9 C 35/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně , zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované s evidovanou adresou pobytu ulice a číslo , PSČ obec , o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 9,75% úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9,75% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši [částka] k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky [částka] s 21,27% úroky a s 9,75% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s kapitalizovanými úroky ve výši [částka] a s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši [částka]. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce ([právnická osoba], [IČO]) uzavřel dne [datum] se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalovaná v den uzavření smlouvy převzala v hotovosti peněžní prostředky ve výši [částka], které se zavázala vrátit spolu s úroky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka] (21,27 % ročně), odměnou za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] v [anonymizováno] týdenních splátkách po [částka] (poslední splátka byla splatná [datum]). Žalovaná uhradila pouze [částka], z toho na úroky [částka] a na poplatek za hotovostní inkaso splátek [částka] (poslední platba provedena [datum]). Ke sjednanému dni splatnosti [datum] nebyla dlužná částka uhrazena, proto je od [datum] neuhrazená jistina [částka] dále úročena 21,27% úroky. Sjednané úroky a úroky z prodlení žalobce kapitalizoval ode dne následujícího po splatnosti do data [datum]. Žalobce dále uvedl, že pohledávku za žalovanou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (téhož dne bylo postoupení pohledávky žalované písemně oznámeno). Na výzvu soudu žalobce doplnil, že před uzavřením smlouvy původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Dotázal se jí na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, ověřil je z vyžádaných dokladů a zaznamenal do karty zákazníka (zejména doklady o příjmech); žalovaná uvedla, že její měsíční příjem činí [částka], ostatní příjmy [částka], nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku či zápůjčku u jiné společnosti. Z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku původní věřitel ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Neměl tedy důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která v článku 7.1 smlouvy prohlásila, že poskytla úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Poukázal na to, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu (§ 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Zdůraznil, že nesplnění povinnosti podle § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a odkázal v tomto směru na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla nečinná, k jednání soudu prvního stupně se nedostavila.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka], a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), žalobu zamítl co do částky [částka] s 21,27% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s 9,75% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], naproti tomu žalovaná uhradila pouze [částka]. Soud citoval § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III a zabýval se splněním povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Konstatoval, že byť žalobce předložil zákaznickou kartu, v níž žalovaná uvedla výši svých příjmů a výdajů, nenavrhl ani nepředložil žádné důkazy k prokázání skutečného ověření těchto údajů (příjmy žalované a jejího vnuka, výdaje na bydlení), ničeho neuvedl o dluzích žalované, přestože podle článku 9 smlouvy čerpala v minulosti spotřebitelský úvěr [číslo] zůstatek dluhu započetl původní věřitel proti pohledávce žalované na vyplacení úvěru z této smlouvy. Soud uzavřel, že žalobce nedostál povinnosti zakotvené v § 86 ZSÚ-III, proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III), k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20). V důsledku neplatnosti smlouvy jsou nedůvodné další nároky žalobce (úroky a poplatky) a žalovaná je povinna vrátit žalobci pouze [částka], a to v době přiměřené jejím možnostem. Soud konstatoval, že nezná aktuální možnosti žalované k vrácení dlužné části jistiny, proto stanovil lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku. Soud žalobci nepřiznal ani úroky z prodlení v zákonné výši, neboť přiměřenou dobu k vrácení dlužné jistiny stanovil v I. výroku svého rozhodnutí a žalovaná by se ocitla v prodlení teprve tehdy, pokud by neplatila dle rozhodnutí soudu. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o s ř. s tím, že v řízení převážně úspěšná žalovaná by měla právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 35,42 %, avšak žádné jí nevznikly.

4. Proti části II. výroku rozsudku, pouze co do 9,75% úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasil s názorem soudu, že prodlení žalované nastane teprve marným uplynutím lhůty stanovené v I. výroku rozsudku. Poukázal na § 1958 odst. 1 o. z. a konstatoval, že žalovaná již v době poskytnutí zápůjčky věděla, že dlužná částka má být zaplacena nejpozději do [datum]; žalobce proto požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí týdenní lhůty po sjednané poslední splátce, tj. od [datum]. Podle jeho názoru je nutno považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení také oznámení o postoupení pohledávky, popř. předžalobní výzvu. Již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil a prokázal, že žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána dopisem z [datum], kterým jí bylo současně oznámeno postoupení pohledávky. Dlužnou částku měla uhradit nejpozději do [anonymizováno] dnů od doručení ([datum]); dle podacího lístku byl dopis odeslán [datum] a ve smyslu § 573 o. z. doručen [datum]. Opakovaně byla žalovaná vyzvána k úhradě svého dluhu i předžalobní upomínkou ze dne [datum] (odeslanou [datum]) se lhůtou k zaplacení do [datum].

