10 C 108/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 22 350 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 579,23 Kč, se zastavuje.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 350 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 943,87 Kč, dále úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 100 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 11,99 % ročně z částky 11 100 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 5.1.2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 22 350 Kč s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně uvedla, že dne 29.3.2017 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které mu ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy předala. Dle smlouvy, jejíž nedílnou součástí byl Předpis splátek, se žalovaný zavázal vrátit společnosti celkovou částku 34 600 Kč, zahrnující jistinu ve výši 20 000 Kč, úrok ve výši 5 600 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 800 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 3 800 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 29.4.2017 a poslední splátku měl žalovaný uhradit nejpozději do 29.4.2018 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které žalovaný mimo jiné uvedl i okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci a jejichž správnost potvrdil svým podpisem. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, v důsledku čehož v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně dne 29.4.2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině částku 11 100 Kč. Žalovaný za období od 29.3.2017 do 9.9.2018 postupně uhradil celkem částku 23 500 Kč. Dle smlouvy byla mezi účastníky dohodnuta v případě prodlení s placením splátek smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil režim splácení a strany nesjednaly v tomto případě úrok, požadovala žalobkyně přiznání úroku ve výši 11,99% ročně, jakožto úrokové sazby poskytované bankami v případě úvěrů na spotřebu domácnostem dle statistiky ČNB v době uzavření smlouvy. Dne 24.6.2020 byla pohledávka původního věřitele [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 24.7.2020. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala částku 22 350 Kč, jež tvořila nesplacenou jistinu ve výši 11 100 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ve výši 11 250 Kč za období od 30.5.2017 do 7.4.2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 523,10 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení, jakož i úrok ve výši 11,99% ročně z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně podáním ze dne 20.4.2021 vzala žalobu co do částky 579,23 Kč zpět představující kapitalizovaný úrok z prodlení s odůvodněním, že za období od 30.4.2018 do 20.5.2020 výše úroku z prodlení činila částku 1 943,87 Kč, nikoli 2 523,10 Kč, jak původně požadovala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ve smyslu § 96 odst. 1 o.s.ř., jak výše uvedeno, soud v tomto rozsahu řízení podle v tomto rozsahu zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. rozsudku).

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, Smlouvy o úvěru a předpisu splátek ze dne 29.3.2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 29.3.2017 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s náklady v celkové výši 14 600 Kč, sestávající z úroku ve výši 28% ročně z jistiny, dále z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč, tedy celkem částku 34 600 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky byl věřitel oprávněn požadovat vedle narostlého úroku také úrok z prodlení v zákonné výši, v případě porušení povinnosti žalovaného splácet řádně a včas, byl žalovaný rovněž povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaným uhradit příslušnou splátku včas, mohl věřitel požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, když žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v nájmu a je zaměstnán jako skladník s měsíčním příjmem ve výši 9 408 Kč. Celkový příjem včetně invalidního důchodu uvedl ve výši 15 114 Kč. Průměrné měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 8 500 Kč, nebylo však uvedeno co tyto výdaje tvoří. Žalovanému tak zbývalo 6 614 Kč měsíčně. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů pracovní smlouvu, výplatní pásky a čestné prohlášení, které však i přes výzvu soudu vyjma rozhodnutí o přiznání důchodu nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

6. Z oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 15.12.2016 vyplývá, že žalovaný pobíral důchod ve výši 5 706 Kč.

7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný úvěr [číslo] nesplácel řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil 10 splátek v celkové výši 23 500 Kč (částkami v rozmezí od 800 Kč do 3 000 Kč), tedy v částkách odlišných než bylo smlouvou sjednáno. Poslední platba byla žalovaným uhrazena dne 9.9.2018.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020, dodatku ke smlouvě ze dne 13.7.2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 29.7.2020, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího lístku, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 24.7.2020 právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyrozuměl o postoupení pohledávky.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 18.12.2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 2.1.2021 a zároveň ho upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaný na výzvu nezareaguje.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 29.3.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytl finanční částku ve výši 20 000 Kč, a to převzetím hotovosti téhož dne v okamžiku podpisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 600 Kč, spolu s náklady v celkové výši 14 600 Kč (sestávající z úroku ve výši 28%, tj. 5 600 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč) celkem částku 34 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, prohlásil původní věřitel dluh za splatný ke dni 29.4.2018. Žalovaný za období od 29.3.2017 do 9.9.2018 žalobkyni v nepravidelných splátkách uhradil celkem částku 23 500 Kč. Podáním ze dne 20.4.2021 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 579,23 Kč. Dlužná částka tak činí na jistině 11 100 Kč, a na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně částku 11 250 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 943,87 Kč, úrok ve výši 11,99% ročně a zákonný úrok z prodlení z jistiny vždy od 21.5.2020 do zaplacení. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměn dopisem ze dne 24.7.2020 a následně i žalobkyní, která ho vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou. Žalovaný však na výzvu nikterak nereagoval.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že jeho průměrné měsíční příjmy činí celkem 15 114 Kč, tvořené jednak mzdou ve výši 9 408 Kč a dále důchodem ve výši 5 706 Kč. Celkové výdaje pak měly činit 8 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, resp. o tom nebyly soudu předloženy žádné důkazy, že příjem domácnosti žalovaného činí tuto částku, resp. předložila pouze oznámení České správy sociálního zabezpečení o výši důchodu žalovaného. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, a kolik vynaloží na stravu a na domácnost. Z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši celkem 20 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 23 500 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalovaného nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. Je nad to otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně platně postoupila svoji pohledávku za žalovaným dle § 1879 a násl. o. z., když v době postoupení žádnou pohledávku za žalovaným již neměla.

22. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.