10 C 147/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 044,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 990 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 25. 11. 2022 do 13. 2. 2023 ve výši 265,96 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 990 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 054,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 232,94 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 555,37 Kč od 14.2.2023 do zaplacení, zbývajícího kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši celkem 101,70 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 054,99 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 006,19 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 13. 2. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 11 044,99 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 2. 5. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] to prostřednictvím Správce financí, webového rozhraní žalobkyně. Žalovaná vyplnila požadované údaje a žalobkyně následně zaslala žalované podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaná uvedla ve své žádosti, a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, dále v registrech SOLUS, NRKI, CRIBIS a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezení žalované, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CRIBIS a ISIR byl proveden s negativním výsledkem. Žalovaná byla na základě této smlouvy oprávněna čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala finanční prostředky žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy do 20. dne kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání. Žalovaná se dále zavázala zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné a nepravidelné poplatky. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná načerpala částku ve výši 9 990 Kč, když dne 4. 5. 2022 poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený žalovanou v úvěrové smlouvě. Ve zbývající částce ve výši 5 990 Kč se jednalo o účelový spotřebitelský úvěr na úhradu ceny zboží prodejci [právnická osoba] spol. s.r.o. dne 13. 5. 2022 žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 11. 2022 a požadovala po žalované okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalovaná však ani přes výzvu dluh žalobkyni nezaplatila. Žalobkyně proto žalobou požadovala zaplacení jistiny ve výši 8 555,37 Kč, poplatky za pojištění ve výši 89,62 Kč, náklady na vymáhání ve výši 900 Kč (3x 300 Kč), jakož i smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud ze smlouvy – šikovný účet [číslo] ze dne 2. 5. 2022 a úvěrových podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná měla zavázat splácet ve splátkách po 4 % z dlužné částky. Úrok byl podle smlouvy sjednán ve výši 26,28 % ročně. Úvěr měl být čerpán na nákup zboží [název] [anonymizována tři slova] [příjmení] [příjmení] v ceně 5 990 Kč od prodejce [právnická osoba] spol. s.r.o., [IČO] s tím, že žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni v této souvislosti ještě 11 splátek po 607 Kč s úrokem 20,11 % ročně, které byly připočítávány ke splátce revolvingového úvěru. Mezi stranami měly být dohodnuty sankce pro případ prodlení žalované s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Žalovaná měla ve smlouvě uvést, že je vdaná a má vlastní bydlení a její čistý příjem ze svobodného povolání činil 25 000 Kč čistého měsíčně. Příjem ostatních členů domácnosti měl být 60 000 Kč měsíčně. Na míso podpisu žalované je na smlouvě uvedeno [číslo].

5. Kopií občanského průkazu žalované bylo doloženo, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované, z něhož vyplývá, že žalovaná je vdaná.

6. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaná měla dva existující úvěrové závazky s celkovou zbývající částkou k zaplacení ve výši 82 551 Kč a dne 28. 3. 2022 byla žalované odmítnuta žádost o poskytnutí splátkového úvěrového kontraktu.

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] vyplývá, že žalovaná měla uvést, že je vdaná, vlastní byt/dům, má vyživovací povinnost ke 4 dětem, příjem jejího partnera činí 60 000 Kč měsíčně splácí své závazky ve výši 15 000 Kč.

8. Z dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta bylo zjištěno, že dokument obsahuje číslo smlouvy [číslo], jméno a příjmení žalované s datem narození, telefonní [číslo] e-mail [email], IP adresu [adresa].

9. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 4. 5. 2022 částku 4000 Kč a dne 13. 5. 2022 částku 5 990 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh 2 000 Kč.

10. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za leden 2022 soud zjistil, že účet je veden na jméno žalované a že konečný zůstatek činil 5 291,59 Kč. Z potvrzení [právnická osoba] vyplývá, že dne 4. 5. 2022 žalobkyně poukázala na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 4 000 Kč.

11. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet], jenž je veden na jméno žalobkyně, ze dne 13. 5. 2022 vyplývá, že žalobkyně dne 13. 5. 2022 poukázala na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 5 990 Kč.

12. Žalobkyně výzvou ze dne 10. 11. 2022 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 11. 11. 2022 13. Předžalobní výzvou ze dne 1. 12. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu dne 2. 12 2022.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový revolvingový úvěr s limitem do 10 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Žalobkyně poskytla dne 4. 5. 2022 na účet žalované částku ve výši 4 000 Kč a dne 13. 5. 2023 žalobkyně poskytla žalované na nákup zboží [název] [anonymizována tři slova] [příjmení] [příjmení] částku ve výši 5 990 Kč. Žalovaná na dluh žalobkyni postupně uhradila částku 2 000 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

24. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 7 990 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy [číslo] o revolvingovém úvěru. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaná předmětnou smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

29. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalované činit 25 000 Kč. Celkové příjmy domácnosti pak měly činit 85 000 Kč. Žalobkyně si však nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. pracovní smlouva a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly její platby na SIPO, dopravu a kolik vynaložila na stravu a na domácnost. Žalobkyně neprověřovala, zda příjem žalované činil skutečně 25 000 Kč měsíčně a ani zda uváděný příjem jejího partnera skutečně činil 60 000 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy je pak zřejmé, že žalovaná měla další závazky v řádech desítek tisíc Kč. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu byla v roce 2021 a v roce 2022 vedena proti žalované jako povinné exekuční řízení. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

30. Soud doplňuje, že v obou případech přihlédl k absolutní neplatnosti úvěrových smluv z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 9 990 Kč (4 000 Kč + 5 990 Kč) a že žalovaná zaplatila celkem 2 000 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 7 990 Kč (9 990Kč – 2 000 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 7 990 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj.ve výši 15 % zas období od 25. 11. 2022 (tj. od prvního dne prodlení žalované) do 13. 2. 2023 v kapitalizované výši 265,96 Kč a dále od 14. 2. 2023 až do zaplacení, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 10. 11.2022, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 14 dní od vyhotovení dopisu. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

33. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 006,19 Kč, přičemž tato částka představuje 44,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,34 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,66 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 044,99 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč (výrok III. rozsudku). Soud doplňuje, že nepřiznal žalobkyni odměnu za podání ze dne 22. 5. 2023 a paušální náhradu ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalobkyně tímto podáním k výzvě soudu doplnila svoji žalobu, kterou by soud byl jinak nucen odmítnout.