10 C 132/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 851 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 632 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 27. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se o zaplacení částky ve výši 7 219 Kč spolu s úrokem ve výši 39% ročně z částky 6 000 Kč od 14.9.2022 do 12.12.2022, úrokem ve výši 15% ročně z částky 6 000 Kč od 13.12.2022 do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 6 000 Kč od 14.9.2022 do 26.9.2022 a úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 2 368 Kč od 27.9.2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17.1.2023 domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 10 851 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že poskytla žalovanému na jeho žádost dne 27.7.2022 spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, který byl původně splatný dne 29.8. 2022. Na žádost žalovaného byla splatnost v souladu se smlouvou prodloužena do 13.9.2022 Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku. Totožnost žalovaného byla žalobkyní ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný zaslal ze svého bankovního účtu a dále z kopie občanského průkazu. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho úvěruschopnost jednak lustrací veřejných rejstříků a dále vyžádáním výplatních pásek, výpisem z účtu; výdaje pak prohlášením žalovaného a z pravidelně zveřejňovaných dat ČSÚ, přičemž vypočetla průměrný čistý příjem žalovaného ve výši 32 224 Kč, výdaje ve výši 10 000 Kč za bydlení a energie, osobní výdaje ve výši 5 764 Kč a splátky za dříve poskytnutý úvěr ve výši 3 791 Kč. Rovněž byla žalobkyní zohledněna skutečnost již dříve řádně splacených poskytnutých úvěrů žalobkyní. Žalovaný se úvěr zavázal vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 1 488 Kč. Jelikož však svůj závazek ze smlouvy porušil a na poskytnutý úvěr žalobkyni uhradil pouze 2 367 Kč (částka použita na prodloužení splatnosti úvěru), žalobkyně proto požadovala zaplacení částky ve výši celkem 10 851 Kč tato částka sestávala z jistiny ve výši 6 000 Kč, poplatku za úvěr ve výši 1 488 Kč spolu s náklady v celkové výši 2 601 Kč (tj. ve výši 450 Kč a 650 Kč za upomínku č.1 a č. 2, dále za upomínku č. 3 - předání pohledávky k inkasnímu řízení ve výši 1 500 Kč, za upomínací sms 37 x 33 Kč a za upomínací emaily 37 x 31 Kč, zaslané dle žalobkyně podle článku 7.4 smlouvy o spotřebitelském úvěru). Dále tato částka sestávala ze smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky za dobu od 14.9.2022 do dne podání návrhu ve výši 762 Kč. Žalobkyně požadovala také úroky a úroky z prodlení z dlužné jistiny. Žalovaný na dluh dále již ničeho neuhradil a nereagoval ani na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 17. 10. 2022.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, za souhlasu žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z formuláře Předsmluvní informace a ze Smlouvy o spotřebitelském soud zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč za podmínek sjednaných ve smlouvě na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se měl zavázat úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 39 % ročně a uhradit i ostatní finanční závazky, tedy poplatek za poskytnutí úvěru. Smlouva i formulář měly být digitálně podepsány, nicméně v místě, kde měl být připojen podpis žalovaného je uveden prostý text„ [celé jméno žalovaného], [rodné číslo]“, datum 25. 7. 2022 v 15: 13:03 hod. a IP adresa [číslo], s tím, že smlouva měla být podepsána v [obec]. Z geolokace IP adresy [adresa]. Pokud jde o podpis žalobkyně na smlouvě, ani z něj není zřejmé, že smlouva byla za žalobkyni podepsána, neboť je v místě, kde měl být připojen její podpis uveden prostý text„ [právnická osoba]“, a datum 27. 7. 2022 v 12:4 8:24 hod.

5. Z občanského průkazu žalovaného je zřejmé, že jej má žalobkyně k dispozici. Občanský průkaz je platný do 22. 10. 2029 a žalovaný v něm má uvedenou adresu [adresa žalovaného].

6. Z výpisu z Centrální evidence exekucí vyplývá, že žalovaný neměl ke dni 25. 7. 2022 žádné exekuce.

7. Ze skóringové karty soud zjistil, že žalovaný měl mít měsíční příjem 32 481 Kč, a jeho výdaje měly představovat výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč, na energie ve výši 0 Kč, osobní výdaje 5 764 Kč, měl osm otevřených smluv a po splatnosti částku ve výši 69 194 Kč.

