10 C 114/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 797 356,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 749 650,84 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 12. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 47 705,65 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 749,25 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 71 675,14 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu 16. 12. 2021 domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši celkem 797 356,49 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě návrhu na uzavření smlouvy ze dne 25. 5. 2018 poskytla žalované regolvingový úvěr formou úvěrového rámce. Žalovaná z tohoto titulu ke dni 28. 4. 2021 postupně vyčerpala finanční prostředky ve výši 114 170,97 Kč. Čerpání úvěru bylo evidováno na podúčtu [číslo]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, minimálně však ve výši 500 Kč splatných k 17. dni v měsíci. K úvěru byl sjednán obchodní úrok ve výši 22,68 %. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně ze splátky v prodlení. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky úvěru, žalobkyně po žalované požadovala dopisem z 25. 10. 2021 smluvní pokutu ve výši 672 Kč a současně odstoupila od uvedené smlouvy s účinností od 30. 11. 2021. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení celkem 45 141,43 Kč. Tato částka sestávala z jistiny 39 263,19 Kč, úroků do zesplatnění ve výši 4 506,24 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 700 Kč a smluvní pokuty ve výši 672 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že na základě návrhu na uzavření smlouvy ze dne 23. 10. 2018 poskytla žalované další regolvingový úvěr formou úvěrového rámce. Žalovaná ke dni 10. 5. 2021 postupně vyčerpala finanční prostředky ve výši 142 259,72 Kč. Žalovaná měla k této smlouvě sjednáno čerpání úvěru (tzv. Komfort čerpání), které bylo evidováno na podúčtu [číslo]. Žalovaná se tento úvěr zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, minimálně však ve výši 500 Kč. K úvěru byl sjednán obchodní úrok ve výši 23,76 %. Dále měla žalovaná sjednáno k této smlouvě čerpání úvěru (tzv. Extra čerpání), které bylo evidováno na podúčtu [číslo]. Žalovaná se tento bezúročný úvěr (tzv. Extra čerpání) zavázala hradit ve splátkách po 1 186 Kč. Souhrnná platba obou splátek byla splatná k 17. dni v měsíci. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně ze splátky v prodlení. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky úvěru, žalobkyně po žalované požadovala dopisem z 25. 10. 2021 smluvní pokutu ve výši 780 Kč a současně odstoupila od uvedené smlouvy s účinností od 30. 11. 2021. Žalobkyně požadovala po žalované z tohoto titulu zaplacení celkem 50 798,67 Kč. Tato částka sestávala z jistiny 44 008,57 Kč, úroků do zesplatnění ve výši 5 310,10 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 700 Kč a smluvní pokuty ve výši 780 Kč. Žalobkyně rovněž uvedla, že poskytla žalované na základě návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru z 20. 3. 2019 spotřebitelský úvěr ve výši 822 327 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a přijetím návrhu žalované tak, že žalobkyně převedla částku odpovídající výši čerpání na bankovní účet uvedený žalovanou. Žalovaná se zavázala splatit úvěr ve 103 v měsíčních splátkách po 11 057 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci od 17. 4. 2019, a to s ročním úrokem ve výši 7,99 %. Pro případ prodlení žalované byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně ze splátky v prodlení. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky úvěru, žalobkyně po žalované požadovala dopisem z 25. 10. 2021 smluvní pokutu ve výši 3 449,17 Kč a současně od smlouvy odstoupila s účinností od 30. 11. 2021. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení celkem 701 416, 39 Kč. Tato částka sestávala z jistiny 671 027,16 Kč, úroků do zesplatnění ve výši 26 140,06 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 449,17 Kč před uzavřením jednotlivých smluv žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěry.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalované doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 19. 4. 2022. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. Soud proto jednal podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

4. Soud ze žádosti/smlouva o klasickém úvěru [číslo] ze dne 25. 5. 2018 spolu s výpisem z úvěrového účtu žalované zjistil, že se žalobkyně na základě žádosti žalované zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 10 098 Kč s 0 % roční úrokovou sazbou, který byl využit přímo na úhradu žalovanou vybraného zboží (na pořízení pračky a sušičky) u prodejce [právnická osoba] [IČO]. Žalovaná svým podpisem na smlouvě prohlásila, že předmět financování jí byl dodán v den podpisu této žádosti/smlouvy. Celý úvěr se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni v 11 měsíčních splátkách po 1 007 Kč. Pro případ nesplácení úvěru si pak strany ve smlouvě sjednaly mj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné měsíční splátky, a náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 100 Kč za odeslání upomínky a 600 Kč za náklady spojené s vymáháním splatného závazku. Mezi účastníky byla sjednána roční úroková sazba 18,9 % ročně. Žalovaná nepožádala o revolvingový úvěr. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaná v žádosti uvedla, že je majitelkou domu či bytu, je rozvedená a nemá žádné vyživované děti. Žalovaná byla zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] jako logistik, účetní a zdravotní sestra s čistým příjmem 27 000 Kč Náklady na bydlení měly činit 2 000 Kč a podle žádosti žalovaná neměla žádné ostatní pravidelné výdaje ani finanční závazky.

5. Z výpisu z úvěrového účtu žalované k úvěru [číslo] za dobu od 30. 8. 2018 do 15. 10. 2021 soud zjistil, že žalovaná postupně za uvedené období načerpala u žalobkyně částku ve výši celkem 109 877,97 Kč (jistina) a zaplatila jí celkem 94 106,77 Kč.

6. Z upomínky ze dne 20. 9. 2021, dopisu ze dne 25. 10. 2021 a výzvy k zaplacení dluhu ze dne 1. 12. 2021 spolu s podacími archy je zřejmé, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu do 30 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně současně dopisem z 25. 10. 2021 odstoupila z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek od úvěrové smlouvy s tím, že celý úvěr je splatný do 30. 11. 2021. Žalovaná byla vyzvána před podáním žaloby k zaplacení celé dlužné částky z výše uvedené smlouvy výzvou ze dne 1. 12. 2021.

7. Ze žádosti/smlouvy o klasickém úvěru [číslo] ze dne 23. 10. 2018 soud zjistil, že se žalobkyně na základě žádosti žalované zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 13 406 Kč s 0 % roční úrokovou sazbou, který byl využit přímo na úhradu žalovanou vybraného zboží (na pořízení černé techniky) u prodejce [právnická osoba], [IČO]. Žalovaná svým podpisem na smlouvě prohlásila, že předmět financování jí byl dodán v den podpisu této žádosti/smlouvy. Celý úvěr se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni v 10 měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Pro případ nesplácení úvěru si pak strany ve smlouvě sjednaly mj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné měsíční splátky, a náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 100 Kč za odeslání upomínky a 600 Kč za náklady spojené s vymáháním splatného závazku. Žalovaná současně požádala o poskytnutí revolvingového úvěru, na který jí měla žalobkyně poskytnut úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Žalobkyně se zavázala zřídit žalované úvěrový účet za účelem evidence čerpání splacených peněžních prostředků a vydat jí úvěrovou kartu. Žalovaná se zavázala tento úvěrový rámec splácet ve splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Mezi účastníky byla sjednána roční úroková sazba 23,78 %. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaná v žádosti uvedla, že je majitelkou domu či bytu, je rozvedená a nemá žádné vyživované děti. Žalovaná byla zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] jako logistik, účetní a zdravotní sestra s čistým příjmem 24 000 Kč Náklady žalované na bydlení měly činit 2 000 Kč, žalovaná měla další pravidelné výdaje ve výši 2 000 Kč a další finanční závazky ve výši 8 000 Kč. Podle článku V. žádosti žalovaná vyslovila souhlas s tím, aby žalobkyně získala informace o její bonitě, platební morálce a důvěryhodnosti z registru SOLUS.

8. Z výpisu z úvěrového účtu žalované k úvěru [číslo] za dobu od 19. 10. 2018 do 15. 10. 2021 soud zjistil, že žalovaná postupně za uvedené období načerpala u žalobkyně částku ve výši celkem 140 208,72 Kč (jistina) a zaplatila jí celkem 107 745,47 Kč.

9. Z upomínky ze dne 23. 7. 2021, dopisu ze dne 25. 10. 2021 a výzvy k zaplacení dluhu ze dne 1. 12. 2021 spolu s podacími archy je zřejmé, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu do 30 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně současně dopisem z 25. 10. 2021 odstoupila z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek od úvěrové smlouvy s tím, že celý úvěr je splatný do 30. 11. 2021. Žalovaná byla vyzvána před podáním žaloby k zaplacení celé dlužné částky z výše uvedené smlouvy výzvou ze dne 1. 12. 2021.

