10 C 138/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 36 025,14 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 36 025,14 Kč spolu s úrokem ve výši 15% ročně z částky 33 508,14 od 29.12.2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 508,14 Kč od 29.12.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 9. 11. 2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši celkem 36 025,14 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 24. 2. 2017 Smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 71 400 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 341 Kč s úrokem z úvěru ve výši 15,9 % ročně spolu s dalšími cenami za případné služby podle aktuálního sazebníku, splatných k 15. dni daného kalendářního měsíce. Před uzavřením smlouvy se žalovanou žalobkyně ověřila její dostatečnou úvěruschopnost. Žalovaná úvěr splácela, a celkem uhradila 96 880,13 Kč, přesto však porušila své povinnosti podle smlouvy, protože dojednané splátky neplnila řádně a včas, ačkoliv o to byla písemně i telefonicky upomínána. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou tří splátek, případně jedné splátky po dobu delší tří měsíců, využila žalobkyně svého práva a upomínkou ze dne 26. 11. 2022 prohlásila úvěr za splatný ke dni 28. 12. 2022. Protože žalovaná ani poté dluh nezaplatila, požadovala žalobkyně nevrácenou jistinu ve výši 33 508,14 Kč, poplatky ve výši 2 517 Kč (za upomínky a pojištění), a smluvní úrok ve výši 15 % ročně a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 29.12.2022 do zaplacení. Žalovaná ničeho nezaplatila, přestože byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dluhu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., vzhledem k tomu, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a u obou účastníků se má za to, že s takovým postupem souhlasili, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovali (§ 101 odst. 4 o.s.ř.)..

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 2. 2017 a Ceníku pro soukromou klientelu soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovanou uvedenou smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalované účelový a nezajištěný spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, ve výši 71 400 Kč. Úvěr měl být použit za účelem konsolidace dluhů žalované, vyplývajících z poskytnutí splátkového úvěru a úvěru čerpaném prostřednictvím kreditní karty od společnosti , právnická osoba, ve výši 23 100 Kč a 48 300 Kč. Žalobkyně měla úvěr vést na úvěrovém účtu žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se měla zavázat tento úvěr splácet formou inkasa z účtu č. , č. účtu, , a to v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 1 341 Kč nejpozději do 17. 3. 2025 spolu s úrokem ve výši 15,9 % ročně. Celkovou částku, kterou měla žalovaná zaplatit činila 129 310 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno pojištění úvěru žalované pro případ její neschopnosti úvěr splácet.

5. Z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žádost o úvěr měla být poskytnuta přes pobočkovou síť. Žalovaná měla v žádosti uvést, že její příjem činí 11 995 Kč, sestávající z rodičovského příspěvku ve výši 7 100 Kč a částky 4 895 Kč, což mělo být ověřeno výpisem z jejího účtu. Žalobkyně ověřila, že žalovaná nebyla před uzavřením smlouvy v insolvenci, dále ověřila její splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalované neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaná měla uvést, že má výdaje ve výši 2 000 Kč a nehradí žádné splátky. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované podle svého interního ekonomického modelu na částku 10 170 Kč. Dále zjistila, že žalovaná čerpala kontokorentní úvěr ze dne 15. 7. 2013 s úvěrovým limitem 5 000 Kč, který měla splácet po 416,67 Kč měsíčně, osobní úvěr ze dne 14. 1. 2016 s úvěrovým limitem 35 000 Kč, který měla splácet po 1 850 Kč měsíčně a úvěr z kreditní karty s úvěrovým limitem 40 000 Kč, který měla splácet po 2 000 Kč měsíčně, přičemž tyto úvěry měly být předmětným úvěrem konsolidován. Celkové měsíční splátky žalované činily 3 850 Kč.

6. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, za dobu od 24. 2. 2017 do 31. 12. 2017 a sestavy , číslo, – čerpání úvěru vyplývá, že žalovaná načerpala u žalobkyně finanční prostředky ve výši 71 400 Kč, které byly dne 3. 3. 2017 poukázány ve výši 23 100 Kč na účet č. , č. účtu, a ve výši 48 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Toto čerpání potvrzuje i tabulka – „podklady pre súdne konanie“, podle níž pak žalovaná postupně zaplatila žalobkyni za dobu od 25. 2. 2017 do 15. 9. 2022 celkem 96 880,13 Kč.

