8 C 48/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v  obec rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: ; název žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně , Kyperská republika, registrační číslo zastoupený Mgr. jméno příjmení , Ph. D., advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , anonymizováno dne datum bytem adresa žalovaného , okres okres o zaplacení částky 5.149,77 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.330 Kč s úrokem z prodlení 9 % ročně za dobu od 13. 3. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 3.819,77 Kč - s úrokem z prodlení 9 % ročně z částky 3.819,77 Kč za dobu od 20. 7. 2018 do zaplacení - s úrokem z prodlení 9 % ročně z částky 1.330 Kč za dobu od 20. 7. 2018 do 12. 3. 2020.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 5.149,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. 7. 2018 do zaplacení. Tvrdí, že dne 20. 7. 2017 uzavřel žalovaný s původním věřitelem [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru pomocí prostředků komunikace na dálku. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru 10.000 Kč, což se žalovaný zavázal vrátit ve 12 splátkách po 1.416 Kč měsíčně. Žalovaný měl celkem splatit 17.635 Kč, tedy úvěr a poplatek za poskytnutí úvěru 6.338,15 Kč a úrok 1.297 Kč. Žalovaný celkem uhradil pouze 8.670 Kč, což bylo započteno částkou 4.850 Kč na jistinu, částkou 3.483 Kč na poplatek a částkou 337 Kč na úroky. Žalovaná částka představuje jistinu a odpovídá rozdílu mezi poskytnutým úvěrem 10.000 Kč a částkou 4.850 Kč započtenou z plateb žalovaného na jistinu. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou ze dne 12. 12. 2019.

2. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaný se k žádnému nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu, tedy vzal za prokázány tyto skutečnosti. Dne 20. 7. 2017 byl vytvořen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž je jako věřitel označena společnost [právnická osoba], se sídlem v [obec], jsou v něm popsány parametry úvěru ve výši 10.000 Kč na 12 měsíců. [příjmení] dnem je datována listina Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], která navazuje na formulář. Jako úvěrující je uvedena společnost [právnická osoba] a jako klient je uveden žalovaný. Spotřebitelský úvěr je specifikován tak, že jde o bezúčelový úvěr ve výši 10.000 Kč s úrokem 12 % ročně, který má být poskytnut bezhotovostně na účet žalovaného. Poplatek za poskytnutí úvěru činí 6.338,15 Kč, datum poskytnutí úvěru je 21. 7. 2017, doba trvání úvěru 12 měsíců, splatnost úvěru 19. 7. 2018. Výše splátky činí 1.416 Kč, počet splátek 12, splatnost první splátky byla 19. 8. 2017. Celková částka k zaplacení činí 16.992,08 Kč Smlouva je podepsána oprávněnou osobou za úvěrujícího [právnická osoba] V místě vyhrazeném pro podpis žalovaného se nachází pouze jeho vytištěné jméno a příjmení a SMS kód [anonymizováno]. V další listině je přehled možností výše úvěrů poskytovaných původním věřitelem, různé délky trvání úvěru. K výše citované smlouvě se vztahuje splátkový kalendář obsahující 12 splátek ve výši 1.416 Kč měsíčně, první splátka byla splatná 19. 8. 2017 a poslední byla splatná 19. 7. 2018. Žalovaný čerpal úvěr 10.000 Kč dne 21. 7. 2017, kdy tuto částku obdržel z účtu původního věřitele na svůj účet č. [bankovní účet]. Podle transakční historie a přehledu pohledávky uhradil žalovaný celkem 8.670 Kč na úvěr v období od 13. 4. 2018 do 16. 8. 2017 platbami v různé výši, z nichž ani jedna neodpovídala splátce 1.416 Kč. Z téže listiny vyplývá i způsob započtení plateb, kdy na jistinu si věřitel započítal 4.850 Kč, na poplatek 3.483 Kč a na úroky 337 Kč. Z toho byla vypočtena výše dluhu na jistině 5.150 Kč, na poplatku 2.855 Kč a na úrocích 960 Kč. Žalobce nárokuje toliko jistinu 5.149,77 Kč.

