10 C 176/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pobytem trvale v ČR: ulice a číslo, PSČ obec o zaplacení 3 783,92 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 783,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 3 783,92 Kč od 2. 2. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 Žalobce se proti žalované domáhal žalobou doručenou původně Okresnímu soudu Praha – východ dne 1. 9. 2020 (následně postoupenou Okresnímu soudu v Pardubicích) zaplacení částky 3 783,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 2. 2. 2018 do zaplacení. Tvrdil, že žalobce nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 6. 2018 mezi společností právnická osoba, IČO, jako původním věřitelem a postupitelem a žalobcem jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 13. 6. 2017 smlouvu o sporožirovém účtu, na základě které byl žalované zřízen účet bankovní účet. Po té došlo k uzavření rámcové smlouvy, jejímž podpisem došlo též k uzavření smlouvy o účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši 3 615,81 Kč čerpala na sporožirovém účtu číslo bankovní účet, avšak do data splatnosti úvěru úvěr nesplatila a výši úvěru přečerpala nad povolený záporný zůstatek, na což byla původním věřitelem upomínána. Z tohoto důvodu, tj. z důvodu prodlení se splacením poskytnutého úvěru a z důvodu přečerpání povoleného limitu, došlo původním věřitelem v souladu s čl. 3 odst. 3.2 smlouvy o kontokorentu k výpovědi smlouvy o účtu a souvisejících dohod a současně tím původní věřitel vyzval dlužníka ke splacení všech závazků. O tomto kroku byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 2. 2018. Ke dni výpovědi smlouvy, tj. ke dni 1. 2. 2018 činila pohledávka celkem částku ve výši 3 783,92 Kč skládající se z jistiny úvěru ve výši 3 615,81Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 660,80 Kč. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho ani na základě předžalobní výzvy žalobci neuhradila. 2 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání soudu dne 3. 5. 2022 se žalobce i jeho zástupce omluvili, žalovaná se k jednání bez předchozí řádné a včasné omluvy nedostavila. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.). 3 Žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2018 uzavřenou mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem a seznamem postoupených pohledávek prokázal svoji aktivní legitimaci k uplatnění žalované částky. 4 Jako předběžnou otázku soud řešil pravomoc a příslušnost soudu - při řešení otázky pravomoci je třeba aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ Brusel I bis“, dále jen Nařízení“). V článku 17 odst. 1 je obsažen taxativní výčet situací, kdy lze pro účely Nařízení pohlížet na smlouvu jako spotřebitelskou, to znamená, že pokud nelze kontrakt podřadit pod jednu z těchto situací, nejedná se o spotřebitelskou smlouvu a bude třeba určit pravomoc podle jiného ustanovení. Z logiky věci vyplývá, že smlouvu o zřízení a vedení účtu lze podřadit pouze pod situaci dle ustanovení článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. K aplikaci tohoto pravidla se však vyžaduje, aby smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Toto pravidlo si dává za cíl chránit výlučně tzv.„ pasivního spotřebitele,“ tedy osobu, která za účelem uzavření smlouvy neopouští území svého domovského státu. V tomto případě však měla žalovaná bydliště na území Rumunska, což jednoznačně vyplývá z úvodních ustanovení smlouvy. Tím, že žalovaná vycestovala do České republiky a zde uzavřela inkriminovanou smlouvu, stala se tzv.„ aktivním spotřebitelem,“ na kterého se článek 17 Nařízení nevztahuje. Pravomoc bude tedy nutno určit podle jiného ustanovení, a to sice podle článku 7 odst. 1 Nařízení, dle kterého může být osoba mající bydliště na území členského státu žalovaná u soudu toho členského státu, ve kterém byl nebo měl být daný závazek splněn. Žalované závazek vznikl z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru, tedy obsah tohoto závazku lze podřadit pod pojem poskytování služeb. U smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služby je pak místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Ze smlouvy i Všeobecných obchodních podmínek právnická osoba je v otázce místa plnění zřetelná vazba na tzv.„ obchodní místo klienta,“ kterým je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena. Navíc i judikatura Evropského soudního dvora zastává názor, že při určení místa plnění je směrodatný hlavní závazek, u úvěrové smlouvy poskytnutí úvěru, u smlouvy o běžném účtu zřízení a vedení účtu. Z výše uvedeného je patrno, že místem plnění je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena, tedy místo na území České republiky. 5 Rámcovou smlouvou o finančních službách ze dne 13. 6. 2017 bylo zjištěno, že předchůdce žalobce (právnická osoba) zřídila a vedl pro žalovanou účet číslo bankovní účet. 6 Podle ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. 7 Civilní sporný proces je založen na systému dvou stran v kontradiktorním postavení. Proti sobě stojí dvě procesní strany, které jsou vzájemnými odpůrci a jež v řízení uplatňují protichůdné zájmy. Strany jsou v prvé řadě povinny rozhodné skutečnosti tvrdit; na skutečnostech, které žádná ze stran nepřednesla a které ani jinak nevyšly v řízení najevo, nesmí soud své rozhodnutí založit. Ohledně právně významných skutečností, které byly protistranou popřeny, proto musí strana zatížená důkazním břemenem učinit důkazní návrhy. Z projednací zásady tedy plyne, že rozhodnutí soudu může spočívat jenom na takových skutečnostech, které strany tvrdily (nebo vyšly v řízení najevo jinak) a které byly popř. prokázány, pokud toho bylo zapotřebí. 8 Účastník, který, ač poučen soudem, neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese – za předpokladu, že jím tvrzená skutečnost nebyla jinak prokázána – nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důsledkem toho, že tvrzení účastníka není prokázáno, je pro něho nepříznivé rozhodnutí o věci samé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit. 9 V daném případě tíží břemeno důkazní a břemeno tvrzení žalobce, který aby byl ve věci úspěšný, musí prokázat své tvrzení, že žalovaná dluží na základě smlouvy o kontokorentním úvěru žalobci jako právnímu nástupci žalovanou částku. Žalobce, ač opakovaně vyzýván soudem k předložení smlouvy o kontokorentním úvěru a soupisu obratů z úvěrového účtu číslo bankovní účet, tyto listiny, ačkoli na ně odkazoval v návrhu, nepředložil. 10 S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobce v dané věci neunesl břemeno důkazní k prokázání svého tvrzeného nároku, když nepředložil důkazy prokazující jeho tvrzení. Soudu tedy nezbylo nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout. 11 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla v řízení plně úspěšná a má tedy právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).