaje částkou 2.000 Kč. Příjem žalovaného byl ověřen dvěma výplatními páskami za únor a březen 2021. Žalovaný měl v té době kreditní kartu a rovněž spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Všechny tyto údaje žalovaný potvrdil dne 31. 3. 2021 svým podpisem.

5. Téhož dne 31. 3. 2021 uzavřel žalovaný s původním věřitelem , právnická osoba, , IČ , IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž původní věřitel prohlásil, že poskytuje žalovanému spotřebitelský úvěr 17.000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že celou tuto částku obdržel v hotovosti. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli za úvěr zaplatit navíc ještě 22.235 Kč. Tato částka se skládá z úroku 13.700 Kč, z poplatku za zpracování úvěru 1.500 Kč, z poplatku za komfortní poskytnutí a splácení 1.941 Kč, z poplatku za flexibilní splácení 2.754 Kč a z poplatku za pojištění 2.340 Kč. Celkovou částku 39.235 Kč se žalovaný zavázal splatit formou 78 splátek ve výši 504 Kč týdně s tím, že úroková sazba činí 88 % ročně. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru.

6. Podle tabulky umoření žalovaný uhradil pouze 7 plateb v období od 6. 4. 2021 do 20. 6. 2022, a to částky 600 Kč, 1.000 Kč, 300 Kč, , právnická osoba, Kč a 3x 1.000 Kč. Celkem žalovaný splatil 6.900 Kč. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že zaplatil částku vyšší. Žalovaný však ničeho takového netvrdil ani neprokázal.

7. Ohledně postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 21. 9. 2023 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal na žalobce postoupit pohledávky specifikované v příloze, která je tvořena seznamem pohledávek. V tomto seznamu je zahrnuta i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zástupce žalobce, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dluhu nejen z žalovaného úvěru, ale také ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , když celková dlužná částka činila 45.444,93 Kč.

8. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Dne 31. 3. 2021 požádal žalovaný původního věřitele o poskytnutí úvěru 15.000 Kč. Původní věřitel zjistil shora popsaným způsobem poměry žalovaného, jeho příjem ověřil ze 2 výplatních pásek, vyhověl žádosti žalovaného a téhož dne s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru. V den podpisu smlouvy žalovaný v hotovosti obdržel dohodnutou částku 17.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli navíc ještě úrok a poplatky v celkové výši 22.235 Kč. Celkem měl zaplatit původnímu věřiteli 78 splátek po 504 Kč týdně, uhradil však pouze celkem 6.900 Kč. Původní věřitel uzavřel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla rovněž pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka představuje jistinu úvěru. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil ani po předžalobní výzvě zástupce žalobce.

9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost z úvěrové smlouvy splnil tím, že žalovanému poskytl dohodnutou peněžní částku sjednaným způsobem, a to v hotovosti. Žalovaný však své povinnosti vrátit původnímu věřiteli poskytnuté peněžní prostředky dostál toliko částečně a jeho platby nepostačovaly ani k úhradě jistiny úvěru.

10. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě zápůjčky či spotřebitelského úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 75 a § 76 vyžaduje od původního věřitele provozovat jeho činnost s odbornou péčí a jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, tedy žalovaného. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením předmětné smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadního závazku.

11. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaný je svobodný, žije s rodiči a nemá vyživované osoby, má pouze 1 zdroj příjmů, a to nikoli z hlavního pracovního poměru na plný úvazek, nýbrž pouze z dohody o provedení práce. Tento příjem je velmi nízký, 17.200 Ke čistého měsíčně. V Žádosti o úvěr je údaj o dalších čistých příjmech domácnosti 27.500 Kč, není však zřejmé, o jaké další čisté příjmy domácnosti se jedná, jaký je druh těchto příjmů a které osoby takové příjmy pobírají, a případně v jakém rozsahu se žalovaný může na využití těchto příjmů podílet. Příjem žalovaného byl ověřen ze 2 výplatních pásek za 2 měsíce bezprostředně předcházející poskytnutí žalovaného úvěru. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalovaný uvedl odhadovanou částku 2.000 Kč měsíčně. Není jasné, o jaké konkrétní výdaje se jedná, a žádné výdaje nebyly ani ověřeny. Stěží si lze představit, že by jakákoliv osoba za měsíc utratila na svoji obživu, bydlení, dopravu a další nezbytné potřeby pouze tuto velmi nízkou částku. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má kreditní kartu a spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Původní věřitel se těmito údaji nezabýval a nikterak je neověřil, nezjistil, jaký má žalovaný limit na kreditní kartě, kolik Kč má vyčerpáno, rovněž nezjistil, v jaké výši si žalovaný vzal další spotřebitelský úvěr, a kolik Kč mu zbývá ještě splatit. Původní věřitel rovněž nezjistil, zda žalovaný tyto své předchozí závazky splácí řádně či nikoli. Položky externí splátky a interní splátky ve formuláři žádost o úvěr nejsou vůbec vyplněny. Nebylo prokázáno, že by původní věřitel ověřoval žalovaného například v nebankovním registru klientských informací, ani že by si opatřil úvěrovou zprávu. Za tohoto stavu původní věřitel nemohl provést porovnání příjmu žalovaného a nedostatečně zjištěných a neověřených výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků. Ze skutečností, které původní věřitel u žalovaného zjistil, nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Navíc soud připomíná, že příjem z dohody o provedení práce není příjmem trvalým, a nebylo prokázáno, že by původní věřitel zjišťoval, na jakou dobu byl takovýto druh pracovního poměru uzavřen a zda tato doba pokryje dobu, po kterou měl žalovaný úvěr splácet, tedy 78 měsíců, což odpovídá době 6 a půl roku. Soud, je toho názoru, že původní věřitel neměl žalovanému žádný úvěr již poskytnout, když žalovaný měl velmi nízký příjem na nezjištěnou dobu, jeho výdaje nebyly zjištěny a žalovaný byl zadlužen. Původní věřitel však naopak žalovanému úvěr poskytl, a to ještě ve vyšší částce, než žalovaný požadoval, když žalovaný žádal 15.000 Kč a bylo mu poskytnuto 17.000 Kč. Původní věřitel se ani nezabýval tím, že výše dohodnutých splátek znamená, že žalovaný byl povinen každý měsíc zaplatit na splátkách přibližně 2.020 Kč, což tvoří necelých 12 % jeho měsíčního příjmu 17.200 Kč, přitom žalovaný byl již zadlužen a musel splácet kreditní kartu a další spotřebitelský úvěr. Všechny tyto okolnosti soud vyhodnotil tak, že původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je žalovaná smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

12. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. Původnímu věřiteli muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet.

13. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

14. Za takové situace soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky, poplatky nebo jiné platby. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 17.000 Kč, z čehož žalovaný vrátil 6.900 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak představuje rozdíl těchto částek 10.100 Kč.

15. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

16. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného je neplatnost smlouvy o úvěru a také to, že žalovaný jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalovaného.

17. Soud má tudíž za to, že žalovaný se dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostal, a právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku nemohlo původnímu věřiteli, a ani žalobci, vzniknout. Soud nemohl posoudit možnosti žalovaného, když žalovaný byl v řízení zcela pasivní. Soud tedy stanovil žalovanému obvyklou lhůtu k plnění 3 dny od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci na jistině 10.100 Kč. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, tedy ohledně části jistiny, poplatků a úroků z úvěru a úroků z prodlení.

19. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.