10 C 105/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 19 260 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 980 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28.7.2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 15 280 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 729,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 11 975 Kč od 21.5.2020 do 27.7.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 995 Kč od 28.7.2020 do zaplacení a úroku ve výši 14,43 % ročně z částky 11 780 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 5.1.2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 19 260 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 18.9.2015 její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které mu předala ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy. Dle smlouvy, jejíž nedílnou součástí byl Předpis splátek, se žalovaný zavázal vrátit společnosti celkovou částku 20 280 Kč, zahrnující jistinu ve výši 12 000 Kč, úrok ve výši 3 360 Kč (tj. 28% ročně z jistiny za dobu poskytnutí úvěru) a úplatu ve výši 4 920 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč splatných vždy 30. den od splatnosti předchozí splátky, počínaje 30. dnem po uzavření smlouvy. Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které žalovaný mimo jiné uvedl i okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci a jejichž správnost potvrdil svým podpisem. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako skladník s měsíčním příjmem 14 000 Kč, jeho výdaje činily 1 000 Kč a výdaje celé domácnosti 6 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Po ověření předložených dokladů od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů měla právní předchůdkyně žalobkyně za dostatečně ověřenou úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, v důsledku čehož v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně dnem splatnosti poslední sjednané splátky, tj. 12.10.2016, (žalovaný byl v prodlení s 3 - 13. splátkou) právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině částku 11 780 Kč, na úroku 195 Kč a na úplatě 285 Kč, celkem částku ve výši 12 260 Kč. Žalovaný za období od 18.9.2015 do 11.6.2019 postupně uhradil celkem částku 8 020 Kč. Dle smlouvy byla mezi účastníky dohodnuta v případě prodlení s placením splátek smluvní pokuta ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Dne 24.6.2020 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným postoupena s účinností ke dni 8.7.2020 žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, Smlouvy o úvěru a předpisu splátek ze dne 18.9.2015 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 18.9.2015 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s náklady v celkové výši 8 280 Kč, sestávající z úroku ve výši 28% ročně z jistiny a úplaty ve výši 4 920 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 560 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky byl věřitel oprávněn požadovat vedle narostlého úroku také úrok z prodlení v zákonné výši, v případě porušení povinnosti žalovaného splácet řádně a včas, byl žalovaný rovněž povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky a to za každý den prodlení. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaným uhradit příslušnou splátku včas, mohl věřitel požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, když žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, pracuje jako skladník s měsíčním příjmem ve výši 14 000 Kč čistého, výdaje má ve výši 1 000 Kč a výdaje celé domácnosti pak ve výši 6 000 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost ani další závazky vůči jiným věřitelům. V žádosti žalovaný dále uvedl, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů občanský průkaz a pracovní smlouvu, které však i přes výzvu soudu vyjma výpisu z účtu nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

5. Ze scoringové karty k úvěru [číslo] vyplývá, že žalovaný měl 2. nebo 3. úvěr od společnosti [právnická osoba], jež nebyl řešen exekučně ani insolvencí, bydlel v nájmu a dle bodového scóre mu byla vyhodnocena výše úvěru až do 50 000 Kč.

6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný úvěr [číslo] nesplácel řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 23 splátek v celkové výši 8 020 Kč (částkami v rozmezí od 200 Kč do 1 560 Kč). Poslední platba byla žalovaným uhrazena dne 11.6.2019.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020, dodatku ke smlouvě ze dne 13.7.2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 29.7.2020, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 24.7.2020 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyrozuměl o postoupení pohledávky.

8. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 18.12.2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 18.12.2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 1.1.2021 a zároveň ho upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaný na výzvu nezareaguje.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 18.9.2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla finanční částku ve výši 12 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti téhož dne v okamžiku popisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 560 Kč, spolu s náklady v celkové výši 8 280 Kč (sestávající z úroku ve výši 28%, tj. 3 360 Kč a úplaty ve výši 4 920 Kč, celkem částku 20 280 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, prohlásil původní věřitel dluh za splatný ke dni 12.10.2016. Žalovaný za období od 18.9.2015 do 11.6.2019 uhradil právní předchůdkyni žalobkyně v nepravidelných splátkách celkem částku 8 020 Kč Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměn dopisem ze dne 24.7.2020 a následně i žalobkyní, která ho vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou. Žalovaný však na výzvu nikterak nereagoval.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

16. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že jeho průměrné měsíční příjmy tvořené mzdou ze zaměstnání činí celkem 14 000 Kč. Celkové výdaje domácnosti pak měly činit 6 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, resp. o tom nebyly soudu předloženy žádné důkazy, že příjem domácnosti žalovaného činí tuto částku. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, a kolik vynaloží na stravu a na domácnost. Žalovaný měl zkušenosti týkající se poskytování úvěrů, z čehož lze dovodit, že jeho finanční situace není uspokojivá, o čemž vypovídá právě skutečnost, že poskytnutý úvěr nebyl právní předchůdkyni žalobkyně řádně splacen.

17. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

18. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

19. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 8 020 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 980 Kč, které je povinen vydat (12 000 Kč – 8 020 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 980 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 980 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 28.7.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24.7.2020 a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 27.7.2020, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok I., II. rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.