9 C 124/2018

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhela a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený JUDr. jméno příjmení , narozenou datum bytem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek soudu I. stupně se a) ve výroku I o věci samé potvrzuje, b) ve výroku II o nákladech řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobce, aby žalovaný byl povinen zaplatit mu částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobce na zaplacení ceny trvalých porostů, které vysázel na pozemcích parc. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí], které zanikly k [datum] v důsledku pozemkových úprav dle zákona č. 139/2002 Sb. a které po smrti svých předchůdců nabyl žalovaný. Původní vlastnice pozemků [jméno] [příjmení] zemřela [datum] a o dědictví po ní bylo ve vztahu k těmto pozemkům rozhodnuto pravomocně až k [datum] ve prospěch jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel [datum] a po něm nabyl předmětné pozemky žalovaný na základě dědického rozhodnutí z [datum]. Žalobce jako nájemce uzavřel [datum] smlouvu s [jméno] [příjmení] jako pronajímatelkou, která byla blízkou příbuznou [jméno] [příjmení], byla jejím potenciálním dědicem a mohla platně uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům, o jejichž vlastníkovi bylo s konečnou platností rozhodnuto až v roce [rok].

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalobcem jako nájemcem a [jméno] [příjmení], narozenou [datum], jako pronajímatelkou, je absolutně neplatná podle § 39 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť nájemní smlouva nemohla být uzavřena pouze s [jméno] [příjmení], která byla jednou„ ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“. Proto žalobce nemůže svůj nárok opírat o ust. § 667 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku č. 140/1964 Sb. (dále jen„ tehdejší o.z.“), neboť provedl na předmětných pozemcích výsadbu na základě neplatné smlouvy a bez platného souhlasu vlastníka. Pro možné právní posouzení uplatněného nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o němž byli účastníci poučeni, dospěl soud I. stupně k závěru, že ke zhodnocení pozemků došlo výsadbou vinic provedenou žalobcem již v roce [rok], od kdy je nutno stanovit počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku podle § 451 odst. 1 tehdejšího o.z., přičemž žalovaný v řízení před I. stupně vznesl námitku promlčení, která byla důvodná, neboť podle § 107 odst. 1 a 2 tehdejšího o.z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, když oprávněný dozví, že k němu došlo (subjektivní lhůta) a nejpozději za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Žalobce uplatnil svůj nárok u soudu žalobu až [datum], tedy dávno po uplynutí těchto promlčecích lhůt.

7. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud s odůvodněním jejich správnosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, pouze s výjimkou níže uvedené nepřesnosti při právním hodnocení důvodu neplatnosti nájemní smlouvy z [datum] podle § 39 tehdejšího o.z.

8. Skutková zjištění soudu I. stupně o právním nástupnictví ve vztahu k vlastnictví předmětných pozemků, které právně zanikly k [datum] (a nájemní vztah k nim podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách až k [datum]), jsou správná v tom, že po smrti původní vlastnice [jméno] [příjmení], která zemřela [datum], bylo o nabytí předmětných pozemcích rozhodnuto dědickým rozhodnutím až [datum], a to ve prospěch jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel již [datum], a v dědickém řízení po něm bylo o nabytí předmětných pozemků ve prospěch žalovaného bylo rozhodnuto dědickým rozhodnutím až [datum]. Z dokazování soudu I. stupně provedeného příslušnými dědickými spisy vyplývá i to, že dědictví (bez zde projednávaných pozemků a ještě dalších pozemků v „ užívání soc. org.“) po [jméno] [příjmení] nabyla dle rozhodnutí z [datum] její dcera [jméno] [příjmení], s níž žalobce uzavřel [datum] spornou nájemní smlouvu. Závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti této smlouvy podle § 39 tehdejšího o.z. je nepřesný jen v tom, že [jméno] [příjmení] nemohla patně pozemky pronajmout nikoli pro to, že byla„ jen jednou ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“ [jméno] [příjmení], ale proto, že jako jedna z více oprávněných dědiců nemohla nájemní smlouvu k předmětu dosud nevypořádaného dědictví platně uzavřít bez schvalovacího rozhodnutí soudu.

9. Podle ust. § 185r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do [datum] dědici mohli věci náležící do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se souhlasem soudu. Výkladová judikatura k tomuto zákonnému ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 967/2004, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 nebo sp. zn. 26 Cdo 5258/2008) dospěla k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy. Pronajmutí pozemku je jednoznačně opatřením přesahujícím rámec obvyklého hospodaření a pokud k němu došlo během dědického řízení bez rozhodnutí soudu, je taková nájemní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 tehdejšího o.z.

10. Vedle [příjmení] [příjmení], narozené [datum], byli dalšími potencionálními dědici [jméno] [příjmení] potenciální dědici jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který již tehdy nežil, tedy jeho manželka a děti. Nepřesnost závěru soudu I. stupně, že v době uzavření sporné nájemní smlouvy byl tímto dalším potenciálním dědicem sám (již nežijící) [obec] [celé jméno žalovaného], nemá vliv na správnost závěru, že [jméno] [příjmení] nebyla oprávněna sama uzavřít předmětnou nájemní smlouvu s žalobcem, ať již jako jedna ze dvou či z více v úvahu přicházejících dědiců, a to nikoliv proto, že předmětné pozemky nakonec nezdědila, ale proto, že bez rozhodnutí soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřená jen jedním z více potenciálních dědiců platná. Proto je právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti této smlouvy správný, byť podpořený zčásti jinými právními argumenty.