10. Soud dále ze žádosti/smlouvy o klasickém úvěru [číslo] spolu s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Sazebníkem pro úvěry, kopií občanského průkazu žalované a dokladu o podpisu SMS smlouvy ze dne 20. 3. 2019 zjistil, že se žalobkyně na základě žádosti žalované zavázala dne 20. 3. 2019 poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 822 327 Kč za účelem úhrady, tedy refinancování jejích splatných a nesplatných dluhů z pěti smluv o úvěru uzavřených žalovanou se žalobkyní, mimo jiné i [číslo] dále dvou osobních úvěrů u [právnická osoba] [anonymizováno] a jednoho spotřebního úvěru u společnosti [právnická osoba] Žalovaná se zavázala splácet tento úvěr žalobkyni ve 103 měsíčních splátkách po 11 057 Kč s úrokem 7,99 % ročně, a to vždy do každého 17. dne v měsíci. Mezi stranami byla pro případ nesplácení úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné měsíční splátky, a náhrada nákladů spojených s vymáháním ve výši 100 Kč za odeslání upomínky a 600 Kč za náklady spojené s vymáháním splatného závazku.

11. Z údaje pro posouzení žádosti o klasický a/nebo revolvingový úvěr zjistil, že žalovaná uvedla, že je majitelkou domu či bytu, je rozvedená a nemá žádné vyživované děti. Žalovaná byla zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] s čistým příjmem 26 300 Kč. Žalovaná uvedla, že má náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč.

12. Z výpisu z účtu žalované č. [bankovní účet] za únor 2019 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil - 52,18 Kč a konečný zůstatek pak 5 022,58 Kč. Žalované byly připsány finanční prostředky ve výši celkem 36 078,92 Kč, a to včetně invalidního důchodu ve výši 5 100 Kč a mzdy od společnosti [právnická osoba] ve výši 20 068 Kč. Výdaje žalované činily celkem 31 004,16 Kč a představovaly platby u obchodníků s potravinami a spotřebním zbožím, pojištění, mobilního operátora, za elektřinu ve výši 1 800 Kč, a splátku úvěru ve výši 7 826 Kč.

13. Z výpisu z katastru nemovitostí je dále zřejmé, že žalovaná vlastnila ke dni 20. 3.2019 dva pozemky v k.ú. [obec].

14. Z výpisu z úvěrového účtu žalované k úvěru [číslo] za dobu od 26. 3. 2019 do 15. 10. 2021 spolu s přehledem obratů z účtu ze dne 7. 4. 2022 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 822 327 Kč, který žalovaná pravidelně splácela splátkami ve výši 11 057 Kč měsíčně od 16. 4. 2019 až do února 2021, kdy se dostala do prodlení, a proto jí byly vyúčtovány poplatky za upomínku vždy ve výši 100 Kč dne 1. 3. 2021, dne 3. 5. 2021, dne 1. 6. 2021, 17. 6. 2021 a náklady vymáhacího procesu ve výši 600 Kč dne 1. 7. 2021. Žalovaná pak nepravidelně splácela úvěr až do května 2021, kdy zaplatila poslední splátku. Dále byla žalované s ohledem na její prodlení vyúčtována pokuta za zpoždění ve výši 353,61 Kč dne 17. 6. 2021, ve výši 641,19 Kč dne 16. 7. 2021, ve výši 1 072,49 Kč dne 17. 8. 2021 a ve výši 1 381,88 Kč dne 17. 9. 2021, tedy celkem 3 449,17 Kč. Na nezaplacených úrocích vznikl žalované dluh ve výši celkem 26 140,06 Kč.

15. Z upomínky ze dne 20. 9. 2021, dopisu ze dne 25. 10. 2021 a výzvy k zaplacení dluhu ze dne 1. 12. 2021 spolu s podacími archy je zřejmé, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu do 30 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně současně dopisem z 25. 10. 2021 odstoupila z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek od úvěrové smlouvy s tím, že celý úvěr je splatný do 30. 11. 2021. Žalovaná byla vyzvána před podáním žaloby k zaplacení celé dlužné částky výzvou ze dne 1. 12. 2021.

16. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 5. 2021, na základě které žalobkyně poskytla žalované za dobu od 30. 8. 2018 do 15. 10. 2021 finanční prostředky ve výši celkem 109 877,97 Kč a žalovaná jí zaplatila celkem 94 106,77 Kč. Dále účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 10. 2018, na základě které žalobkyně poskytla žalované za dobu od 19. 10. 2018 do 15. 10. 2021 částku ve výši celkem 140 208,72 Kč (jistina) a žalovaná jí zaplatila celkem 107 745,47 Kč. Účastnice uzavřeli rovněž smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 3. 2019, kterou bylo konsolidováno osm stávajících úvěrů žalované. Žalovaná se zavázala tento úvěr ve výši 822 327 Kč žalobkyni řádně splácet ve 103 měsíčních splátkách po 11 057 Kč, a zaplatit k tomu sjednaný úrok ve výši 7,99 % ročně, vždy do každého 17. dne v měsíci, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné měsíční splátky, a náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 100 Kč za odeslání upomínky a 600 Kč za náklady spojené s vymáháním splatného závazku. Od února 2021 se žalovaná dostala do prodlení, a proto jí byly vyúčtovány poplatky za upomínku vždy ve výši 100 Kč dne 1. 3. 2021, dne 3. 5. 2021, dne 1. 6. 2021, 17. 6. 2021 a náklady vymáhacího procesu ve výši 600 Kč dne 1. 7. 2021. Žalovaná pak nepravidelně splácela úvěr až do května 2021, kdy zaplatila poslední splátku. Dále byla žalované s ohledem na její prodlení vyúčtována pokuta za zpoždění ve výši 353,61 Kč dne 17. 6. 2021, ve výši 641,19 Kč dne 16. 7. 2021, ve výši 1 072,49 Kč dne 17. 8. 2021 a ve výši 1 381,88 Kč dne 17. 9. 2021, tedy celkem 3 449,17 Kč. Na nezaplacených úrocích vznikl žalované dluh ve výši celkem 26 140,06 Kč. Za dobu od 26. 3. 2019 do 15. 10. 2021 žalovaná na dluh zaplatila celkem 276 425 Kč. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky úvěrů, žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 25. 10. 2021 od všech smluv s účinností od 30. 11. 2021. Žalovaná však dlužné částky neuhradila ani na základě zaslaných předžalobních výzev.

17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle ustanovení § 2048 a 2049 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 749 650,84 Kč, neboť mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru ze dne 25.5.2018 a ze dne 23. 10.. 2018. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaná schopna tyto úvěry řádně splácet, a že si ani od žalované nevyžádala všechny potřebné důkazy. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně prověřila příjmovou stránku žalované pouze na základě jí uvedených údajů v žádosti o úvěr. Žalovaná v žádosti o úvěr ze dne 25.5.2018 uvedla, že je rozvedená, je majitelkou domu, bytu, nemá žádnou vyživovací povinnost a pracuje jako úřednice u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 27 000 Kč Náklady na bydlení měly činit 2 000 Kč. Další výdaje žalované však žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy nezkoumala. V případě žádosti o úvěr ze dne 23. 10. 2018 pak byly žalovanou uvedeny shodné údaje s tím, že její čistý měsíční příjem měl činit 24 000 Kč a mimo nákladů na bydlení 2 000 Kč měla mít žalovaná další pravidelné náklady ve výši 2 000 Kč a finanční závazky ve výši 8 000 Kč. Z provedených důkazů však nevyplývá, jaké byly před uzavřením obou smluv majetkové poměry žalované, a zda žalobkyně ověřovala, zda byla žalovaná v době poskytnutí prvních dvou úvěrů skutečně zaměstnána u společnosti [právnická osoba] a jaký měla skutečný příjem, když údaje uváděné v obou prvních smlouvách se lišily. Rovněž tak žalobkyně nezkoumala, zda je žalovaná vlastníkem předmětné nemovitosti. Žalobkyně se rovněž nezabývala tím, zda měsíční výdaje žalované na bydlení činí skutečně pouze 2 000 Kč, a v případě druhé ze smluv, že její další pravidelné náklady činí 2 000 Kč a splátky úvěru 8 000 Kč, zda tyto splátky řádně hradí, a kolik činí její další výdaje a zda vlastní nějaké hodnotnější věci. Přestože podle článku V. žádosti u druhé ze smluv žalovaná vyslovila souhlas s tím, aby žalobkyně získala informace o její bonitě, platební morálce a důvěryhodnosti z registru SOLUS, žalobkyně v tomto směru soudu nepředložila žádný důkaz, že by z tohoto registru čerpala. Žalobkyně tak dle názoru soudu nedostatečně vyhodnotila úvěruschopnost žalované před uzavřením obou smluv, tj. smlouvy ze dne 25. 5. 2018 a ze dne 23. 10. 2018 25. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované v těchto dvou případech soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

26. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet oba úvěry, a proto jsou obě uzavřené smlouvy ze dne 25.5.2018 a ze dne 23.10.2018 neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti těchto úvěrových smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

27. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně z titulu nároku prvé a druhé smlouvy poskytla žalované částku ve výši celkem 250 086,69 Kč (109 877,97 Kč + 140 208,72 Kč), a že žalovaná zaplatila celkem 201 852,24 Kč (94 106,77 Kč + 107 745,47 Kč), jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 48 234,45 Kč, které je povinna vydat (250 086,69 Kč – 201 852,24 Kč).