7. Z výpisů z účtu žalované č. , č. účtu, za dobu od prosince 2016 do února 2017 soud dále zjistil, že k 1. 12. 2016 činil počáteční zůstatek na účtu žalované -5 127,82 Kč, k 1. 10. 2020 částku – 5 471,07 Kč a k 1.2.2017 částku – 5 062,03 Kč. Zůstatek na účtu byl vždy na konci jednotlivých měsíců v záporné výši cca 5 000 Kč. Měsíční příjem žalované představovala rodičovská ve výši 7 100 Kč a příjem od společnosti , právnická osoba, a.s. ve výši průměrně 4 895 Kč/měsíc. Průměrný příjem žalované tak za uvedené měsíce činil 11 995 Kč. V uvedeném období byla žalované poukázána částka 20 288 Kč, 14 848 Kč a 14 788 Kč od , právnická osoba, . Z výpisů je rovněž patrné, že žalovaná načerpala u od , jméno FO, dne 20.2.2017 částku 59 500 Kč a dne 22.2.2017 částku 49 170 Kč poukázala , jméno FO, . Žalovaná měla sjednaný kontokorent ve výši 5 000 Kč, který vždy vyčerpala. Pokud jde o výdaje, žalovaná měsíčně hradila poplatek SVJ ve výši 1 948 Kč, elektřinu ve výši 1 000 Kč a plyn ve výši 1 000 Kč. Veškeré příjmy se rovnaly jejím výdajům. Žalovaná vybírala v hotovosti vyšší částky, její měsíční výdaje se v zásadě rovnaly jejím příjmům.

8. Žalovaná byla výzvou ze dne 20.9.2022 upozorněna na dluh ve výši 873 Kč a byla vyzvána k jeho neprodlenému zaplacení. Stejně tak byla žalovaná vyzvána k okamžité úhradě částky 1 280 Kč dopisem ze dne 1. 10. 2022.

9. Poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 26. 11. 2022 byla žalovaná písemně informována o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru v případě, že nezaplatí celý dluh do 28. 12. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani poté ničeho neuhradila, prohlásila žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 28. 12. 2022 (viz dopis z tohoto data a doklad – „zoznam splátok úvěru“).

10. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou ke splnění jejího závazku předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2023 v dodatečné lhůtě do 6. 9. 2023. Výzva byla žalované odeslána na adresu trvalého pobytu a adresu uvedenou ve smlouvě (viz kopie dodejek).

11. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně na základě žádosti žalované a po posouzení její úvěruschopnosti poskytla žalované finanční prostředky ve výši celkem 71 400 Kč za účelem splacení jejích dřívějších závazků, které byly žalobkyní dne 3. 3. 2017 poukázány ve výši 23 100 Kč a ve výši 48 000 Kč na příslušné účty. Žalovaná postupně zaplatila žalobkyni částku ve výši 96 880,13 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení, žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala ji k jeho zaplacení. Žalovaná žalobkyni ničeho dalšího neuhradila ani na základě zaslané předžalobní výzvy. K posouzení úvěruschopnosti žalované měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtů žalované, podle nichž zůstatek na účtu byl vždy v záporné výši.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Příjem žalované představoval podle výpisů z jejích účtů jednak rodičovský příspěvek ve výši 7 100 Kč, dále příjem od společnosti , právnická osoba, a.s. v průměrné výši 4 895 Kč a příjem od , právnická osoba, v průměrné výši 16 641 Kč. Podle posouzení úvěruschopnosti klienta měla žalovaná na pobočce žalobkyně před poskytnutím úvěru uvést příjem ve výši 11 995 Kč sestávající z rodičovského příspěvku a dalšího příjmu, který odpovídá mzdě od společnosti , právnická osoba, a.s. Co se týká dalšího příjmu, tento nebyl žalovanou zmíněn, není tak zřejmé, zda se jedná o další příjem žalované či osoby žijící se žalovanou ve společné domácnosti. Žalovaná rovněž měla s ohledem na pobíraný příspěvek minimálně jedno nezletilé dítě. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč, nicméně žalobkyně tyto stanovila za využití interního ekonomického modelu na částku 10 170 Kč. Pokud by tedy žalobkyně vycházela z příjmu 11 995 Kč a výdajů 10 170 Kč, pak by žalované na splácení úvěru zbývala částka 1 825 Kč. Z předložených výpisů z účtu jsou zřejmé pravidelné výdaje na bydlení a energie v celkové výši 3 948 Kč. Jestliže žalovaná bydlela sama s nezletilým dítětem, pak by jim na obživu po úhradě splátky úvěru zůstala částka ve výši cca 6 600 Kč měsíčně. Tato částka by měla postačovat na stravu, telefon, poplatky za televizi, oblečení apod. Z výpisů z účtu za předložené období je rovněž zřejmé, že žalovaná veškeré finanční prostředky došlé na účet vždy zcela vyčerpala a její zůstatek na účtu byl vždy v záporné výši, nemohla tak být provedena trvalá platba na stavební spoření. Pokud tedy žalobkyně souhlasila s konsolidací závazků žalované, které žalované vznikly ze smluv uzavřených v prosinci 2015 a již v lednu 2016, pak se měla s větší obezřetností zabývat platební morálkou žalované, která byla zcela zjevná z uvedených výpisů. Navíc nové splátkové zatížení, byť v nižší částce, nicméně na dobu 8 let s tak nízkým příjmem mělo žalobkyni zavdat pochybnosti, zda je žalovaná schopna úvěr pravidelně splácet. Nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalobkyní svědčí i to, že podle výpisů z účtů žalovaná se svými ne zcela definovatelnými příjmy nevycházela a nebyly pro ni dostačující.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

23. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

24. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 71 400 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 96 880,13 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo ani bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.