10 C 101/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 21 021 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 12. 12. 2022 do 3. 1. 2023 ve výši 141,78 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 021 Kč, zbývajícího kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši celkem 56,91 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 021 Kč od 4. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 979,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 3. 1. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 21 021 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 14. 6. 2022 úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaná vyplnila požadované údaje a po automatizovaném schvalovacím procesu byla její žádost schválena. Žalobkyně následně zaslala žalované podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaná uvedla ve své žádosti, a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu a zaslána žalované na e-mailovou adresu, kterou žalovaná uvedla v žádosti. Žalobkyně dále uvedla, že identita žadatele je ověřována v případě vyplacení úvěru na bankovní účet uhrazením 1 Kč na bankovní účet společnosti [právnická osoba], nebo zasláním výpisu z účtu, z něhož je patrné, kdo je jeho majitelem. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, dále v registrech SOLUS, NRKI, CRIBIS a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezení žalované, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CRIBIS a ISIR byl proveden s negativním výsledkem. Žalobkyně téhož dne 14. 6. 2022 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený žalovanou v úvěrové smlouvě. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku ve 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem za expres výplatu úvěru ve výši 199 Kč, s poplatkem za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, s poplatkem za SMS servis ve výši 49 Kč a úroky, které byly v rámci 2. – 8. splátky stanovené pevnou částkou 735 Kč měsíčně. Žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho. Žalovaná se následně dostala do prodlení s úhradou dlužné částky. Žalobkyně proto žalovanou dne 22. 8. 2022 vyzvala k okamžité úhradě dluhu a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně následně ke dni 7. 10. 2022 úvěr zesplatnila a požadovala splacení celého úvěru. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh ničeho neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta. Žalobkyně po žalované nárokovala částku ve výši celkem 21 021 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, úroků ve výši 2 205 Kč, poplatků ve výši 1 286 Kč (495 Kč + 199 Kč + 396 Kč + 196 Kč), účelně vynaložených nákladů ve výši 1030 Kč (3x 300 Kč a 130 Kč), jakož i smluvní pokutu ve výši 1500 Kč (3 x 500 Kč).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., jelikož ve věci bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas a u žalované se má za to, že s takovým postupem souhlasila, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovala (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Soud z Úvěrové smlouvy ze dne 14. 6. 2022, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo]) a Sazebníku poplatků zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen spolu s dalšími poplatky ve 24 měsíčních splátkách. Smlouva byla podepsána žalobkyní, za žalovanou však byla místě jejího podpisu na smlouvě uvedena pouze IP adresa [číslo] a kód [číslo]. Žalované měl být odeslán kód na telefonní [číslo] dne 14. 6. 2022 v 10:04 hod. a ve stejnou chvíli měla být smlouva kódem podepsána.

5. Ze Splátkového kalendáře (ID klienta [číslo]) vyplývá, že úvěr měl být uhrazen ve 24 měsíčních splátkách vždy k 14. dni v měsíci, přičemž první řádná splátka měla činit 1467 Kč a zahrnovat poplatek za poskytnutí úvěru a poplatky za doplňkové služby – expres výplata, SMS servis a bezpečná splátka, 2. – 8. splátka byla stanovena ve výši 1 508 Kč a výše 9. – 24. splátky byla vypočtena ve výši 773 Kč. Ze Splátkového kalendáře (ID klienta [číslo]) soud zjistil, že úvěr měl být splacen ve 3 měsíčních splátkách po 1 489 Kč. Z kopie občanského průkazu žalované soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici doklady osvědčující osobní údaje žalované a její totožnost.