4. Pokud jde o ověření úvěruschopnosti žalovaného, uvedl žalobce na výzvu soudu pouze obecná kritéria, která používá původní věřitel. Žalobce netvrdil a tudíž ani neprokázal, z kterých konkrétních zdrojů původní věřitel zjistil o solventnosti žalovaného které konkrétní skutečnosti. Soud v této souvislosti z výpisu ze shora uvedeného účtu žalovaného zjistil, že žalovaný před tím, než obdržel od původního věřitele úvěr 10.000 Kč, čerpal ještě dne 19. 6. 2017 jiný úvěr 11.000 Kč a dne 6. 6. 2017 úvěr 1.000 Kč od [právnická osoba]. Z výpisu z účtu rovněž je patrno, že žalovaný hradil velké množství plateb ze svého účtu ve prospěch účtu [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a [anonymizována dvě slova] – [webová adresa] [obec].

5. Ohledně uzavření žalované úvěrové smlouvy žalobce tvrdí, že vlastnoruční podpis žalovaného je na smlouvě i souvisejících dokumentech nahrazen verifikačním podpisovým kódem, který je úvěrovanému zaslán na jím uvedené telefonní číslo prostřednictvím SMS zprávy v době registrace žádosti o poskytnutí úvěru. Smlouva a související dokumenty tak nabývají platnosti a účinnosti okamžikem zadání verifikačního podpisového SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách úvěrujícího. Smlouva i dokumenty jsou poté po celou dobu trvání smluvního vztahu úvěrovanému zpřístupněny online na webových stránkách úvěrujícího v klientské sekci.

6. Tato tvrzení žalobce se týkají obecně způsobu uzavírání úvěrových smluv původním věřitelem s jeho klienty, a žalobce neuvádí, jakým konkrétním způsobem došlo k uzavření žalované smlouvy mezi původním věřitelem a žalovaným. Soud dodává, že nebylo prokázáno, kterého dne, jakým způsobem a formou byla žalovaná smlouva uzavřena, kterého dne původní věřitel měl registrovat žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, kterého dne mu měl poslat na jaké konkrétní číslo SMS zprávu s nějakým kódem. Nebylo ani prokázáno, kterého dne, případně zda vůbec, žalovaný nějaký takový kód použil, a jakým konkrétním způsobem tak učinil, nebylo prokázáno, kterého dne či zda vůbec žalovaný obdržel žalovanou smlouvu či další související dokumenty a jakým způsobem se tak mělo stát.

7. Ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 12. 12. 2019 uzavřel původní věřitel [právnická osoba] jakožto postupitel s žalobcem jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze smlouvy. V seznamu pohledávek se nachází i pohledávka za žalovaným na straně 1. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem původního věřitele z 3. 3. 2020, jímž byl žalovaný vyzván hradit svůj dluh již žalobci na specifikované bankovní spojení. Dalším dopisem z téhož data vyzval žalobce prostřednictvím svého zástupce žalovaného k vyrovnání dluhu, a podle podacího lístku byly tyto dopisy žalovanému odeslány doporučeně téhož dne 3. 3. 2020.

8. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda lze ze zjištěných skutečností dovodit, že původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu, jejíž náležitosti odpovídají některému ze smluvních typů občanského zákoníku, anebo smlouvu nepojmenovanou. Žalobce tvrdí, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru na částku 10.000 Kč, což však nebylo v řízení prokázáno. Na zjištěné skutečnosti nelze tedy aplikovat ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nelze mít za to, že původní věřitel se zavázal na požádání žalovaného poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, ani že by se žalovaný zavázal tyto peněžní prostředky vrátit ve 12 splátkách ve sjednané době a zaplatit úroky, poplatky či jiná plnění. K uzavření smlouvy nepostačuje pouhé vyplacení peněžní částky, v tomto případě 10.000 Kč, nýbrž je třeba ještě dohodnout právní důvod poskytnutí takové částky. Uzavření jakékoli smlouvy předpokládá, že si smluvní strany ujednaly její obsah, tedy že se na rozsahu vzájemných práv a povinností shodly, jak je uvedeno v § 1724 odst. 1 a § 1725 občanského zákoníku. Tato důležitá podmínka vzniku smlouvy však nebyla v řízení prokázána. Předložená listina zahrnující úvěrovou smlouvu neobsahuje podpis žalovaného a nebylo zjištěno, že by žalovaný jakýmkoli způsobem na podmínky obsažené v této listině přistoupil a kdy se tak mělo stát. Nebylo prokázáno, že by původní věřitel anebo žalovaný učinili právní jednání směřující k uzavření smlouvy, které by bylo nabídkou a obsahovalo podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Nebylo ani zjištěno, že by původní věřitel či žalovaný projevili vůli být nějakou smlouvou vázáni pro případ, že nabídka bude přijata, jak vyžaduje ustanovení § 1731 a § 1732 odst. 1 občanského zákoníku. Nemohlo být ani prokázáno, zda původní věřitel či žalovaný jakoukoli nabídku na uzavření tvrzené úvěrové smlouvy přijali ve smyslu § 1740 občanského zákoníku. Bylo pouze prokázáno, že původní věřitel vytvořil text úvěrové smlouvy, nebylo však prokázáno, že by tento text předložil žalovanému, případně kterého dne, ani že by žalovaný takovýto návrh smlouvy přijal, jakým způsobem a kterého dne. Žalobce tvrdí, že úvěrová smlouva byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena prostředky komunikace na dálku. Takovýto způsob uzavření smlouvy je však náročnější, pokud jde o prokazování uzavření a obsahu smlouvy v soudním řízení, zvláště za situace, kdy žalovaná strana tvrzení žalobce nepotvrdí, jak je tomu v projednávané věci. Z toho, že žalovaný uhradil původnímu věřiteli celkem 8.670 Kč v různých platbách, nelze dovozovat, že žalovanou úvěrovou smlouvu uzavřel.

