10 C 167/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zaplacení 20 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,25 % ročně z této částky od 28.7.2020 do zaplacení.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 600 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 012,98 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 450 Kč od 21. 5. 2020 do 27.7.2020 a úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 300 Kč od 28. 7. 2020 zaplacení a úroku ve výši 10,37 % ročně z částky 10 000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 5.1.2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši 20 900 Kč s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně uvedla, že dne 19.6.2018 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které jí ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy předala. Dle smlouvy, jejíž nedílnou součástí byl Předpis splátek, se žalovaná zavázala vrátit společnosti celkovou částku 18 600 Kč, zahrnující jistinu ve výši 10 000 Kč, úrok ve výši 2 800 Kč (tj. 28% ročně z jistiny za dobu poskytnutí úvěru), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 400 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 19.7.2018 a poslední splátku měla žalovaná uhradit nejpozději do 19.8.2019 Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti, ve které žalovaná mimo jiné uvedla i okolnosti vypovídající o její finanční situaci a jejichž správnost potvrdila svým podpisem. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je na mateřské dovolené s příjmem ve výši 7 600 Kč měsíčně a pobírá alimenty ve výši 1 000 Kč Měsíční výdaje měly činit 4 500 Kč, použitelný příjem pak 4 100 Kč. Po ověření předložených dokladů od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů měla právní předchůdkyně žalobkyně za dostatečně ověřenou úvěruschopnost žalované. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, v důsledku čehož v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně dnem splatnosti poslední sjednané splátky, tj. 19.8.2019, (žalovaná byla v prodlení s 3 - 14. splátkou) právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině částku 10 000 Kč, na úroku 1 450 Kč, na poplatku za správu úvěru 1 250 Kč a na inkasním poplatku částku 2 200 Kč, celkem částku ve výši 14 900 Kč. Žalovaná za období od 19.6.2018 do 19.12.2018 postupně uhradila celkem částku 3 700 Kč. Dle smlouvy byla mezi účastníky dohodnuta v případě prodlení s placením splátek smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Dne 24.6.2020 byla pohledávka původního věřitele [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 24.7.2020. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně proto požadovala částku 20 900 Kč, jež tvořila nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ve výši 6 000 Kč za období od 20.8.2018 do 4.4.2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 012,98 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny a úroku od 21.5.2020 do zaplacení, jakož i úrok ve výši 10,37% ročně z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení. Jelikož žalovaná nereagovala ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, Smlouvy o úvěru a předpisu splátek ze dne 19.6.2018 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 19.6.2018 se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s náklady v celkové výši 8 600 Kč, sestávající z úroku ve výši 28% ročně z jistiny, dále z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 200 Kč, tedy celkem částku 18 600 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky byl věřitel oprávněn požadovat vedle narostlého úroku také úrok z prodlení v zákonné výši, v případě porušení povinnosti žalované splácet řádně a včas, byla žalovaná rovněž povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení. Pro případ nesplnění povinnosti žalovanou uhradit příslušnou splátku včas, mohl věřitel požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky.

5. Ze žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů, má jednu vyživovací povinnost a je na mateřské dovolené s příjmem ve výši 7 600 Kč. Celkový příjem žalované včetně alimentů ve výši 1 000 Kč činil 8 600 Kč. Průměrné měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 4 500 Kč, a měly sestávat z částky 3 000 Kč na bydlení, částky 500 Kč na stravování a částky 1 000 Kč představující ostatní výdaje. Žalované tak měla zbývat částka 4 500 Kč měsíčně. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů rozhodnutí o přiznání dávky, výpis z účtu, složenky (alimenty) a čestné prohlášení, které však i přes výzvu soudu vyjma výpisu z účtu nebyly předloženy k důkazu.

6. Z nečitelného scanu internetového bankovnictví byly zjištěny příchozí platby od ÚP- Krajské pobočky [obec] v měsíci duben a květen 2018 ve výši 7 600 Kč.

7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná úvěr [číslo] nesplácela řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně uhradila dne 19.6.2018 částku 400 Kč a 1 300 Kč a dne 19.12.2018 částku 2 000 Kč, tedy celkem na dluh uhradila 3 700 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020, dodatku ke smlouvě ze dne 13.7.2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 29.7.2020, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni a žalovaná byla vyzvána k zaplacení. Oznámením ze dne 24.7.2020 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyrozuměl o postoupení pohledávky.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 17.12.2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 18.12.2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 1.1.2021 a zároveň ji upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaná na výzvu nezareaguje.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 19.6.2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytl finanční částku ve výši 10 000 Kč, a to převzetím hotovosti téhož dne v okamžiku podpisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala věřiteli uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 300 Kč, spolu s náklady v celkové výši 8 600 Kč (sestávající z úroku ve výši 28%, tj. 2 800 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 200 Kč) celkem částku 18 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, prohlásil původní věřitel dluh za splatný ke dni 19.8.2019. Žalovaná za období od 19.6.2018 do 19.12.2018 žalobkyni v nepravidelných splátkách uhradila celkem částku 3 700 Kč. Dlužná částka tak činí na jistině 10 000 Kč, a na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně částku 6 000 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 012,98 Kč, úrok ve výši 10,37% ročně z jistiny a zákonný úrok z prodlení z částky 11 450 Kč (jistina+úrok) vždy od 21.5.2020 do zaplacení. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná byla o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměna dopisem ze dne 24.7.2020 a následně i žalobkyní, která ji vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou. Žalovaná však na výzvu nikterak nereagovala.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že její průměrné měsíční příjmy činí celkem 8 600 Kč, tvořené jednak mateřským příspěvkem ve výši 7 600 Kč a dále alimenty ve výši 1 000 Kč. Celkové výdaje pak měly činit 4 500 Kč. Žalovaná bydlela u rodičů a měla jednu vyživovací povinnost. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, resp. o tom nebyly soudu předloženy žádné důkazy, že příjem domácnosti žalované činí tuto částku, resp. předložila pouze scan z internetového bankovnictví, ze kterého lze vyčíst pouze částku 7 600 Kč v měsíci duben a květen 2018 od Úřadu práce [obec]. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, kolik vynaloží na stravu a na domácnost, když částka ve výši 1 500 Kč měsíčně (stravování, ostatní výdaje) se jeví soudu jako nereálná, a to i s ohledem na vyživovací povinnost žalované. Vzhledem k nízkému příjmu žalované představující pouze mateřskou a alimenty je soud přesvědčen, že žalovaná nebyla schopna dostát svému závazku a řádně a včas hradit předepsané splátky, jak je ostatně vidno z transakční historie. Z předložených důkazů tak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaná zaplatila 3 700 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 6 300 Kč, které je povinna vydat (10 000 Kč – 3 700 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 6 300 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

22. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 6 300 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 28.7.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24.7.2020 a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 27.7.2020, ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně, když žalobkyně požadovala úrok ve výši 10% ročně. Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok I., II. rozsudku).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.