8 C 332/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce se sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20.000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení- úroku z prodlení ve výši 3.309,58 Kč- úroku ve výši 5.259,05 Kč- úroku z prodlení 11,75 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení- úroku 29,49 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci 20.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3.309,58 Kč, s úrokem ve výši 5.259,05 Kč, s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem 29,49 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, původní věřitel , právnická osoba, , uzavřel dne 10. 11. 2021 s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalovaná obdržela tentýž den v hotovosti 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli navíc 15.469 Kč, což je součet úroků ve výši 10.485 Kč, poplatku za zpracování úvěru 1.500 Kč, poplatku za komfortní poskytnutí a splácení 1.484 Kč a poplatku za flexibilní splácení , právnická osoba, Kč. Žalovaná měla úvěr splatit formou dvanácti splátek po 2.956 Kč měsíčně, nesplatila však ničeho. Žalovaná částka 20.000 Kč představuje celou dlužnou jistinu úvěru. Úrok z prodlení ve výši 3.309,58 Kč byl vypočten v sazbě 11,75 % ročně z jistiny 20.000 Kč za dobu od 9. 5. 2022 do 27. 9. 2023. Úrok ve výši 5.259,05 Kč byl vypočten v sazbě 29,49 % ročně z jistiny 20.000 Kč za dobu od 11. 11. 2022 do 27. 9. 2023. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobce postupní smlouvou, což bylo žalované oznámeno.

2. Ve věci byl dne 24. 7. 2024 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalované nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalované doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, o odročení nepožádala, a soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Z listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaná dne 9. 11. 2021 požádala původního věřitele , právnická osoba, o poskytnutí spotřebitelského úvěru 1 Kč. Uvedla, že druh bydlení má jako spoluvlastník bez bližší specifikace, má středoškolské vzdělání, je svobodná, úvěr potřebuje na vybavení domácnosti, má jednu vyživovanou osobu a je majitelkou auta. Dále sdělila, že pracuje na plný úvazek jako , Anonymizováno, , má jeden zdroj příjmu, její čistý měsíční příjem činí 19.854 Kč, což doložila potvrzením o příjmu. Další čisté příjmy domácnosti činí 29.500 Kč, žalovaná neměla žádné externí splátky jiným společnostem ani interní splátky u původního věřitele, a své měsíční výdaje odhadla na 2.550 Kč. Uvedla rovněž, že nemá u jiné společnosti spotřebitelský úvěr a vlastní na své jméno bankovní účet. Čistý příjem žalované byl ověřen potvrzením blíže nespecifikovaným. Všechny tyto údaje žalovaná potvrdila svým podpisem.

5. Téhož dne 9. 11. 2021 uzavřela žalovaná s původním věřitelem , právnická osoba, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Z ní soud zjistil, že původní věřitel prohlásil, že poskytuje žalované spotřebitelský úvěr 20.000 Kč, a žalovaná potvrdila svým podpisem na smlouvě, že tuto částku obdržela v hotovosti. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli zaplatit navíc úrok 10.485 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru 1.500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortního poskytnutí a splácení 1.484 Kč a poplatek za flexibilní splácení , právnická osoba, Kč. Součet poplatků a úroku činí 15.469 Kč. Celkovou částku 35.469 Kč měla žalovaná podle smlouvy splatit formou dvanácti splátek po 2.956 Kč měsíčně, přičemž úroková sazba činila 86 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.

6. Podle tabulky umoření žalovaná na úvěr nesplatila ničeho. Bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že na úvěr nějakou částku splatila, žalovaná však ničeho takového netvrdila, ani neprokázala.

7. Ohledně postoupení pohledávky zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 21. 9. 2023 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze smlouvy. Touto přílohou smlouvy je seznam postoupených pohledávek, v němž je zahrnuta i pohledávka za žalovanou označená číslem úvěrové smlouvy. Dopisem z 29. 9. 2023 oznámil původní věřitel žalované, že pohledávku za žalovanou postoupil na žalobce, a vyzval žalovanou, aby svůj dluh plnila již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl tento dopis žalované odeslán dne 27. 10. 2023.

8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalované dopisem svého právního zástupce z 15. 2. 2024, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně téhož dne. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila.

9. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 9. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, žalovaná tentýž den čerpala dohodnutou částku 20.000 Kč v hotovosti. Zavázala se, že kromě této částky původnímu věřiteli uhradí navíc úrok a poplatky v celkové výši 15.469 Kč. Celkem tedy měla žalovaná zaplatit 35.469 Kč formou dvanácti splátek po 2.956 Kč měsíčně, nesplatila však ničeho. Původní věřitel zjistil příjem žalované a další údaje tak, jak je shora popsáno. Původní věřitel uzavřel následně s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, mezi postoupenými pohledávkami je zahrnuta i pohledávka za žalovanou, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila, ani po předžalobní upomínce.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnil tím, že žalované poskytl částku 20.000 Kč dohodnutým způsobem v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná však nedostála své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky.

11. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalované poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalované splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a jejích dosavadních závazků.

12. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaná bydlí jako spoluvlastník, že je svobodná, má jednu vyživovanou osobu, má jeden zdroj příjmu ze zaměstnání na plný úvazek a její příjem činí 19.854 Kč čistého měsíčně. Tento příjem žalované měl být ověřen podle zákaznické karty potvrzením o příjmu. Žalobce však žádné takové potvrzení nepředložil, proto nelze zjistit, jaký doklad o příjmu žalovaná předložila a za jaké období byl tento příjem vypočten. Nelze proto posoudit, zda se jednalo o dostatečné ověření příjmu žalované, když potvrzení o příjmu není nikterak v listině zákaznická karta specifikováno. Pokud jde o částku 29.500 Kč, označenou v zákaznické kartě jako další čisté příjmy domácnosti, nebylo možné jí pokládat za další příjem žalované, neboť není zřejmé, o jaké další příjmy se jedná, kdo je uživatelem takového příjmu, z jakého zdroje příjem pochází a zda či do jaké míry žalovaná může tímto příjmem disponovat. Pokud jde o výdajovou stránku, tak původní věřitel uvedl odhadované měsíční výdaje na 2.550 Kč. Jedná se o velice nízkou částku a stěží si lze představit, že by jakýkoliv člověk měl takto nízké měsíční výdaje, že by z takovéto částky hradil náklady na bydlení, energie, dopravu, jídlo, pití, ošacení či jiné potřeby. Žalovaná uvedla, že nemá žádné externí splátky, tedy že nemá úvěr u jiných společností, a že nemá ani žádné interní splátky, tedy že nehradí žádné splátky původnímu věřiteli. Nebylo zjištěno, že by původní věřitel jakýmkoliv způsobem ověřil tvrzení žalované o tom, že nemá žádné jiné závazky vůči jiným věřitelům, když původní věřitel tak mohl učinit například nahlédnutím do nebankovního registru klientských informací. Původní věřitel za tohoto stavu nemohl provést porovnání zjištěného a nedostatečně ověřeného příjmu žalované, nezjištěných a neověřených výdajů žalované a nezjištěných a neověřených dosavadních závazků žalované, jak mu ukládá výše citované ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel ze skutečností, které u žalované zjistil, nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit. Původní věřitel tedy poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je smlouva o úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

13. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalované při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů.

14. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

15. Za takové situace soud žalovanou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalované nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoli úroky, poplatky nebo jiné platby. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 20.000 Kč, z čehož žalovaná ničeho nevrátila. Bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je povinna žalobci vydat, tedy představuje celou částku 20.000 Kč.

16. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

17. Žalovaná je povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované je neplatnost smlouvy o úvěru a také to, že žalovaná jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalované.

18. Soud má tudíž za to, že žalovaná se dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostala, a právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku nemohlo původnímu věřiteli, a ani žalobci, vzniknout. Soud nemohl posoudit možnosti žalované, když žalovaná byla v řízení pasivní. Soud tedy stanovil žalované obvyklou lhůtu k plnění 3 dny od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci jistinu 20.000 Kč a výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl, tedy ohledně úroků z úvěru a úroku z prodlení.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud stanovil míru úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu. Úspěch žalobce představuje přiznaná jistina 20.000 Kč. Jeho neúspěch odpovídá částce 23.550,61 Kč, která je součtem kapitalizovaných úroků z prodlení 3.309,58 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru 5.259,05 Kč a úroků z úvěru a úroků z prodlení zamítnutých na dobu neurčitou do zaplacení, které soud kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí částkami 4.268,63 Kč a 10.713,35 Kč. Žalovaná tak měla ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud tedy v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.