9. Soud ještě uvádí, že podle § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V řízení však nebylo prokázáno, ve kterých dnech a jakým konkrétním způsobem původní věřitel či žalovaná měli učinit právní jednání elektronickými nebo jinými technickými prostředky, které by umožňovaly zachytit jejich obsah a určení jednající osoby. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Nebylo zjištěno, že by o právních jednáních byly učiněny jakékoliv záznamy v elektronickém systému, ani jakým způsobem se tyto záznamy prováděly, zda to bylo systematicky či posloupně, a zda a jak byly chráněny proti změnám.

10. Za tohoto stavu soud mohl dovodit pouze to, že tvrzená smlouva o úvěru nebyla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. I kdyby bylo prokázáno uzavření žalované úvěrové smlouvy, nebylo prokázáno, že by si původní věřitel splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, jak mu ukládá ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce ani na výzvu soudu obsaženou v usnesení z 20. 5. 2021 č. j. 8 C 48/2021-61, které bylo žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce doručeno dne 28. 5. 2021, nedoplnil žádné skutečnosti o tom, že by původní věřitel jakýmkoli způsobem ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Soud poukazuje na to, že podle výpisu z účtů žalovaný v měsíci v červnu 2017, tedy v měsíci, který předcházel čerpání peněžních prostředků od původního věřitele, čerpal žalovaný 2 úvěry 11.000 Kč a 1.000 Kč, a rovněž bylo zjištěno, že žalovaný vynakládal peněžní prostředky na sázení. Z těchto skutečností nelze usuzovat, že by poměry žalovaného byly takové, že by byl schopen tvrzený úvěr řádně splácet. Soud tedy má za to, že pokud by bylo prokázáno uzavření žalované úvěrové smlouvy byla by tato smlouva posouzena jako absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření žalované smlouvy, a pokud by prokázáno bylo, byla by taková smlouva absolutně neplatná, vycházel soud ze zásad bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel na účet žalovaného převedl částku 10.000 Kč, a žalovaný tuto částku přijal, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod. Na straně žalovaného tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil. Z ustanovení § 2993 občanského zákoníku vyplývá, že strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odpovídá částce 1.330 Kč, tedy rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky 10.000 Kč a součtem plateb žalovaného 8.670 Kč.

12. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

13. Pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení zákon nestanoví dobu splnění, a tato doba nebyla ani smluvena. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v takovém případě věřitel může požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen poté splnit dluh bez zbytečného odkladu. První prokazatelnou výzvou k plnění je výše uvedený dopis z 3. 3. 2020, odeslaný doporučeně téhož dne. Soud vycházel z toho, že do dispozice žalovaného se dopis dostal 8. 3. 2020, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu do 12. 3. 2020. Dnem následujícím, 13. 3. 2020, se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku a od téhož dne žalobci ve smyslu § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na úroky z prodlení, jejichž výši stanoví § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a tato činila 10 % ročně. Jiná sazba úroku z prodlení nebyla smluvena. Žalobce požaduje úrok z prodlení v nižší sazbě, 9 % ročně.

14. Soud tedy žalobci přiznal jistinu 1.330 Kč s úrokem z prodlení až od 13. 3. 2020, a ve zbytku žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozhodnutí.

15. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právu.