8. Podle výplatního lístku měl žalovaný čistý měsíční příjem v květnu 2022 ve výši 32 170 Kč a v červnu 2022 ve výši 32 277 Kč.

9. Z potvrzení vydaných [právnická osoba] má soud za prokázané, že dne 3.3.2022 byla na účet žalobkyně připsána částka 1 Kč z účtu vedeného na jméno žalovaného, který se shoduje s účtem uvedeným na úvěrové smlouvě, a že na tento účet byla dne 27.7.2022 z účtu žalobkyně poukázána částka 6 000 Kč se zprávou pro příjemce - [anonymizováno] splatnost 29.8.2022.

10. Upomínkou ze dne 21.9.2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 8 130 Kč do 26.9.2022 a dále upomínkou ze dne 4.10.2022 ve výši 13 700 Kč do 9.10.2022 s tím, že žalobkyně žalovaného postupně upomínala k úhradě dlužné částky bez možnosti navýšení smluvní pokuty a předání inkasní agentuře. Poslední předžalobní výzvou ze dne 17.10.2022 žalovaného vyzvala k úhradě ve výši 16 700 Kč nejpozději do 24.10.2022. Odeslání upomínky doložila kopií podacího lístku.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný načerpal u žalobkyně částku ve výši 6 000 Kč a uhradil jí dle tvrzení žalobkyně částku 2 367 Kč a dále ověřovací poplatek 1 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný zbývající peněžní prostředky žalobkyni nevrátil, vyzvala jej žalobkyně několika výzvami k úhradě dluhu. Žalovaný dále již ničeho žalobkyni nezaplatil.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

14. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

19. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

20. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

21. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

22. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

23. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

24. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

25. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 3 632 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

29. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, resp. že ji uzavřel v podobě, která byla soudu předložena. Na místě podpisu žalovaného je pouze uveden prostý text„ [celé jméno žalovaného], [rodné číslo]“, datum 25. 7. 2022 v 15: 13:03 hod. a IP adresa [číslo]. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny platné podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl text„ podepsáno elektronicky“ připojen, a není zřejmé, že tento podpis připojil právě žalovaný. IP adresa se pak nenachází v místě bydliště žalovaného v [obec], ale v regionu hlavního města Prahy. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla platně uzavřena, a že ji žalovaný uzavřel právě s obsahem, který byl předložen soudu. V daném případě dospěl soud k závěru, že mezi účastníky nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Podpis žalovaného na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Ani z žádného z dalších jednání tvrzených žalobkyní ani předložených listin nelze dovodit, zda a jakou konkrétní smlouvu žalovaný uzavřel a v jakém textovém znění tak případě učinil, tedy že vyslovil souhlas s textem smlouvy, který byl soudu předložen k důkazu.

30. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně předložila dvě výplatní pásky za měsíc květen a červen 2022, z nichž je patrné, že žalovaný sice dosahoval čistého příjmu cca 32 000 Kč, nicméně podle skóringové karty ani tento příjem žalovaného nebyl dostačující. Jak sama žalobkyně uvedla, již v minulosti poskytla žalovanému finanční prostředky, které řádně splácel. Z výše uvedené karty však vyplývá, že žalovaný měl osm otevřených smluv s částkou po splatnosti ve výši 69 194 Kč. Pokud by žalobkyně disponovala výpisy z účtu žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěru, mohla dostatečně posoudit obvyklé hospodaření žalovaného, neboť je zřejmé, že si žalovaný obstarával finanční prostředky formou úvěrů a půjček za účelem jejich postupného umořování. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, jaké skutečně hradí náklady na bydlení a další případné platby na SIPO, jakou částku žalovaný vynaloží na domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

33. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

34. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 6 000 Kč a že žalovaný jí zaplatil celkem 2 368 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 632 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

35. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 632 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 27. 9. 2022, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 21. 9. 2022, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení do 26. 9. 2022 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula tímto dnem a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovanému, který byl v převážné části ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.