11. Stejně správný je závěr soudu I. stupně o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení tehdejšího vlastníka (potencionálních vlastníků) předmětných pozemků, k němuž došlo výsadbou vinic na předmětných pozemcích v roce [rok] (byť tvrzení žalobce o výsadbě je datováno do roku [rok] a předložené doklady o pořízení věcí k výsadbě nutných jsou i z roku [rok]) a že tudíž žalobou podanou v roce [rok] uplatnil žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty, v důsledku čehož nelze promlčené právo žalobci přiznat, i kdyby bylo dáno. Bez ohledu na to, zda a jak obtížné bylo pro žalobce v době uzavření nájemní smlouvy zjistit, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, respektive to, že pozemky jsou nevypořádaným dědictvím po dávno zemřelé [jméno] [příjmení], nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaný výsadbou vinic obohatil žalovaného, kterému bylo nabytí předaných pozemků po [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] potvrzeno dědickým rozhodnutím [datum] a vydání plnění z tohoto bezdůvodného obohacení po něm požaduje až žalobou podanou v roce [rok].

12. Ani námitka žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Jak uvedl zdejší odvolací soud ve skutkově obdobném případě ve svém rozsudku z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v tak výjimečných případech, že je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka smluvního vztahu by musely vyplývat z konkrétních okolností každé věci, pro něž byla námitka promlčení nároku uplatněna a ty by musely být naplněny v tak vysoké intenzitě, aby byl jimi odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. S tímto názorem odvolací soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu ČR v publikovaných rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, s níž se odvolací soud ztotožňuje.

13. Odvolací soud sice nehodnotí správnost závěru soudu I. stupně, jestli naopak jednání žalobce při uzavření nájemní smlouvy s [jméno] [příjmení] a jeho následný postup ve vztahu k žalovanému je či není v rozporu s dobrými mravy, neboť tento závěr je pro správnost výše uvedených závěrů o nedůvodnosti žaloby nadbytečný. Odvolací soud připouští, že komplikovaná situace právního nástupnictví ohledně předmětných pozemků daná jejich projednáním v dědickém řízení až po [anonymizováno] letech od úmrtí původní vlastnice objektivně stěžovala spolehlivé zjištění toho, kdo je vlastníkem pozemků. Pokud však žalobce uzavřel nájemní smlouvu s osobou, která k takovému nakládání se svěřenými pozemky nebyla z výše uvedených důvodů oprávněna, a tato smlouva je ze zákona neplatná, a následně žalobce své nároky ze zhodnocení předmětných pozemků uplatnil proti žalovanému až v roce [rok] poté, co vlastnictví pozemků zaniklých v roce [rok] bylo žalovanému potvrzeno dědickým rozhodnutím z roku [rok], neshledává odvolací soud nic nemravného na uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného jako právního institutu podporujícího právní jistotu a předvídatelnost právních nároků založených dávno nastalými právními skutečnostmi.

14. Proto je zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I rozsudku věcně správné a odvolací soud je jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. Rozhodnutí soud I. stupně ve výroku II jeho rozsudku o nákladech řízení je předmětem odvolacího přezkumu v důsledku závislosti na napadeném výroku I o věci samé. Toto rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tím, žalovaný byl v řízení proti žalobci zcela úspěšný. Výše nákladů žalobce za zastoupení advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] (v době, kdy vykonávala advokacii) stanovil soud I. stupně správně za 2 úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k žalobě) v celkové výši [částka] a [částka] (jak je v odůvodnění rozsudku uvedeno), k čemuž přiznal žalovanému další paušální částky náhrad hotových výdajů po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dobu, kdy byl žalobce zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení] již jen jako obecnou zmocněnkyní a byl tedy osobou advokátem nezastoupenou. Pokud však soud I. stupně přiznal žalovanému celkem [anonymizováno] částek po [částka], je toto rozhodnutí správné jen ohledně sedmi částek souvisejících s třemi jednáními soudu I. stupně ([datum], [datum] a [datum] a čtyřmi podáními ve věci samé (z [datum] [datum], [datum] a [datum]). Pokud soud I. stupně přiznal žalovanému paušální částky náhrad hotových výdajů i za čtyři podání z [datum], [datum], [datum] a [datum], jde o závěr nesprávný, neboť v té době byl žalovaný zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení] jako advokátkou a tato její podání ani nebyla podáními ve věci samé, neboť šlo o sdělení stavu tehdy probíhajícího mediačního řízení. Pokud by šlo o písemná podání ve věci samé, příslušela by navíc tehdejší advokátce žalovaného za tyto úkony právní služby i odměna, což z uvedeného důvodu nepřísluší. Proto je důvodné zohlednit žalovanému vedle správně přiznaných nákladů za zastoupení advokátkou ještě paušální částky náhrad hotových výdajů po [částka] pouze k sedmi úkonům právní služby, tedy o čtyři méně, než zohlednil soud I. stupně, celkem tedy o [částka] méně.

16. Proto odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku II o nákladech řízení tak, zavázal neúspěšného žalobce nahradit úspěšnému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (a nikoliv částku [částka]).

17. Výrok II tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný proti žalobci. V něm mu pak vznikly náklady s hotovými výdaji v paušálních částkách náhrad hotových výdajů po [částka] (stejně jako v prvostupňovém řízení), a to ke dvěma úkonům, vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tedy [částka]. Proto odvolací soud zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku.