10 C 120/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 48 253 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 24 399,44 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 23 853,56 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 567,51 Kč za dobu od 5. 6. 2017 do 31. 7. 2019, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 44 010 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 447,55 Kč za dobu od 5. 6. 2017 do 31. 7. 2019 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 010 Kč od 26.2.2020 do 5.3.2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 610,56 Kč od 6. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15.5.2020, postoupenou zdejšímu soudu ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení pohledávky ve výši 48 253 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 5. 6. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč a vydat kreditní kartu. Nedílnou součástí smlouvy byly produktové podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně otevřela žalovanému úvěrový účet č. [bankovní účet]. Výše splátek pak byla stanovena pohyblivě v závislosti na stavu čerpání úvěru, přičemž v měsíčním zúčtovacím období byl žalovaný povinen uhradit tzv. celkovou minimální splátku ve výši 5 % z aktuální výše dlužné částky spolu s obchodním úrokem uvedeným vždy pro aktuální období v sazebníku banky a související poplatky. Ke dni ukončení smlouvy činil stanovený obchodní úrok 22,68% ročně. Žalovaný přestal hradit řádně a včas dohodnuté splátky, proto Banka využila svého práva a úvěr zesplatnila ke dni 31.7.2019 a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. V průběhu smluvního vztahu žalovaný celkem načerpal částku 236 699,44 Kč a uhradil částku 212 300 Kč. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že tato byla ověřena jednak na základě příjmu žalovaného ze zaměstnaneckého poměru ve výši 18 846 Kč přicházejícího na jeho běžný účet, dále z uvedeného příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč a porovnáním příjmů a výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi ministerstva vnitra. Z interních zdrojů zjistila, že žalovaný měl v té době závazky s výší měsíčních splátek 6 847,13 Kč, kapacitu splácení žalovaného tak považovala za dostatečnou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2020 uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje částku 48 253 Kč sestávající z jistiny ve výši 44 010 Kč a poplatků v celkové výši 4 243 Kč za upomínky, vedení karty, přečerpání úvěrového rámce, částečnou splátku úvěru, dále kapitalizovaný úrok ve výši 5 567,51 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 447,55 Kč vždy za období od 7.8.2019 do 25.2.2020, úrok ve výši 22,68% ročně a úrok z prodlení z dlužné jistiny od 26.2.2020 do zaplacení. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] ze dne 5.6.2017 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ve spojení s Dispozicí k citované smlouvě z téhož dne a ve spojení s produktovými podmínkami zjistil, že Banka, právní předchůdkyně žalobkyně, uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru poskytnutého prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši ke dni uzavření smlouvy 22,99% ročně a poplatky, s tím, že byla sjednána minimální výše měsíční splátky. Veškeré včas neuhrazené poplatky a úroky z úvěru na základě smlouvy přirůstaly k jistině úvěru.

6. Dle Sazebníku banky platného od 1.12.2016 činil mj. poplatek za vedení karty 49 Kč, za výběr hotovosti z bankomatu 39 Kč, za přečerpání úvěrového rámce 300 Kč a za upomínku 600 Kč.

7. Ze žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 5.6.2017 vyplývá, že žalovaný byl ženatý, bydlel v nájmu, byl zaměstnán jako dělník/řemeslník s průměrným příjmem za 3 měsíce ve výši 18 846 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a celkový čistý měsíční příjem domácnosti při uvedeném jednom zdroji činil 40 000 Kč. Jako předložený doklad o hlavním příjmu bylo uvedeno čestné prohlášení o výši příjmu.

8. Banka ve Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti uvedla, že provedla kontrolu žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi ministerstva vnitra apod. Výpočet disponibilní částky provedla tak, že od příjmů odečetla splátkové výdaje a nesplátkové výdaje, např. podíl na výdajích na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, přičemž při jejím výpočtu počítala s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Vycházela tak z příjmu žalovaného ve výši 18 846 Kč, příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč, rodinného stavu (ženatý), druhu bydlení (pronájem), a dosavadních interních splátek 6 847,13 Kč (splátka Flexikredit 174,48 Kč, splátka Konsolidace-doplnění 6 672,65 Kč).

