10 C 167/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 81 310 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 27 790 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,5 % ročně z této částky od 27.1.2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 53 520 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 14 429,55 Kč, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 43 310,81 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 984,47 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 43 310,81 Kč od 15.12.2022 do 26.1.2023 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky z částky 16 520,81 Kč od 27.1.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29.3.2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 81 310 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 16.2.2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 49 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 53 520 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 38 449 Kč, s úrokovou sazbou 24,24 % ročně sjednanou ve smlouvě, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, částku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 11 231 Kč a pojištění ve výši 2 340 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 78 týdenních splátkách po 1 315 Kč Poslední splátka byla stanovena na 15.8.2021. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 28.9.2021. Ke dni 15.8.2021 činila dlužná jistina částku 45 251,05 Kč, poplatek pak částku 42 058,95 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh uhradil ještě 6 000 Kč Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 86 %, žalobkyní požadovaná ve snížené výši 24,24 % a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 14.12.2022 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností ke dni 16.12.2022 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 21 210 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného, konkrétně z pracovní smlouvy a daňového přiznání za rok 2018, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný byl OSVČ v oboru pekařství – cukrářství, hostinská činnost s měsíčním příjmem 20 000 Kč, neměl vyživovací povinnost, žil v nájmu a neměl žádný další závazek u jiné společnosti a nebyl veden v insolvenčním rejstříku. Právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 81 310 Kč sestávající z jistiny ve výši 43 210,81 Kč a poplatku ve výši 37 999,19 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků ve výši 14 429,55 Kč a úroků z prodlení ve výši 4 984,47 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 14.12.2022, a dále ode dne 15.12.2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 16.2.2020 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 49 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 51 180 Kč (sestávajícím z úroku v částce 38 449 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 11 231 Kč) a částky za doplňkové pojištění ve výši 2 340 Kč, tedy celkem částku 53 520 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 78 pravidelných týdenních splátkách po 1 315 Kč, poslední splátku ve výši 1 265 Kč, vždy v 7 denním období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaný zavázal hradit splátky spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 86 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Zákaznickou kartou ze dne 16.2.2020 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je ženatý/v registrovaném partnerství, má základní vzdělání, bydlí v nájmu, je podnikatel v oboru pekařství-cukrářství, hostinská činnost, se sídlem [adresa žalovaného], s měsíčním čistým příjmem ve výši 11 000 Kč. Další příjem domácnosti měl činit 15 000 Kč, při uvedeném počtu zdrojů příjmu jeden, měl být celkový příjem domácnosti 26 000 Kč. Blíže nespecifikované výdaje žalovaného měly činit 6 000 Kč měsíčně, žalovaný nesplácel žádný další úvěr či zápůjčku. Žalovaný nevlastnil automobil, neměl zřízen bankovní účet. Jako účel poskytnutí úvěru žalovaný uvedl neočekávané výdaje. Trvalý pobyt žalovaný uvedl na adrese [adresa žalovaného], náhradní kontaktní adresu [adresa]. Žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření živnostenský list a daňové přiznání za rok 2018, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl splácet ve 30 měsíčních splátkách.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný zaplatil na dluh za období od 23.2.2020 do 14.4.2022 celkem 21 210 Kč.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 16.12.2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 16.12.2022, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 13.1.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 9.3.2023 a podacího lístku ze dne 10.3.2023 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je nepovažoval s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby za podstatné.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] dne 16.2.2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 49 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 51 180 Kč a částku 2 340 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 102 520 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 1 315 Kč, poslední ve výši 1 265 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 86 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 24,24 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný na dluh uhradila za období od 23.2.2020 do 14.4.2022 pouze částku ve výši 21 210 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16.12.2022, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 27 790 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka v měsíci únor 2020 uvedl, že jeho měsíční příjem činí 11 000 Kč, další příjem domácnosti uvedl ve výši 15 000 Kč. Žalovaný rovněž uvedl, že bydlí v nájmu, je ženatý/v registrovaném partnerství a nemá žádnou vyživovací povinnost. Adresu trvalého bydliště uvedl [adresa žalovaného], což je adresa obecního úřadu. Výdaje žalovaného měly činit 6 000 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Žalobkyně argumentovala tím, že měsíční příjem žalovaného činí 20 000 Kč, přestože dle vyplněné karty činil pouze 11 000 Kč. Další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč nebyl blíže specifikován, tedy zda se jedná o další příjem žalovaného a jaký, či příjem partnera/partnerky. Podle karty zákazníka měl být úvěr poskytnut za účelem neočekávaných výdajů. Přestože žalovaný podniká, uvedl, že nevlastní bankovní účet. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovaným a nezabývala se tím, jaké má žalovaný skutečné měsíční výdaje, kolik činí jeho náklady na bydlení, s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod.. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu byla v období 2012 až 2018 vedena proti žalovanému jako povinnému exekuční řízení pro pohledávky v souhrnné výši cca 150 000 Kč a dále v roce 2019 dlužil žalovaný na nájemném cca 160 000 Kč, kdy tento dluh uznal. Informace o exekučních řízení bylo lze zjistit v centrální evidenci exekucí. Právní předchůdkyni žalobkyně měla rovněž zavdat pochybnost ohledně pravdivosti údajů uvedených žalovaným již ohledně uvedené adresy trvalého pobytu a neuvedení bankovního účtu, což je v případě podnikatelské činnosti nutností. Soud proto nemohl než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona spotřebitelském úvěru.

20. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 49 000 Kč, a že žalovaný zaplatila 21 210 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 27 790 Kč, které je povinen vydat (49 000 Kč – 21 210 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 27 790 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 27 790 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 27.1.2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 16.12.2022, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 13.1.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 16.1.2023 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 26.1.2023 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,5 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.