10 C 142/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: KRUK Česká a Slovenská republika s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 28 345,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 22 262 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1.7.2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 083,19 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 061,13 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 710,76 Kč, nákladů ve výši 482 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 022,06 Kč od 25.1.2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 1 294,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšího soudu dne 25. 1. 2024 ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 28 345,19 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , bd , adresa, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČO , IČO, Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb č. , číslo, a na základě žádosti žalovaného na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru se žalovaným uzavřela dne 7.11.2022 smlouvu o úvěru č. , číslo, za účelem financování nákupu spotřebního zboží. Žalovaný elektronicky podepsal žádost o úvěr v portálu internetového bankovnictví. Právní předchůdkyně žalobkyně žádost akceptovala a zprostředkovateli úvěru po dodání zboží žalovanému převedla na účet částku 24 166 Kč odpovídající kupní ceně zboží, čímž došlo k uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokovou sazbou ve výši 18,13 % ročně formou 24 pravidelných měsíčních anuitních splátek s variabilním symbolem , var. symbol, , po 1 304 Kč včetně pojistného ve výši 96 Kč s tím, že 1. splátka byla splatná k 17.12.2022. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit 31 296 Kč (28 992 Kč na úvěr a 2 304 Kč na pojistné). Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným s odbornou péčí prověřovala jeho příjmy a výdaje za účelem ověření jeho úvěruschopnosti v interních a externích databázích třetích subjektů a v registru SOLUS. Vycházela z příjmu žalovaného ve výši 15 160 Kč měsíčně a výdajů ve výši 6 000 Kč. Žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však splátky úvěru pravidelně a včas nehradil, když zaplatil pouze 1 904 Kč. Z této částky byla započtena na jistinu úvěru částka 842,87 Kč, a zbývající část pak na smluvní úrok z úvěru, poplatek za sjednané pojištění, popř. smluvní pokuty a úroky z prodlení. Protože byl žalovaný v prodlení s placením, právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný k 30.6.2023 Odstoupením od úvěrové smlouvy a požadovala i zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně poté postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.7.2023 s účinností ke dni 11.7.2023, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný ničeho ani poté nezaplatil, žalobkyně požadovala zaplacení jistiny ve výši 23 323,13 Kč, částku 2 710,76 Kč (jako nesplacený smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků ve výši celkem 1 630,76 Kč (představující úrok 18,13 % ročně z nesplacené jistiny úvěru od 9.2.2023 do 30.6.2023) spolu s náklady za odeslání dopisů ve výši 600 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 480 Kč), a dále náklady mimosoudního vymáhání ve výši 482 Kč. Žalobkyně požadovala i smluvní pokutu z nesplacené jistiny 23 323,13 Kč v sazbě 0,1 % denně za dobu od 22.6.2023 do 24.1.2024 (den předcházející podání žaloby) ve výši 5 022,06 Kč. Žalovaný ničeho nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze žalobkyní předložené Žádosti/Smlouvy o klasickém úvěru č. , číslo, a Přihlášky k pojištění pro klasický úvěr (Produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb č. , číslo, ), výpisu z obchodního rejstříku právní předchůdkyně žalobkyně a Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , bd , adresa, , zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod c. , číslo, (, číslo, ), měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu o klasickém úvěru a poskytnout mu finanční prostředky ve výši 24 166 Kč za účelem nákupu zboží (výpočetní techniky) s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce společnosti ALZA CZ a.s., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, . Žalovaný se měl zavázat vrátit finanční prostředky ve 24 splátkách po 1 304 Kč včetně pojištění spolu s cenou úvěru ve výši 7 130 Kč. Pro případ prodlení s vrácením uvedené částky měl žalovaný uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále náklady spojené s vymáháním dluhu ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky 100 Kč, který měl být účtován maximálně dvakrát za měsíc v případě prodlení. Uvedená žádost/smlouva ani obchodní podmínky však neobsahuje datum ani vlastnoruční či elektronický podpis žalovaného, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření smlouvy žalovaným.

6. Z Údajů pro posouzení žádosti o klasický úvěr je zřejmé, že žalovaný měl být svobodný, neměl žádné děti, měl bydlet u rodičů a pracovat ve službách a prodeji, s čistým měsíčním příjem 15 160 Kč s tím, že výdaje domácnosti měly představovat částku 6 000 Kč. Žalovaný měl mít bankovní účet.

