10 C 122/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 22 760 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 910 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 28.7.2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 18 850 Kč, úroku ve výši 14,69 % ročně z částky 13 660 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 688,64 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 13 660 Kč od 21.5.2020 do 27.7.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 9 750 Kč od 28.7.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 5.1.2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 22 760 Kč s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně uvedla, že dne 31.7.2015 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které mu ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy předala. Dle smlouvy, jejíž nedílnou součástí byl Předpis splátek, se žalovaný zavázal vrátit společnosti celkovou částku 25 350 Kč, zahrnující jistinu ve výši 15 000 Kč, náklady ve výši 10 350 Kč zahrnující úrok ve výši 28 % z jistiny za období poskytnutí úvěru ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 30.8.2015 a poslední splátku měl žalovaný uhradit nejpozději do 24.8.2016 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které žalovaný mimo jiné uvedl i okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci a jejichž správnost potvrdil svým podpisem. Žalovaný uvedl příjem ve výši 15 000 Kč, výdaje ve výši 6 000 Kč, použitelný příjem činil 9 000 Kč s tím, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Po ověření předložených dokladů od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů měla právní předchůdkyně žalobkyně za dostatečně ověřenou úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, v důsledku čehož v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně dne 24.8.2016 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině částku 13 660 Kč a na poplatku částku 600 Kč. Žalovaný za období od 31.7.2015 do 11.6.2019 postupně uhradil celkem částku 11 090 Kč. Dle smlouvy byla mezi účastníky dohodnuta v případě prodlení s placením splátek smluvní pokuta ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil režim splácení a strany nesjednaly v tomto případě úrok, požadovala žalobkyně přiznání úroku ve výši 14,69% ročně, jakožto úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami na spotřebu domácnostem se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy. Dne 24.6.2020 byla pohledávka původního věřitele [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 24.7.2020. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala částku 22 760 Kč, jež tvořila nesplacenou jistinu ve výši 13 660 Kč, poplatek ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně ve výši 8 500 Kč za období od 29.11.2015 do 16.11.2016, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 688,64 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení, jakož i úrok ve výši 14,69% ročně z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, pročež soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, Smlouvy o úvěru a předpisu splátek ze dne 31.7.2015 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 31.7.2015 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s náklady ve výši 10 350 Kč, tedy celkem částku 25 350 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky byl věřitel oprávněn požadovat vedle narostlého úroku také úrok z prodlení v zákonné výši, v případě porušení povinnosti žalovaného splácet řádně a včas, byl žalovaný rovněž povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky a to za každý den prodlení. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaným uhradit příslušnou splátku včas, mohl věřitel požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, když žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu a je zaměstnán jako skladník s měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč. Průměrné měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 6 000 Kč, nebylo však uvedeno co tyto výdaje tvoří. Žalovanému tak zbývalo 9 000 Kč měsíčně. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů občanský průkaz a pracovní smlouvu, které však i přes výzvu soudu nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný úvěr [číslo] nesplácel řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil 25 splátek v celkové výši 11 090 Kč (částkami v rozmezí od 200 Kč do 1 990 Kč), tedy v částkách odlišných než bylo smlouvou sjednáno. Poslední platba byla žalovaným uhrazena dne 11.6.2019.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020, dodatku ke smlouvě ze dne 13.7.2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 29.7.2020, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 24.7.2020 právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyrozuměl o postoupení pohledávky, a současně jej vyzval k jejímu zaplacení.

7. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 17.12.2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 1.1.2021 a zároveň ho upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaný na výzvu nezareaguje.

8. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 31.7.2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytl finanční částku ve výši 15 000 Kč, a to převzetím hotovosti téhož dne v okamžiku podpisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč, spolu s náklady v celkové výši 10 350 Kč, celkem částku 25 350 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, prohlásil původní věřitel dluh za splatný ke dni 24.8.2016. Žalovaný za období od 31.7.2015 do 11.6.2019 žalobkyni v nepravidelných splátkách uhradil celkem částku 11 090 Kč. Dlužná částka tak činí na jistině 13 660 Kč, na poplatku 600 Kč a na smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně částku 8 500 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 4 688,64 Kč, úrok ve výši 14,69% ročně a zákonný úrok z prodlení z jistiny vždy od 21.5.2020 do zaplacení. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměn dopisem ze dne 24.7.2020 a následně i žalobkyní, která ho vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou. Žalovaný však na výzvu nikterak nereagoval.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

15. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 3 910 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 31.7.2015. Ve smyslu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost a jeho průměrný měsíční příjem činí 15 000 Kč, celkové výdaje pak měly činit 6 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, resp. o tom nepředložila soudu žádné důkazy, že příjem žalovaného je skutečně takový a z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, resp. jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, a další konkrétní výdaje. Soud má za to, že uvedené měsíční výdaje 6 000 Kč neodpovídají skutečným výdajům osoby, která bydlí v nájmu a musí tak hradit nájemné, zálohy na služby, vodné, stočné a další běžné poplatky, jakož i dopravu, stravu, ošacení atd. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

17. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, [právnická osoba], z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, [příjmení], z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

18. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 11 090 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 910 Kč, které je povinen vydat (15 000 Kč – 11 090 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 910 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 910 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 28.7.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24.7.2020 a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 27.7.2020, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,05 % ročně. (výrok I. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok II. rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu převážně úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.