10 C 1/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 551 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 998 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 23.8.2021 do 1.10.2021 ve výši 93,13 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 998 Kč od 2.10.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 553 Kč, zbývajícího kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši celkem 33,08 Kč a úroku z prodlení ve výši ve výši 8,5 % ročně z částky 3 553 Kč od 2.10.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 071 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 6.10.2021 ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 551 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 14.12.2020 s žalovaným uzavřela úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaný vyplnil požadované údaje a po automatizovaném schvalovacím procesu byla žádost žalovaného schválena. Žalobkyně následně žalovanému zaslala podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaný uvedl ve své žádosti a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu a žalovanému zaslána na e-mailovou adresu, kterou žalovaný uvedl v žádosti, tj. [email]. Žalobkyně dále uvedla, že identita žadatele je ověřována v případě vyplacení úvěru na bankovní účet uhrazením 1 Kč na bankovní účet společnosti [právnická osoba], nebo zasláním výpisu z účtu, z něhož je patrné, kdo je jeho majitelem. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho úvěruschopnost, když zjistila, že žalovaný jako zaměstnanec dosahoval čistého měsíčního příjmu 26 500 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti byly ve výši 19 000 Kč, výdaje činily částku 13 000 Kč, žalovaný měl dvě vyživovací povinnosti. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, dále v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CEE a ISIR byl proveden s negativním výsledkem, žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Následně žalobkyně poskytla dne 14.12.2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], který žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru o dalších 30 dní v souladu s ustanovením smlouvy dne 13.1.2021 a 23.2.2021 tzv. korunovým odkladem, kdy uhradil vždy částku 1 Kč. Žalovaný dlužnou částku ve lhůtě splatnosti neuhradil, žalobkyně po žalovaném tedy nárokuje celkem částku ve výši 13 551 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 9 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč (3x 99 Kč), poplatku za SMS servis ve výši 147 Kč (3x 49 Kč), poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 1 979 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč (3x 100 Kč), jakož i smluvní pokutu ve výši 300 Kč (3% z nesplacené jistiny). Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně požaduje z dlužné částky zákonný úrok z prodlení za dobu od 23.8.2021 do 1.10.2021 v kapitalizované výši 126,21 Kč a dále ve výši 8,50 % ročně od 2. 10. 2021 až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy ze dne 14.12.2020, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (ID žádosti [číslo]) a Sazebníku poplatků zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen spolu s poplatkem ve výši 330 Kč do 13.1.2021 Smlouva obsahovala volitelné poplatky za služby jako např. expresní výplata, SMS servis, bezpečná splátka, prodloužení doby splatnosti, online platba a dále sankce v případě prodlení ve formě smluvní pokuty ve výši 3% z jistiny úvěru, max. však 0,1% denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Smlouva obsahovala podpis žalobkyně, za žalovaného byla uvedena IP adresa [číslo] a kód [číslo].

5. Totožnost žalovaného byla žalobkyní ověřena z předložené kopie občanského průkazu a číslo účtu žalovaného z výpisu z bankovního účtu ze dne 1.12.2020 ze kterého vyplývá, že žalovanému byla na účet poukázána mzda od zaměstnavatele Saint-Gobain Adfors v listopadu 2020 ve výši 27 425 Kč.

6. Průběh uzavření smlouvy se žalovaným doložila žalobkyně printscreeny ze svého systému, a to žádost klienta, návrh smlouvy, SMS s prvním heslem, SMS kód pro podpis smlouvy, kontrola SOLUS, ISIR a CRIBIS, údaje poskytnuty žalovaným, z nichž však nevyplývá, že by daná smlouva byla uzavřena právě žalovaným, ani to, že ji žalovaný podepsal právě ve znění předloženém soudu.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a z potvrzení o provedené platbě ze dne 14.12.2020 soud zjistil, že žalobkyně dne 14.12.2020 poukázala na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku ve výši 10 000 Kč.

8. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaný načerpal u žalobkyně dne 14.12.2020 částku 10 000 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 2 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 23.7.2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 30 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 26.7.2021.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalobkyně žalovanému poskytla dne 14.12.2020 částku ve výši 10 000 Kč na účet žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 23.7.2021 k úhradě dluhu ve výši 13 551 Kč nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Žalovaný na dluh žalobkyni uhradil částku 2 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

12. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

13. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

20. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

21. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

22. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

23. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

24. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; soud dále vycházel z ust. § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 998 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

28. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovaným připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinil právě žalovaný, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

29. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činit 26 500 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti pak 19 000 Kč. Žalovaný měl dle žalobkyně dvě vyživovací povinnosti a měsíční výdaje domácnosti měly činit 13 000 Kč. K žádosti o úvěr však nebyly žalobkyní tvrzeny ani přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalovaného, např. pracovní smlouva, byť částečný výpis z účtu za listopad 2020 obsahoval mzdu žalovaného ve výši 27 425 Kč od uvedeného zaměstnavatele. Při absenci pracovní smlouvy nemá soud za osvědčené, že pracovní poměr žalovaného i nadále trval a že byl schopen úvěr řádně a včas uhradit. Částečný výpis z účtu žalovaného za jeden pouhý měsíc je rovněž nedostačující, neboť z něj není patrné měsíční hospodaření žalovaného. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, dopravu a kolik vynaloží na stravu a na domácnost. Žalobkyně stejně tak nezkoumala další příjmy žalovaného, ani to, že další příjem domácnosti měl činit 19 000 Kč. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

30. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

33. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a že žalovaný zaplatil 2 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 9 998 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).

34. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 9 998 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. za dobu od 23.8.2021 do 1.10.2021 v kapitalizované výši 93,13 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 9 998 Kč od 2.10.2021 do zaplacení.

35. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 071 Kč, přičemž tato částka představuje 47,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 551 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).