6. Z potvrzení o provedení prověření klienta ze dne 18. 4. 2023 vyplývá, že žalovaná měla uvést, že její příjem činí 25 000 Kč a příjem partnera žalované měl být ve výši 60 000 Kč. Mezi výdaji jsou uvedené minimální výdaje na bydlení ve výši 9 010 Kč a životní minimum členů domácnosti ve výši 7 440 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 8 000 Kč jsou škrtnuté. Žalobkyně dále měla provést kontrolu v SOLUS, ISIR, NRKI a CRIBIS. Z dokumentů nevyplývá, že by byly uzavřeny právě žalovanou, neboť žádný dokument není žalovanou podepsán. Z dokumentů rovněž nevyplývá, že žalovaná podepsala smlouvu právě ve znění předloženém soudu. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že podle této zprávy měl být dne 28. 3. 2022 žalované odmítnut poskytnout splátkový úvěr v celkové výši 60 000 Kč, zároveň žalované zbývá zaplatit celkově na splátkových úvěrech částka ve výši 81 223 Kč a na kreditní kartě žalované zbývá zaplatit částka ve výši 59 470 Kč.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a z potvrzení o provedené platbě ze dne 14. 6. 2022 č. ú. [bankovní účet] vyplývá, že dne 14. 6. 2022 byla žalované poskytnuta žalobkyní částka ve výši 15 000 Kč a že majitelem tohoto účtu je žalovaná.

8. Z výzvy žalobkyně ze dne 22. 8. 2022 včetně podacího archu ze dne 23. 8. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných splátek v celkové výši 4 575 Kč do 30 dnů, a zároveň žalovanou upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná ničeho neuhradila, vyzvala žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 7. 10. 2022 k zaplacení celého dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do tj. do 21. 10. 2022 (viz výzva ze dne 7. 10. 2022 a podací arch z 10. 10. 2022)

9. Předžalobní výzvou ze dne 11. 11. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 30 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 14. 11. 2022.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se měla zavázat vrátit peněžní prostředky společně s dalšími platbami. Žalobkyně poskytla dne 14. 6. 2022 žalované na její účet částku ve výši 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj dluh nesplácela, vyzvala ji žalobkyně k zaplacení dluhu dopisem ze dne 22. 8. 2022, a následně dopisem ze dne 7. 10. 2022. Žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila ani na základě zaslané výzvy.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

12. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

13. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

20. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

21. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

22. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

23. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaná připojila svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

24. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; soud dále vycházel z § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 15 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

28. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je uveden pouze číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah. Značné pochybnosti o tom, v jakém znění měla být smlouva o úvěru se žalovanou uzavřena, vnáší do věci i existence dvou Splátkových kalendářů, které jsou součástí úvěrové smlouvy. První s uvedením ID klienta [číslo], tedy totožným ID klienta uvedeným ve smlouvě o úvěru, dle kterého však měl být úvěr splacen ve 3 měsíčních splátkách po 1 489 Kč. Zatímco na druhém splátkovém kalendáři, kde byla úhrada úvěru rozložena do 24 měsíčních splátek, je uvedeno ID klienta [číslo].

29. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalované činit 25 000 Kč. Celkové příjmy domácnosti pak měly činit 85 000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti na bydlení měly činit 9 010 Kč a životní minimum členů domácnosti mělo činit 7 440 Kč. Žalobkyně si však nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. pracovní smlouva a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly její platby na SIPO, dopravu a kolik vynaložila na stravu a na domácnost. Žalobkyně ani nikterak neprověřovala, zda příjem žalované činí skutečně 25 000 Kč měsíčně, například pouhým výpisem z účtu a ani zda uváděný příjem jejího partnera skutečně činil 60 000 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy je pak zřejmé, že žalovaná měla další závazky v řádech desítek tisíc Kč. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu byla v roce 2021 a v roce 2022 vedena proti žalované jako povinné exekuční řízení. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

30. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 588 o.z.

33. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč a že žalovaná žalobkyně ničeho nevrátila, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 15 000 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II rozsudku).

34. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 15 000 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. za dobu od 12. 12. 2022 do 3. 1. 2023 v kapitalizované výši 141,78 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 1. 2023 do zaplacení.

35. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 979,10 Kč, přičemž tato částka představuje 42,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,36 % a úspěchu žalované v rozsahu 28,64 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 842 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 021 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč (výrok III. rozsudku).