8 C 330/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČ IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 39.035,05 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 32.150 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 6.885,05 Kč- s úrokem z prodlení ve výši 7.797,25 Kč- s úrokem ve výši 4.799,75 Kč- s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 39.035,05 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení- s úrokem 20,88 % ročně z částky 39.035,05 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci 39.035,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7.797,25 Kč, s úrokem ve výši 4.799,75 Kč, s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 39.035,05 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem 20,88 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaná dne 27. 5. 2021 uzavřela s právním předchůdcem žalobce, původním věřitelem , Anonymizováno, ., smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž téhož dne čerpala v hotovosti 40.000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli navíc úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za komfortní poskytnutí a flexibilní splácení a poplatek za pojištění v celkové výši 51.101 Kč. Celkovou částku 91.101 Kč měla žalovaná splatit formou 21 splátek po 4.339 Kč měsíčně, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 2. 2023. Žalovaná celkem splatila pouze 7.850 Kč, což bylo započteno na jistinu a poplatky. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 7.797,25 Kč byl vypočten v sazbě 11,75 % ročně z jistiny 39.035,05 Kč za dobu od 24. 1. 2022 do 27. 9. 2023. Kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 4.799,75 Kč byl vypočten v sazbě 20,88 % ročně z téže jistiny za dobu od 28. 2. 2023 do 27. 9. 2023. Původní věřitel před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalované, nahlížel do insolvenčního rejstříku a majetkovou situaci žalované zjistil z výměru sociální podpory. Původní věřitel zjistil od žalované, že má příjem ze státní podpory a její měsíční příjem činil 49.600 Kč, dále žalovaná sdělila, že žije ve vlastním bytě anebo v domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalované a výši požadovaného úvěru původní věřitel dospěl k závěru, že schopnost žalované splácet předmětný úvěr je dostatečná. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobce postupní smlouvou. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila.

2. Ve věci byl dne 23. 7. 2024 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou.

3. Žalovaná poukázala na to, že úvěr od původního věřitele si brala v době, kdy byla na mateřské dovolené s dcerou, bydlela u svého tehdejšího druha a jeho matky a byla s ním dohodnuta, že úvěr budou splácet každý polovinou. Druh žalované však musel jít do vězení, žalovaná neměla peníze, zemřel jí otec a byla na tom špatně, a tak úvěr přestala splácet. Žalovaná navrhla, aby jí bylo povoleno dluh žalobci splácet po 5.000 Kč měsíčně.

4. Z listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaná požádala na tomto formuláři původního věřitele o úvěr 30.000 Kč. Uvedla, že bydlí tak, že je vlastníkem nějakého bydlení, její trvalé bydliště bylo na adrese , adresa, , a jako adresu výběru uvedla , adresa, . Žalovaná dále sdělila, že je svobodná, že úvěr potřebuje na nečekané výdaje, má jednou vyživovanou osobu, v té době byla na mateřské dovolené, měla jeden zdroj příjmu ve výši 10.000 Kč, neměla úvěr u jiné společnosti, nevlastnila kreditní kartu a k ověření svého příjmu předložila výměr důchodu, podpory, anebo rozhodnutí o přiznání dávky. Další čisté příjmy domácnosti žalovaná uvedla ve výši 39.600 Kč. Žalovaná v té době nehradila žádné externí splátky jiným společnostem ani interní splátky původnímu věřiteli, své měsíční výdaje odhadla částkou 1.619 Kč. Všechny tyto údaje žalovaná potvrdila svým podpisem dne 27. 5. 2021.

5. Téhož dne 27. 5. 2021 uzavřela žalovaná s původním věřitelem , právnická osoba, , IČ , IČO, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž původní věřitel prohlásil, že poskytuje žalované spotřebitelský úvěr 40.000 Kč. Podpisem této smlouvy žalovaná potvrdila, že celou tuto částku v hotovosti obdržela. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli navíc poplatek 48.392 Kč a poplatek za pojištění 2.709 Kč, tedy celkem navíc 51.101 Kč. Poplatek ve výši 48.392 Kč se skládá z úroků ve výši 38.564 Kč, z poplatku za zpracování úvěru 1.500 Kč, z poplatku za komfortní poskytnutí a splácení 3.428 Kč a z poplatku za flexibilní splácení 4.900 Kč. Celkovou částku 91.101 Kč se žalovaná zavázala splatit formou 21 splátek po 4.339 Kč měsíčně. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru.