7. Z Akceptace s datem 8. 11. 2022 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalovanému, že schválila jeho žádost o klasický úvěr Hello nákupy na splátky s převedením částky 24 166 Kč na účet zprostředkovatele s tím, že žalovaný úvěr uhradí ve 24 měsíčních splátkách ve výši 1 304 Kč s pevnou roční úrokovou sazbou 18,13 % ročně. První splátka byla stanovena na 17.12.2022.

8. Z platební historie bylo zjištěno, že dne 7. 11 2022 byla žalovanému, resp. zprostředkovateli úvěru poskytnuta částka ve výši 24 166 Kč a že žalovaný uhradil dne 4.1.2023 částku 1 904 Kč.

9. Z dopisu ze dne 25. 5. 2023 je zřejmé, že žalovaný se dostal do prodlení se splátkami a z tohoto důvodu právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od výše uvedené smlouvy a vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu ve výši 26 275 Kč do 30. 6. 2023.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 7. 2023 spolu s přílohou č. 1, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, a potvrzením o úplatě ze dne 11. 7. 2023 soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena včetně příslušenství z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 7. 2023 ve spojení s podacím archem ze dne 17. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že mu byla poskytnuta lhůta k úhradě nejpozději do 31.7.2023.

11. Výzvou ze dne 18. 8. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a byla mu k zaplacení stanovena lhůta do 7. 9. 2023.

12. Podle Výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky se žalobkyně pokoušela o smírné vyřešení pohledávky žalovaného, proto mu byl zaslán dne 18.8.2023 dopis a její pověřený terénní pracovník cestoval za žalovaným na adresu místa jeho pobytu dne 30. 8. 2023 a 13. 9. 2023.

13. Z předžalobní upomínky ze dne 2. 11. 2023, ve spojení s podacím poštovním archem dokládajícím odeslání upomínky dne 3. 11. 2023, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván před podáním žaloby k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě do 10. 11. 2023.

14. Právní zástupce žalobkyně naposledy dopisem ze dne 16.7.2024 vyzval žalovaného ke smírnému vyřešení sporu, odeslání výzvy žalobkyně doložila poštovním podacím archem z téhož dne .

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 24 166 Kč za účelem financování předmětu koupě, zde výpočetní techniky, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Smlouva však nebyla žalovaným podepsána. Žalovaný na dluh uhradil pouze částku ve výši 1 904 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 7. 2023 s účinností ke dni 11.7.2023 a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

18. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

21. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Soud dále vycházel z ust. § 2991 odst. 1 o.z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

28. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující, označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

29. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že žalovaný smlouvu nepodepsal, a na smlouvě ani není uvedeno datum, kdy mělo k podpisu smlouvy (žádosti o úvěr) dojít. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že ten uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

30. Nad to je rovněž z provedených důkazů zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Přestože právní předchůdkyně žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, neučinila tak. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný měl v žádosti uvést, že jeho čistý měsíční příjem činí 15 160 Kč a výdaje 6 000 Kč, tyto výdaje však nebyly nijak blíže specifikovány. Žalobkyně soudu nepředložila jediný důkaz k osvědčení pravdivosti těchto údajů, přestože byla soudem k tomuto vyzvána, např. výpisem z účtu žalovaného, kterým zjevně podle žádosti žalovaný disponoval. V době poskytnutí úvěru bylo žalovanému 19 let a bydlel s rodiči. Z předložených důkazů však nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tj. zda a jaké hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného v interních a externích databázích ohledně jeho příjmů a výdajů, tyto tvrzení však neprokázala.

31. Soud má tak za to, že žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem údaje poskytnuté žalovaným alespoň v základních rysech ověřila. Soud tak uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného tak, aby bylo osvědčené, že je žalovaný schopen úvěr uhradit. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná i ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku.

32. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

33. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla za nákup zboží žalovaným, zprostředkovateli úvěru částku ve výši 24 166 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 1 904 Kč, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení v částce 22 262 Kč (24 166 Kč – 1 904 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek). Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila svoji pohledávku za žalovaným v souladu s ustanovením § 1879 o.z. na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 7. 2023 podle § 1882 odst. 1 o.z.. Žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimována. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 22 262 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II).

34. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 22 262 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 1. 7. 2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 25. 5. 2023, v němž mu byla stanovena lhůta k zaplacení do 30. 6. 2023. Protože je žalovaný ode dne následujícího v prodlení, rozhodl soud, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno. Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok II. rozsudku).

35. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách a žalovaný o tuto možnost ani nepožádal.

36. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v částce 1 294,80 Kč (po zaokrouhlení). Tato částka představuje 48,88 % z jejich celkové výše, tj. z částky 2 649 Kč, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 197 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 907,19 Kč sestávající 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát prokázal, že je plátcem DPH. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.