8 C 33/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 39.765 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 35.530 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 4.235 Kč- s úrokem z prodlení ve výši 8.825,62 Kč- s úrokem ve výši 3.303,68 Kč- s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 39.765 Kč za dobu od 30. 1. 2024 do zaplacení- s úrokem 22,32 % ročně z částky 39.765 Kč za dobu od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci 39.765 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8.825,62 Kč, s úrokem ve výši 3.303,68 Kč, s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 39.765 Kč za dobu od 30. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem 22,32 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, původní věřitel , právnická osoba, , uzavřel dne 17. 12. 2021 s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalovaná obdržela tentýž den v hotovosti 44 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli navíc úrok 32.792 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1.500 Kč, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 2.530 Kč, poplatek za flexibilní splácení 5.390 Kč a poplatek za pojištění 2.709 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit formou 21 splátek po 4.235 Kč měsíčně, poslední splátka měla být zaplacena 17. 9. 2023. Žalovaná splatila pouze 8.470 Kč. Žalovaná částka 39.765 Kč představuje dlužnou jistinu úvěru. Úrok z prodlení ve výši 8.825,62 Kč byl vypočten v sazbě 11,75 % ročně z téže dlužné jistiny za dobu od 21. 3. 2022 do 29. 1. 2024. Úrok ve výši 3.303,68 Kč byl vypočten v sazbě 22,32 % ročně z téže jistiny za dobu od 18. 9. 2023 do 29. 1. 2024. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobce postupní smlouvou, což bylo žalované oznámeno.

2. Ve věci byl dne 21. 11. 2024 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalované nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalované doručovány postupem podle § 50m o. s. ř. Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, o odročení nepožádala, a soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Z listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaná dne 17. 12. 2021 požádala původního věřitele , právnická osoba, , o poskytnutí úvěru 35.000 Kč. Uvedla, že žije s rodiči, je svobodná, úvěr potřebuje na běžné výdaje domácnosti, nemá vyživované osoby a nevlastní auto. Dále sdělila, že pracuje na plný úvazek jako , Anonymizováno, , má jeden zdroj příjmu ve výši 24.828 Kč čistého měsíčně, další čisté příjmy domácnosti jsou 25.000 Kč, měsíční výdaje žalovaná odhadla na 3.050 Kč s tím, že nehradí žádné splátky, nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti ani kreditní kartu. Její čistý příjem byl ověřen pracovní smlouvou z 1. 8. 2021 a dvěma výplatními páskami za říjen a listopad 2021. Všechny tyto údaje žalovaná potvrdila svým podpisem.

5. Téhož dne 17. 12. 2021 uzavřela žalovaná s původním věřitelem , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Z ní soud zjistil, že původní věřitel prohlásil, že poskytuje žalované spotřebitelský úvěr 44.000 Kč, a žalovaná potvrdila svým podpisem na smlouvě, že tuto částku v hotovosti obdržela. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli zaplatit navíc úrok 32.792 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1.500 Kč, poplatek za komfortní poskytnutí a splácení 2.530 Kč, poplatek za flexibilní splácení 5.390 Kč a poplatek za pojištění 2.709 Kč. Součet těchto poplatků a úroku činí 44.921 Kč. Celkovou částku 88.921 Kč, se žalovaná zavázala splatit formou 21 splátek ve výši 4.235 Kč měsíčně. Úroková sazba byla sjednána ve výši 68,80 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.

6. Podle tabulky umoření žalovaná uhradila pouze dvě splátky po 4.235 Kč, celkem 8.470 Kč, a to ve dnech 28. 12. 2021 a 21. 2. 2022. Bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že na úvěr splatila částku vyšší, žalovaná však ničeho takového netvrdila ani neprokázala.

7. Ohledně postoupení pohledávky zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 29. 1. 2024 uzavřel původní věřitel jako postupitel se žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze smlouvy. Touto přílohou smlouvy je seznam postoupených pohledávek, v němž je zahrnuta i pohledávka za žalovanou pod pořadovým číslem , hodnota, . Dopisem z 29. 1. 2024 oznámil původní věřitel žalované, že pohledávku za žalovanou postoupil na žalobce, a vyzval žalovanou, aby svůj dluh plnila již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl tento dopis žalované odeslán doporučeně dne 20. 2. 2024.

8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalované dopisem svého právního zástupce z 22. 5. 2024, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně téhož dne.

9. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 17. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, žalovaná tentýž den čerpala dohodnutou částku 44.000 Kč v hotovosti. Zavázala se, že kromě této částky původnímu věřiteli uhradí navíc úroky a poplatky v celkové výši 44.921 Kč. Celkem tedy měla žalovaná zaplatit 88.921 Kč formou 21 splátek po 4.235 Kč měsíčně, splatila však pouze 8.470 Kč. Původní věřitel zjistil příjem žalované a další údaje tak, jak je shora popsáno. Původní věřitel uzavřel následně s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, mezi postoupenými pohledávkami je zahrnuta i pohledávka za žalovanou, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila ani po předžalobní upomínce.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnil tím, že žalované poskytl částku 44.000 Kč dohodnutým způsobem v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná však nedostála své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky.

11. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalované poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalované splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a jejích dosavadních závazků.

12. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaná žije s rodiči, avšak adresa jejího trvalého pobytu, kterou žalovaná uvedla do žádosti o úvěr i do smlouvy, byla , adresa, , což je adresa obecního úřadu. Žalovaná sice do žádosti uvedla ještě jinou adresu pro výběr, avšak skutečnost, že žalovaná má trvalý pobyt na adrese úřadu, měla již původnímu věřiteli signalizovat, že poměry žalované, pokud jde o její bydlení, nejsou zcela uspořádány, když žalovaná nebyla přihlášena k pobytu na skutečné adrese, kde se zdržovala, navíc za situace, kdy žila s rodiči. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvy a ze dvou výplatních pásek za dva měsíce bezprostředně předcházející uzavření úvěrové smlouvy. Žalovaná uvedla, že má jeden zdroj příjmu, a že tento činí 24.828 Kč čistého měsíčně. Soud má za to, že právě tento příjem byl z pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek původním věřitelem ověřen. Pokud jde o částku 25.000 Kč, označenou v zákaznické kartě jako další čisté příjmy domácnosti, nebylo možné ji pokládat za další příjem žalované, neboť není zřejmé, o jaké další příjmy se jedná, kdo je uživatelem takového příjmu, z jakého zdroje příjem pochází, či zda a do jaké míry žalovaná může tímto příjmem disponovat. Pokud jde o výdajovou stránku, tak původní věřitel uvedl odhadované měsíční výdaje 3.050 Kč. Jedná se o velice nízkou částku a stěží si lze představit, že by jakýkoliv člověk měl takto nízké měsíční výdaje, že by z takovéto částky hradil náklady na bydlení, energie, dopravu, jídlo, pití, ošacení či jiné potřeby. Žalovaná uvedla, že nehradí žádné splátky a nemá úvěr u původního věřitele ani u jiných společností. Nebylo zjištěno, že by původní věřitel jakýmkoliv způsobem ověřil tvrzení žalované o tom, že nemá žádné jiné závazky vůči jiným věřitelům, přitom původní věřitel tak mohl učinit například nahlédnutím do nebankovního registru klientských informací. Za tohoto stavu původní věřitel nemohl provést porovnání zjištěného a ověřeného příjmu žalované, nezjištěných a neověřených výdajů žalované a nezjištěných a neověřených dosavadních závazků žalované, jak mu ukládá výše citované ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel ze skutečností, které u žalované zjistil, nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit. Původní věřitel tedy poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva o úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

13. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalované při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů.

14. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

15. Za takové situace soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalované nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky, poplatky nebo jiné platby. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 44.000 Kč, z čehož žalovaná vrátila toliko 8.470 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je povinna žalobci vydat, tedy představuje rozdíl těchto částek ve výši 35.530 Kč.

16. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

17. Žalovaná je povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované je neplatnost smlouvy o úvěru a také to, že žalovaná jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalované.

18. Soud má tudíž za to, že žalovaná se dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostala, a právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku nemohlo původnímu věřiteli, a ani žalobci, vzniknout. Soud nemohl posoudit možnosti žalované, když žalovaná byla v řízení pasivní. Soud tedy stanovil žalované obvyklou lhůtu k plnění 3 dny od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci bezdůvodné obohacení 35.530 Kč a výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl, tedy ohledně zbývající části jistiny, úroků z úvěru a úroků z prodlení.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení stanovil soud míru úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu. Úspěch žalobce představuje přiznaná jistina 35.530 Kč. Jeho neúspěch odpovídá částce 37.744,05 Kč, která je součtem zamítnuté jistiny 4.235 Kč, úroku z prodlení 8.825,62 Kč, úroku z úvěru 3 303,68 Kč, a úroků z prodlení a úroků z úvěru zamítnutých na dobu neurčitou do zaplacení, které soud kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí částkami 7.373,41 Kč a 14.006,34 Kč. Úspěch obou účastníků je tedy přibližně stejný, a soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.