10 C 133/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení 34 316,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 20 670,09 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 19,25 Kč od 10. 9. 2021 do 13. 9. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 670,09 Kč od 14. 9. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 13 646,18 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 225,24 Kč od 16. 2. 2021 do 13. 9. 2021, úrokem ve výši 16,99 % ročně z částky 32 244,27 Kč od 14. 9. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 552,47 Kč od 16. 2. 2021 do 13. 9. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 574,18 Kč od 14. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 726,89 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 1. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši 34 316,27 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel dne 20. 9. 2019 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách se smluvním úrokem ve výši 16,99 % ročně a dalšími poplatky dle Smlouvy a Ceníku. Podle žalobkyně byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 6. 9. 2021. Následně došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 9. 2021. Žalovaný na dluh uhradil celkem 29 329,91 Kč, a proto měla žalobkyně za to, že jí vznikl nárok na zaplacení jistiny ve výši 32 244,27 Kč, poplatků ve výši 2 072 Kč a dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 225,24 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 571,72 Kč vždy za dobu od 16. 2. 2021 do 13. 9. 2021. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu, nicméně ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 10. 10. 2022. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce ze dne 19. 9. 2019 spolu se souhlasem ze dne 19. 9. 2019, údajů klienta ze dne 19. 9. 2019 a akceptace smlouvy o rychlé půjčce ze dne 20. 9. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal je uhradit v 34 pravidelných měsíčních splátkách po 1 998 Kč spolu s úrokem ve výši 16,99 % ročně a pojistným ve výši 134 Kč měsíčně. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit 63 948 Kč a měly mu být účtovány i poplatky. Soud dále z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce, že žalovaný měl být svobodný, měl bydlet u rodičů, měl být zaměstnán a jeho čistý měsíční příjem měl činit 16 500 Kč. Jako výdaje byla uvedena částka 5 000 Kč jako limity KK a kontokorentů a 5 000 Kč jako nezbytné měsíční výdaje. Ze souhlasu ze dne 19. 9. 2019 dále vyplývá, že žalovaný souhlasil s tím, aby mobilní operátoři poskytli právní předchůdkyni žalobkyně informace o jeho platební schopnosti ve formě koeficientu, který bude výsledkem analýzy dat zpracovávaných operátory za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti.

5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyhotoveného právní předchůdkyní žalobkyně vyplývá, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně využila interních a externích datových zdrojů, a provedla potřebné lustrace, a to v evidenci BRKI, NRKI a SOLUS s negativním výsledkem (viz přípis ze dne 6. 6. 2022). Následně právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z deklarovaného příjmu žalovaného 16 500 Kč měsíčně a ten porovnala s jeho příjmy a výdaji a výpočtem získala disponibilní zdroje žalovaného, které posoudila jako dostatečné pro poskytnutí úvěru.

6. Podle souhrnného výpisu pohybů na účtu žalovaného byly žalovanému poskytnuty dne 20. 9. 2019 finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný poté dluh splácel a za dobu od 15. 10. 2019 do 15. 12. 2020 uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 29 329,91 Kč.

7. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzva k uhrazení dluhu ze dne 6. 9. 2021 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dluhu ve výši 39 113,23 Kč s ohledem na jeho prodlení se splátkami. Toto prohlášení bylo téhož dne žalovanému odesláno, jak vyplývá z potvrzení podacích čísel ze dne 20. 10. 2021.

8. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. 2018 ze dne 29. 8. 2018 spolu s přílohami, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2021 spolu s přílohou a z potvrzení úplaty ze dne 7. 10. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Toto postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 12. 10. 2021 a téhož dne odesláno (viz vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 12. 10. 2021 a potvrzení o odeslání ze dne 12. 10. 2021).

9. Z výzvy ze dne 26. 11. 2021 a seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 26. 11. 2021 vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o finanční prostředky smlouvou o rychlé půjčce ze dne 20. 9. 2019, na základě které mu byla poskytnuta částka 50 000 Kč na účet. Žalovaný se zavázal tuto částku zaplatit spolu s úrokem ve výši 16,99 % ročně v 34 pravidelných měsíčních splátkách po 1 998 Kč a dále platiti pojistné ve výši 134 Kč měsíčně. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, a na dluh v období od 15. 10. 2019 do 15. 12. 2020 uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 29 329,91 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2021 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 10. 2021.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky ve výši 20 670,09 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 20. 9. 2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. V návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, a jeho čistý měsíční příjem činí 16 500 Kč. Jeho výdaje měly představovat 5 000 Kč jako limity KK a kontokorentů a 5 000 Kč jako nezbytné měsíční výdaje. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta však vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně nijak blíže neověřovala, zda čistý měsíční příjem žalovaného činí skutečně 16 500 Kč, a nezkoumala ani jeho konkrétní výdaje. Neověřovala si ani, zda žalovaný skutečně bydlí u rodičů a jaké jsou jeho výdaje s bydlením spojené. Nezkoumala ani jeho výdaje na stravu či oblečení. Ze souhlasu ze dne 19. 9. 2019 pak vyplývá, že žalovaný souhlasil s tím, aby mobilní operátoři poskytli právní předchůdkyni žalobkyně informace o jeho platební schopnosti, nicméně z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace nežádala. Je proto s podivem, že právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného na základě poskytnutých údajů jako dostatečnou. Z předložených důkazů naopak vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Z tohoto důvodu soud posoudil smlouvu jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

20. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a žalovaný zaplatil 29 329,91 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení doplatku poskytnuté jistiny ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona. Protože právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 670,09 Kč (50 000 Kč – 29 329,91 Kč), a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v žalobkyní požadované výši 8,5% ročně. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 10. 9. 2021, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 6. 9. 2021. Výzva byla žalovanému odeslána téhož dne a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že mu byla doručena dne 9. 9. 2021 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula následujícím dnem 10. 9. 2022 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.