6. Podle tabulky umoření uhradila žalovaná původnímu věřiteli dne 30. 6. 2021 částku 4.350 Kč, dne 27. 7. 2021 částku 2.000 Kč a dne 20. 1. 2022 částku 1.500 Kč, celkem tedy splatila 7.850 Kč.

7. Ohledně postoupení pohledávky za žalovanou na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 21. 9. 2023 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal na žalobce postoupit pohledávky specifikované v příloze, obsahující seznam pohledávek. V tomto seznamu je zahrnuta i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno původním věřitelem dopisem z 29. 9. 2023, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně dne 27. 10. 2023.

8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalované dopisem svého právního zástupce z 28. 3. 2024, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně dne 2. 4. 2024.

9. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Dne 27. 5. 2021 žalovaná požádala původního věřitele o poskytnutí úvěru 30.000 Kč. Původní věřitel zjistil shora popsaným způsobem poměry žalované, její příjem ověřil z blíže nespecifikovaného dokladu, nejspíše výměru či rozhodnutí o přiznání sociální dávky. Původní věřitel vyhověl žádosti žalované a téhož dne s ní uzavřel smlouvu o úvěru, na základě níž v den podpisu smlouvy žalovaná obdržela v hotovosti dohodnutou částku 40.000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit původnímu věřiteli navíc náklady úvěru v celkové výši 51.101 Kč. Celkem měla žalovaná původnímu věřiteli zaplatit 91.101 Kč formou 21 splátek po 4.339 Kč měsíčně, splatila však pouze celkem 7.850 Kč a dále na úvěr již nehradila ničeho. Původní věřitel uzavřel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla rovněž pohledávka za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení. Původní věřitel oznámil žalované postoupení pohledávky shora uvedeným dopisem. Žalovaná částka 39.035,05 Kč představuje dlužnou jistinu úvěru. Žalovaná žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatila ani po předžalobní výzvě zástupce žalobce.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost z úvěrové smlouvy splnil tím, že žalované poskytl dohodnutou peněžní částku sjednaným způsobem, tedy v hotovosti. Žalovaná však své povinnosti vrátit původnímu věřiteli poskytnuté peněžní prostředky dostála toliko částečně a její platby nepostačovaly ani k úhradě jistiny úvěru.

11. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalované poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalované splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a jejích dosavadních závazků.

12. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel z jednoho dokladu zjistil čistý měsíční příjem žalované 10.000 Kč, dále to, že žalovaná má jednu vyživovanou osobu, má jediný zdroj příjmů v podobě sociální dávky, nikoliv ze zaměstnání či z podnikání. Údaj o dalších čistých příjmech domácnosti 39.600 Kč nebyl ze strany původního věřitele nikterak specifikován ani ověřen, původní věřitel nezkoumal, které osoby tuto domácnost tvořily, z jakých zdrojů tyto příjmy pocházely a v jakém rozsahu byla žalovaná oprávněna se na těchto příjmech podílet. Výdajovou stránku žalované původní věřitel zjistil nedostatečným způsobem a zjištěné údaje nikterak neověřil. Žalovaná původnímu věřiteli sdělila, že neměla v té době žádné jiné úvěry ani u původního věřitele ani u jiných společností, a v řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel jakýmkoliv způsobem tuto skutečnost ověřil. Žalovaná uvedla měsíční výdaje 1.619 Kč. Jedná se o částku tak nízkou, že nelze mít za to, že by jakýkoliv člověk byl schopen vyžít z takto nízkých částek, že by si za tuto částku opatřil jídlo, pití, hygienické a drogistické potřeby, dopravu, bydlení, energie a další. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná sama uvedla, že má jednu vyživovanou osobu. To koresponduje s tvrzením žalované, že úvěr si brala v době, kdy byla na mateřské dovolené s dítětem, což by odpovídalo i tomu, že žalovaná předložila výměr nebo rozhodnutí o přiznání sociální dávky, a že měla tak nízký čistý příjem 10.000 Kč měsíčně. Soud tedy má za to, že žalobce zjistil a ověřil čistý příjem žalované 10.000 Kč měsíčně, žalovaná byla na mateřské dovolené, jiné její příjmy zjištěny nebyly, a výdajovou stránku žalované původní věřitel řádně nezjistil, a tudíž ani neověřil. Ohledně zadluženosti žalované se původní věřitel spokojil pouze s tvrzením žalované, že žádné jiné úvěry nemá, aniž by to ověřil. Za takové situace původní věřitel nemohl dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Soud je naopak toho názoru, že původní věřitel neměl žalované žádný úvěr poskytovat. Měsíční splátka 4.339 Kč, k jejíž úhradě se žalovaná ve smlouvě zavázala, představuje více než 43 % velmi nízkého měsíčního příjmu žalované 10.000 Kč, který měl vystačit nejen pro žalovanou, ale i pro její dítě. Původní věřitel tedy poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je úvěrová smlouva neplatná a podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

13. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalované při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahů mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. Původnímu věřiteli muselo být zřejmé, že žalovaná není schopna reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet.

14. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

15. Za takové situace soud úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalované nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednaných splátkách a lhůtě ani platit původnímu věřiteli jakékoliv úroky či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle ust. § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 40.000 Kč, a žalovaná vrátila celkem pouze 7.850 Kč. Rozdíl těchto částek 32.150 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je povinna vydat.

16. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem z 29. 9. 2023.

17. Žalovaná je povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem ve smyslu § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalované je jednak neplatnost smlouvy o úvěru a jednak to, že žalovaná jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalované. Soud má za to, že žalovaná se proto dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostala, a původnímu věřiteli, respektive žalobci, tak nevzniklo právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Pokud jde o možnosti žalované, tak na její straně bylo zjištěno, že je svobodná, má jedno dítě ve věku čtyř let, její zdravotní stav je dobrý a netrpí žádnou závislostí. Nyní je zcela bez příjmu a bez práce, avšak má už dohodnutou práci u kamaráda v restauraci KFC. Žalovaná bydlí na dvou místech, a to částečně se svým nynějším druhem. Její dcera s žalovanou nežije, neboť byla svěřena do péče matky žalované. Žalovaná má různé dluhy a není jí známo, jaká je jejich výše. Žalovaná je nemajetná, nemá hodnotnější majetek, auto, za bydlení ničeho neplatí. Žalovaná má v úmyslu hradit jí navrhované splátky 5.000 Kč měsíčně z příjmu, kterého bude dosahovat v zaměstnání, které má dohodnuto.

18. Za takové situace soud uložil žalované zaplatit přisouzenou částku v obvyklé lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Na základě současných majetkových poměrů žalované je stanovení splátek v jakékoliv výši nereálné a soudu se jeví jako prakticky nemožné, aby žalovaná za tohoto stavu platila měsíčně splátky v jakékoliv výši.

19. Na základě všech výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci bezdůvodné obohacení 32.150 Kč a výrokem II ve zbytku žalobu zamítl.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud nejprve stanovil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu. Úspěch žalobce představuje částka 32.150 Kč a jeho neúspěch činí 39.268,22 Kč. Posledně uvedená částka je součet zamítnuté jistiny 6.885,05 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení a úroků z úvěru 7.797,25 Kč a 4.799,75 Kč, a úroku z prodlení a úroku z úvěru zamítnutých na dobu neurčitou do zaplacení, které byly kapitalizovány ke dni tohoto rozhodnutí částkami 7.124,96 Kč a 12.661,21 Kč. Úspěch žalobce tak představuje 45 % předmětu sporu a jeho neúspěch 55 %. V souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jejím úspěchem a neúspěchem ve sporu, tedy 10 %. Žalovaná však ze svého práva na náhradu nákladů řízení vzdala, a soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.