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je ve své podstatě důvodné.

6. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, s výjimkou níže uvedenou.

7. Soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III) z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III). V důsledku toho uložil žalované povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z., ačkoliv to výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeno není).

8. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla pouze okolnost, zda vůbec (a od jakého data) žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o s ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o s ř. zopakoval dokazování oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], kterým původní věřitel informoval žalovanou, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] se věřitelem pohledávky ze smlouvy o půjčce [číslo] stala společnost [právnická osoba], [IČO] a současně ji vyzval k úhradě částky [částka] (na účet ve výzvě uvedený) do [anonymizováno] dnů od obdržení dopisu. Podle podacího lístku byla doporučená zásilka žalované odeslána dne [datum] na adresu uvedenou ve smlouvě ([ulice a číslo], [obec]).

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaná) musí plnit bez zbytečného odkladu. Odvolací soud nesouhlasí s názorem žalobce, že žalovaná byla v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení již po uplynutí týdenní lhůty po sjednané poslední splátce (absentuje zde výzva k úhradě). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) považuje odvolací soud výzvu původního věřitele ze dne [datum] (v rámci níž bylo současně žalované oznámeno postoupení pohledávky), odeslanou žalované doporučeně dne [datum]; s ohledem na § 573 o. z. je domnělou dobou dojití středa [datum]. Posledním dnem ve výzvě stanovené desetidenní lhůty k plnění tak bylo pondělí [datum]. Ode dne následujícího je žalovaná v prodlení s úhradou dluhu.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitele, kterou v tomto případě byla výzva z [datum] se stanovenou lhůtou k plnění [anonymizováno] dnů od jejího doručení. Žalovaná netvrdila, že by v reakci na tuto výzvu sdělila žalobci, že stanovená doba plnění není přiměřená jejím možnostem; takovou námitku nevznesla ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

18. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita„ spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované jako spotřebitelky k vrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence„ sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobcem vyzvána k plnění, nesdělila a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou tak nastolen nebyl. Ostatně sám soud prvního stupně v rámci uložení povinnosti žalované v I. výroku rozhodnutí (který nebyl napaden odvoláním) uvedl, že nezná aktuální možnosti žalované ohledně přiměřené doby k plnění.

19. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná byla v průběhu celého řízení zcela nečinná a pasivní, k jednání odvolacího soudu se nedostavila, nemohla být tedy poučena o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce z [datum] není či nebyla dobou přiměřenou jejím možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalované nelze než uzavřít, že po marném uplynutí této lhůty se dostala do prodlení a je povinna platit žalobci i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

20. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o s ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 9,75% úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

21. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 9,75% úroků z prodlení z částky [částka] [datum] do [datum].

22. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 224 odst. 2 o s ř.ve spojení s § 142 odst. 2 o s ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení ke dni svého rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08) na částku [částka]; žalobce byl úspěšný v 36,07 %, neúspěšný v 63,93 % a žalovaná by tak měla právo na náhradu 27,86 % z celkových nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o s ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o s ř. Předmětem odvolacího řízení bylo jen příslušenství (úroky z prodlení) jako samostatný předmět řízení kapitalizovaný k datu rozhodnutí odvolacího soudu na částku [částka]. Žalobce byl úspěšný v 86,51 % (II. výrok tohoto rozhodnutí), neúspěšný v 13,49 % (I. výrok tohoto rozhodnutí) a má proto právo na náhradu 73,02 % nákladů řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku za odvolání [částka], -) odměny za dva úkony právní služby po [částka], a to za odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za dva režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH (21 %) ve výši [částka] (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí [částka], z nichž mu bylo přiznáno 73,02 %, tj. [částka].

24. Shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatnění či bránění práva v odvolacím řízení převážně úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu odvolacího řízení. Současně neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.