10 C 112/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 111,58 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 111,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 561,43 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 16.12.2021 ve znění jejího domáhala po žalované úhrady částky 7 111,58 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Tvrdila, že na základě písemné žádosti - návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 1. 3. 2018, jeho přijetí a Všeobecných obchodních podmínek poskytla žalované revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Žalovaná měla k dispozici úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč (tzv. Komfort čerpání) souhrnně evidovaném na podúčtu [číslo] který se žalovaná zavázala uhradit v pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše splátky se stanoví jako 5% z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč, nejméně však ve výši 500 Kč. Roční úroková sazba činila 22,68 %. Ke dni 23. 4. 2018 žalovaná postupně z úvěrového rámce vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 33 618 Kč. Čerpání úvěru (tzv. Extra čerpání) evidované na podúčtu [číslo] se samostatně dohodnutými (specifickými) podmínkami splácení se žalovaná zavázala uhradit 11 splátkami ve výši 996 Kč, roční úroková sazba činila 0 %. Žalobkyně byla v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami oprávněna požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovanou hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalobkyně dále uvedla, že při sjednávání úvěru nezjistila žádné negativní skutečnosti o schopnosti žalované splácet sjednané pravidelné splátky. Vycházela z údajů uvedených ve smlouvě, tedy že žalovaná je svobodná, bezdětná, bydlí u rodičů, její čistý měsíční příjem činí 12 500 Kč a celkové náklady domácnosti 3 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registru SOLUS, doplňkovou kontrolu v interním blacklistu, v databázi zaměstnavatelů ARES, v katastru nemovitostí, v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nedostála. Na úvěr uhradila v období od 3.5.2018 do 12.5.2021 celkem částku 41 599 Kč. Žalobkyně jí proto vyúčtovala sjednanou smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, a to částkou ve výši 94 Kč. Dne 20.9.2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, žalovaná však ničeho neuhradila a žalobkyně tak dopisem ze dne 25.10.2021 od úvěrové smlouvy odstoupila, přičemž odstoupení nabylo účinnosti dne 30.11.2021 a dluh žalované činil částku ve výši 7 111,58 Kč, který se stal téhož dne splatným. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 5 667,68 Kč, úroků ve výši 550,15 Kč, pojistného ve výši 199,75 Kč, náhrady nákladů za upomínání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 94 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 1.12.2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná na výzvu nereagovala.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná se k výzvě nevyjádřila, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Z Žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek pro revolvingové úvěry a sazebníků bylo soudem zjištěno, že žalobkyně s žalovanou uzavřela předmětnou smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 9 496 Kč v rámci tzv. Extra použití, která byla úročena sazbou 19,35% ročně, dále bylo ve smlouvě ujednáno, že žalovaná může čerpat revolvingový úvěr do výše 30 000 Kč, který byl úročen sazbou 22,68% Součástí smlouvy byla přihláška k pojištění. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splácet poskytnutý úvěr řádně a včas. V žádosti o revolvingový úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, bezdětná, bydlí u rodičů a pracuje jako dělnice u [právnická osoba] ČR s měsíčním čistým příjmem 12 500 Kč Náklady na bydlení uvedla ve výši 3 000 Kč. Ostatní výdaje uvedeny nebyly.

6. Z platební bilance bylo soudem zjištěno, že žalobkyně žalované v rámci revolvingového úvěru poskytla celkem částku 33 618 Kč. Na poskytnutou částku žalovaná celkem uhradila 41 599 Kč.

7. Z poslední možnosti mimosoudního vyrovnání ze dne 20. 9. 2021 bylo soudem zjištěno, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 2 694 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů. Zároveň byla žalobkyní upozorněna, že v případě neuhrazení dlužné částky, bude žalobkyně nucena od smlouvy o úvěru odstoupit.

8. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 25. 10. 2021 soud zjistil, že žalobkyně v důsledku prodlení se splácením úvěru odstoupila od smlouvy a úvěr se ke dni 31. 11. 2021 stal splatným v celém rozsahu. Žalovaná byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 7 112 Kč.

9. Závěrem z předžalobní upomínky ze dne 1. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně tímto vyzvala žalovanou k neprodlené úhradě dlužné částky.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč a že žalovaná načerpala částku ve výši 33 618 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované z dostupných registrů a z údajů, které žalovaná uvedla ve smlouvě, tedy že žalovaná je svobodná, nemá žádné děti a bydlí u rodičů. Pracuje jako dělnice u [právnická osoba] ČR s příjmem 12 500 Kč měsíčně čistého, náklady na bydlení žalované měly činit 3 000 Kč. Žalobkyně další informace o úvěruschopnosti žalované nezjišťovala. Žalovaná postupně zaplatila žalobkyni částku ve výši celkem 41 599 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení se splácením, žalobkyně zesplatnila celý úvěr a dopisem ze dne 25.10.2021 vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Po zesplatnění úvěru žalovaná již ničeho neuhradila.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě nebylo v řízení prokázáno, že žalobkyně dostatečným způsobem posoudila úvěruschopnost žalované. Z obsahu smlouvy vyplývá, že čistý měsíční příjem žalované měl činit 12 500 Kč a náklady na bydlení 3 000 Kč. Žalovaná uvedla, že pracuje jako dělnice, uvedenou skutečnost žalobkyně neověřovala příslušnou pracovní smlouvou a tuto ani soudu nepředložila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila žádný z dokladů, jimiž měla žalovaná svá tvrzení ohledně výše příjmu a výdajů osvědčit, neprokázala, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací. Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že provedla lustraci žalované v externích registrech. Žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalované, tedy např. v jaké výši hradí inkaso, jaké jsou její náklady na stravu, dopravu apod., ač byla soudem k prokázání schopnosti žalované úvěr splácet vyzvána usnesením ze dne 18.3.2022. Žalobkyně se spokojila s údaji, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr a tyto si neověřila. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků. Žalobkyně pak nepředložila např. výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, že žalovaná má dostatek prostředků ke splácení předmětného úvěru. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 21. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 33 618 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 41 599 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.