8 C 67/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci žalobce: Anonymizováno se sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno . se sídlem Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 21.305,65 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6.566 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 14.739,65 Kč- s úrokem z prodlení ve výši 2.419,97 Kč- s úrokem ve výši 6.429,41 Kč- s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 21.305,65 Kč za dobu od 15. 12. 2022 do zaplacení- s úrokem 28,74 % ročně z částky 21.305,65 Kč za dobu od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci 21.305,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2.419,97 Kč, s úrokem ve výši 6.429,41 Kč, s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 21.305,65 Kč za dobu od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem 28,74 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaná dne 1. 12. 2020 uzavřela s právním předchůdcem žalobce, původním věřitelem , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž obdržela ihned v hotovosti dohodnutou částku 50.000 Kč. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli zaplatit ještě úroky ve výši 12.395 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1.500 Kč, poplatek za flexibilní a komfortní splácení 3.115 Kč, a poplatek za pojištění 1.548 Kč. Celkovou částku byla žalovaná povinna uhradit formou 12 splátek ve výši 5.714 Kč měsíčně, přičemž poslední splátka měla být zaplacena 1. 12. 2021. Žalovaná však celkem zaplatila pouze 43.434 Kč, z čehož bylo započteno na jistinu 28.694,35 Kč a na poplatky 14.739,65 Kč. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobce postupní smlouvou z 14. 12. 2022. Žalovaná částka 21.305,65 Kč představuje jistinu úvěru. Kapitalizovaný úrok z prodlení 2.419,97 Kč byl vypočten v sazbě 11,75 % ročně z téže jistiny za dobu od 1. 1. 2022 do 14. 12. 2022. Kapitalizovaný úrok ve výši 6.429,41 Kč byl vypočten v sazbě 28,74 % ročně z téže jistiny za dobu od 2. 12. 2021 do 14. 12. 2022. Původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, zjistil majetkovou situaci žalované z výplatních pásek a v insolvenčním rejstříku ověřil, že vůči žalované není insolvenční řízení vedeno. Původní věřitel vycházel z měsíčního příjmu žalované 95.500 Kč, z toho, že žalovaná nemá úvěry u jiných společností, nemá vyživovací povinnosti. S ohledem na výši příjmu žalované a výši úvěru vyhodnotil původní věřitel schopnost žalované splácet žalovaný úvěr jako dostatečnou.

2. Ve věci byl dne 19. 10. 2023 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou.

3. Procesní stanovisko žalované nebylo v průběhu řízení zjištěno. Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, o odročení nepožádala, a soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Žalovaná požádala dne 1. 12. 2020 původního věřitele , právnická osoba, o poskytnutí úvěru 25.000 Kč na formuláři zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr. Z této listiny soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí s rodiči, je svobodná, úvěr potřebuje na vybavení domácnosti, pracuje na plný úvazek jako , podezřelý výraz, , má 1 zdroj příjmů a její čistý příjem činí 20.500 Kč měsíčně. Další čisté příjmy domácnosti byly 75.000 Kč, a součet těchto dvou částek 95.500 Kč původní věřitel považoval za příjem žalované. Ohledně výdajů žalovaná uvedla, že nemá externí ani interní splátky a odhadla své měsíční výdaje na 3.000 Kč s tím, že nemá žádné zápůjčky u jiné společnosti. Původní věřitel ověřil tyto údaje žalované ze dvou výplatních pásek za září a říjen 2020. Všechny tyto údaje žalovaná potvrdila svým podpisem.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, soud zjistil, že byla uzavřena dne 1. 12. 2020 mezi původním věřitelem , právnická osoba, , IČ , IČO, , a žalovanou. Původní věřitel prohlásil, že poskytuje žalované spotřebitelský úvěr 50.000 Kč a žalovaná potvrdila podpisem smlouvy, že celou tuto částku v hotovosti obdržela. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli ještě úrok ve výši 12.395 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1.500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 3.115 Kč a poplatek za pojištění 1.548 Kč. Celkovou částku 68.558 Kč měla žalovaná uhradit formou 12 splátek ve výši 5.714 Kč měsíčně.

6. Z listiny tabulka umoření vyplývá, jakým způsobem žalovaná úvěr splácela. První splátku uhradila 4. 1. 2021 ve výši 6.000 Kč a následně každý měsíc až do září 2021 hradila částky podle svého uvážení. Poslední platbu 4.000 Kč zaplatila 15. 9. 2021 a dále již nehradila ničeho. Celkem žalovaná zaplatila 43.434 Kč. Bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že uhradila částku vyšší, žalovaná však ničeho takového netvrdila ani neprokázala.

7. Ohledně postoupení pohledávky na žalobce soud z následně uvedených listin zjistil tyto skutečnosti. Dne 14. 12. 2022 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v seznamu. Seznam postoupených pohledávek tvoří přílohu postupní smlouvy, a na jeho straně 13 pod pořadovým č. , hodnota, se nachází i pohledávka za žalovanou. Dopisem z 16. 12. 2022 oznámil původní věřitel žalované, že pohledávku za žalovanou postoupil na žalobce, a vyzval žalovanou k úhradě dluhu na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl tento dopis žalované odeslán doporučeně dne 13. 1. 2023.