28. Co se týká smlouvy o úvěru ze dne 20. 3. 2019, kterým byly konsolidovány dřívější závazky žalované, má soud z provedeného řízení za prokázané, že účastníci spolu platně uzavřeli smlouvu o úvěru, dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši sjednaného úvěru a žalovaná se zavázala takto poskytnuté a čerpané prostředky žalobkyni uhradit ve sjednaných splátkách spolu s úrokem a hradit jí též sjednané poplatky. Pro posouzení schopnosti splácet konsolidovaný úvěr žalovaná v údaji pro posouzení žádosti o tento úvěr uvedla, že je majitelkou domu či bytu, je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost, čistý měsíční příjem má ve výši 26 300 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované za únor 2019, z něhož je zřejmé, že konečný zůstatek na tomto účtu činil 5 022,58 Kč. Žalované byly připsány finanční prostředky ve výši celkem 36 078,92 Kč, a to včetně invalidního důchodu 5 100 Kč a mzdy od společnosti [právnická osoba] ve výši 20 068 Kč. Výdaje žalované činily celkem 31 004,16 Kč a představovaly platby u obchodníků s potravinami a spotřebním zbožím, pojištění, mobilního operátora, za elektřinu ve výši 1 800 Kč, a splátku úvěru ve výši 7 826 Kč. Žalobkyně si rovněž ověřovala před uzavřením smlouvy se žalovanou, že je vlastníkem nemovitosti. V tomto případě proto soud shledal, že žalobkyně dostatečným způsobem prověřovala příjmy a výdaje žalované, a že žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení předmětného úvěru, a to i s ohledem na to, že předmětnou smlouvou byly konsolidovány její dosavadní závazky. Protože však žalovaná poskytnutý úvěr řádně nesplácela, vznikl žalobkyni v důsledku nastalé splatnosti dluhu nárok na vrácení poskytnutých plnění včetně příslušenství a sjednaných sankcí, tedy celkem na úhradu požadované částky 701 416,39 Kč, zahrnující též smluvní pokutu, sjednanou pro případ prodlení žalované se splácením úvěru ve výši 0,1% denně ze splátek v prodlení, náklady za odeslání upomínek ve výši 800 Kč jakož i sjednaný úrok do zesplatnění v kapitalizované výši 26 140,06 Kč. Žalovaná však dluh vůči žalobkyni doposud neuhradila.

29. Ze všech uvedených důvodů tedy soud výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku 749 650,84 Kč, představující bezdůvodné obohacení ve výši 15 771,20 Kč a 32 463,25 Kč, které žalované vůči žalobkyni vzniklo ze smlouvy ze dne 25.5.2018 a ze dne 23.10.2018 a dále částku 701 416,39 Kč představující nesplacený platně uzavřený závazek vyplývající ze smlouvy ze dne 20.3.2019 a sestávající z jistiny ve výši 671 027,16 Kč, smluvní pokuty 3 449,17 Kč, nákladů na vymáhání 800 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 26 140,06 Kč, jakož i úrok z prodlení z dlužné částky 749 650,84 Kč od 1.12.2021 (tj. den následující po nabytí účinnosti odstoupení od smlouvy) až do zaplacení. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

30. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § ustanovením 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 30 457 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za 3 úkony po 11 500 Kč (převzetí a příprava žaloby, sepis žaloby), 1 x ½ úkonu za jednoduchou výzvu k plnění podle § 11 odst. 2, písm. h) vyhlášky ve výši 5 750 Kč, dále za 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednání soudu dne 4. 5. 2022 z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. ve výši celkem 469,23 Kč (osobní automobil Škoda Karoq, spotřeba dle TP: 5,4 l /100 km, palivo benzin automobilový 95 oktanů, cena 37,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,70 Kč km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., počet km 70), a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta k jednání soudu a zpět) za 2 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 vyhlášky, to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 8 845,04 Kč Celkem tedy žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 81 421,27 Kč. Protože žalobkyně byla s částí svého nároku neúspěšná, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 797 356,49 Kč, soud vyhověl žalobě co do částky 749 650,84 Kč a co do 47 705,65 Kč žalobu zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 5,98 %, od jejího„ úspěchu“ ve výši 94,02 %. Protože žalovaná ve sporu převážně neuspěla, uložil jí soud zaplatit poměrnou část 88,03 % náhrady nákladů žalobkyně z částky 81 421,27 Kč, tedy částku 71 675,14 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.