9. Z výpisů ke kreditní kartě žalovaného za období od 5.6.2017 do 31.7.2019 a platební historie soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěrový rámec výběrem hotovosti a úhradami u obchodníků a že Banka vystavovala pro žalovaného měsíční výpisy ke kreditní kartě, z nichž vyplývá aktuální výše dluhu, výše poplatků i výše ročního úroku z poskytnutých finančních prostředků. Z výpisu za období od 1.7.2019 do 31.7.2019 vyplývá, že ke dní 31.7.2019 dlužil žalovaný Bance částku 53 220,51 Kč. Aktuální obchodní úrok činil 22,99% ročně. V průběhu smluvního vztahu žalovaný načerpal celkem částku ve výši 236 699,44 Kč a postupně uhradil částku ve výši 212 300 Kč Poslední splátku uhradil žalovaný dne 18.2.2019 ve výši 1 200 Kč.

10. Z upomínky a oznámení o zesplatnění ze dne 1.8.2019 ve spojení s výpisy ke kreditní kartě soud zjistil, že žalovaný byl v prodlení s úhradou řádných splátek úvěru a příslušných poplatků, proto došlo k ukončení smlouvy o úvěru a zesplatnění celé pohledávky ve výši 53 820,51 Kč s tím, že jej Banka požadovala uhradit nejdéle do 15.8.2019 11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2020, seznamu postoupených pohledávek (položka [číslo]), a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 28.2.2020 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyrozuměla o postoupení pohledávky. Odeslání oznámení žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 2.3.2020.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 31.3.2020 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 1.4.2020, má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k dobrovolnému splnění svého závazku.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] na základě žalovaným odsouhlasené žádosti poskytla žalovanému finanční prostředky formou revolvingového úvěru. Žalovaný čerpal finanční prostředky převodem na bankovní účet, výběrem z bankomatu a platbami kartou, a to v celkové výši 236 699,44 Kč. Žalovaný postupně zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 212 300 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala ho k jeho zaplacení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy posuzovala bonitu žalovaného na základě vyplněné žádosti, kde žalovaný uvedl příjem ve výši 18 846 Kč, který byl bankou ověřen z účtu žalovaného jako odpovídající a dále na základě svého interního ekonomického modelu, kdy i přes dříve poskytnuté úvěry bankou usoudila, že solventnost žalovaného je dostačující. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2020 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 1968 věta prvá OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 24 399,44 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, a že si ani od žalovaného tyto skutečnosti nevyžádala. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 20. 5. 2022 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě žádosti žalovaného, odborné kontroly finančních toků na účtu žalovaného a na základě stanovení životních výdajů žalovaného podle interního ekonomického modelu právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalovaného ve výši 18 846 Kč, celkového měsíčního příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč, odhadnutých výdajů dle historických dat ČSÚ a nového splátkového zatížení ve výši 600 Kč při dosavadních interních splátkách ve výši 6 847,13 Kč. Žalobkyně však k důkazu nepředložila jediný relevantní důkaz, prokazující majetkové poměry žalovaného, např. výpis z účtu žalovaného, potvrzení o příjmu, pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu atd., stejně tak žalobkyně neprokázala, že se právní předchůdkyně žalobkyně zabývala skutečnými výdaji žalovaného, a že řádným způsobem porovnala výdaje a příjmy žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Soud proto dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 24. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému formou postupného čerpání finanční prostředky v celkové výši 236 699,44 Kč, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je žalovaný povinen vydat podle 2991 odst. 1 OZ. Soud však současně zohlednil, že žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 212 300 Kč. Nedoplatek na skutečně poskytnuté jistině úvěru tak činí 24 399,44 Kč (236 699,44 Kč mínus 212 300 Kč).

25. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 24 399,44 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 6.3.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28.2.2020. Výzva byla žalovanému odeslána 2.3.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 5.3.2020, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku).

26. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, a tím i všech doprovodných ujednání (výrok II.).

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, neboť poměr úspěchu žalobkyně ve výši 50,6 % a poměr úspěchu žalovaného ve výši 49,4 % byl téměř shodný.