8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalované dopisem svého právního zástupce z 1. 6. 2023, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně dne 2. 6. 2023.

9. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaná dne 1. 12. 2020 požádala původního věřitele o poskytnutí úvěru 25.000 Kč a sdělila shora uvedené skutečnosti o svých poměrech. Téhož dne původní věřitel uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě níž žalované poskytl dvojnásobek požadované částky, tedy 50.000 Kč ihned v hotovosti. Žalovaná se zavázala kromě vrácení jistiny úvěru uhradit původnímu věřiteli ještě kapitalizovaný úrok a shora uvedené poplatky, celkem částku 68.558 Kč, a to ve 12 splátkách po 5.714 Kč měsíčně. Žalovaná uhradila toliko 43.434 Kč. Původní věřitel zkoumal poměry žalované shora popsaným způsobem. Původní věřitel uzavřel s žalobcem postupní smlouvu, mezi postoupenými pohledávkami byla i pohledávka za žalovanou. Původní věřitel oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobce, žalovaná žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatila ani po předžalobní výzvě.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost z úvěrové smlouvy splnil tím, že žalované poskytl dohodnutou peněžní částku sjednaným způsobem, tedy v hotovosti. Žalovaná však nedostála své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, když její platby nepostačovaly ke krytí jejích závazků ze smlouvy.

11. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalované poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odstavců 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovena v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalované splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a jejích dosavadních závazků.

12. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že žalovaná bydlí u rodičů, je svobodná, pracuje na plný úvazek jako , podezřelý výraz, ošetřovatel a má 1 zdroj příjmu. Sama žalovaná uvedla výši svého příjmu 20.500 Kč čistého měsíčně, a podle zákaznické karty předložila původnímu věřiteli 2 výplatní pásky za září a říjen 2020. Pokud žalovaná uvedla do zákaznické karty další čisté příjmy domácnosti 75.000 Kč, není zřejmé, o jakou domácnost se jedná, které osoby domácnost tvoří, zda žalovaná se mohla podílet na nějakých příjmech jiných osob a v jakém rozsahu, a navíc žádné takové příjmy nebyly ověřeny. Soud tedy vycházel z toho, že příjem žalované činil 20.500 Kč měsíčně. Soud ještě poznamenává, že podle zákaznické karty původní věřitel ověřil příjem žalované pouze ze dvou výplatních lístků, což nelze považovat za dostačující ověření. Výdajovou stránkou se původní věřitel nezabýval dostatečně. Žalovaná pouze odhadla své měsíční výdaje na 3.000 Kč, původní věřitel nezjistil, jaké jsou výdaje žalované na různé účely, a žádné výdaje žalované ani neověřil. Žalovaná uvedla do zákaznické karty, že nemá úvěry u jiných společností a nehradí externí ani interní splátky. V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel tyto skutečnosti jakkoli ověřil, například úvěrovou zprávou či nahlédnutím do nebankovního registru klientských informací či do jiných registrů. Soud považuje za významné také to, že žalovaná měla nízký příjem, a splátka úvěru 5.714 Kč představovala více než 27 % čistého měsíčního příjmu žalované, což soud považuje za úvěrové zatížení značné. Za této situace původní věřitel poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve dvojnásobné výši, než žalovaná požadovala. S ohledem na nízký příjem žalované se jednalo o částku vysokou.

13. Původní věřitel tedy nemohl provést porovnání nedostatečně zjištěných a ověřených příjmů žalované a nedostatečně zjištěných a neověřených výdajů žalované a nikterak neověřené zadluženosti žalované. Původní věřitel tudíž nemohl dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Soud je naopak toho názoru, že původní věřitel za popsané situace neměl žalované žádný úvěr poskytovat. Původní věřitel tudíž poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona.

14. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalované při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahů mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. Původnímu věřiteli muselo být zřejmé, že žalovaná není schopna reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet.

15. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná úvěrová smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.

16. Za takové situace soud úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku. Z takové smlouvy nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalované nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnutou částku v ujednaných splátkách a lhůtě ani platit původnímu věřiteli jakékoliv úroky či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 50.000 Kč, z čehož žalovaná vrátila toliko 43.434 Kč. Rozdíl těchto částek 6.565 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je povinna vydat.

17. Žalovaná je povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem ve smyslu § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované je neplatnost smlouvy o úvěru a také to, že žalovaná jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá nikoli na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalované.

18. Soud má tudíž za to, že žalovaná se dosud do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku nedostala, a právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku nemohlo původnímu věřiteli a ani žalobci vzniknout. Soud nemohl posoudit možnosti žalované, když žalovaná byla v řízení pasivní. Soud tedy stanovil žalované obvyklou lhůtu k plnění 3 dny od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku za žalovanou písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.

20. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci jistinu 6.566 Kč. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku zamítnuta, tedy ohledně části jistiny, úroku a úroku z prodlení.

21. Žalovaná měla ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.