10 C 176/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 042 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 28.2.2023 do 14.3.2023 ve výši 92,46 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 042 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 27.2.2023 do 14.3.2023 ve výši 19,59 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 042 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 252 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 20.3.2023 ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 042 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 12.10.2022 s žalovaným uzavřela úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaný vyplnil požadované údaje a po automatizovaném schvalovacím procesu byla žádost žalovaného schválena. Žalobkyně následně žalovanému zaslala podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaný uvedl ve své žádosti a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu a žalovanému zaslána na e-mailovou adresu, kterou žalovaný uvedl v žádosti, tj. [email]. Žalobkyně dále uvedla, že identita žadatele je ověřována v případě vyplacení úvěru na bankovní účet uhrazením 1 Kč na bankovní účet společnosti [právnická osoba], nebo zasláním výpisu z účtu, z něhož je patrné, kdo je jeho majitelem. Žalovaný v minulosti uhradil tento poplatek, čímž byla ověřena jeho totožnost. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho úvěruschopnost, provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, dále v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CEE a ISIR byl proveden s negativním výsledkem, žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Následně žalobkyně poskytla dne 12.10.2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], který žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí, tj. do 11.11.2022. Žalovaný se zavázal dále uhradit poplatek za expres výplatu úvěru ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč dlužnou částku ve lhůtě splatnosti neuhradil, žalobkyně po žalovaném tedy nárokuje celkem částku ve výši 17 042 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč, jakož i smluvní pokutu ve výši 900 Kč (3% z nesplacené jistiny) účtována dne 11.12.2022 ve výši 450 Kč a dne 13.1.2023 ve výši 450 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně požaduje z dlužné částky zákonný úrok z prodlení ve výši 112,05 Kč kapitalizovaný od 27.2.2023 do 14.3.2023 a dále od 15. 3. 2023 až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy ze dne 12.10.2022, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (ID žádosti [číslo]) a Sazebníku poplatků zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen spolu s poplatkem ve výši 495 Kč do 11.11.2022 Smlouva obsahovala volitelné poplatky za služby jako např. expresní výplata, SMS servis, bezpečná splátka, prodloužení doby splatnosti, online platba a dále sankce v případě prodlení ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Smlouva obsahovala podpis žalobkyně, za žalovaného byla uvedena IP adresa [číslo] a kód [číslo]. Žalovanému měl být odeslán kód na telefonní [číslo] dne 12. 10. 2022 v 18:28 hod. a ve stejnou chvíli měla být smlouva kódem podepsána.

5. Totožnost žalovaného byla žalobkyní ověřena z předložené kopie občanského průkazu.

6. Průběh uzavření smlouvy se žalovaným doložila žalobkyně printscreeny ze svého systému, a to žádost klienta a odeslání SMS kódu, z nichž však nevyplývá, že by daná smlouva byla uzavřena právě žalovaným, ani to, že ji žalovaný podepsal právě ve znění předloženém soudu.

7. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím této zprávy zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Podle této zprávy měl žalovaný šest odmítnutých žádostí o úvěr, jeden existující kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč s tím, že tento úvěr byl k měsíci srpnu 2022 zablokován.

8. Podle žalobkyní předloženého Potvrzení o provedení ověření bonity žalovaného měl žalovaný jako zaměstnanec příjem ve výši 33 000 Kč, neměl žádnou vyživovací povinnost a příjem ostatních členů domácnosti činil 25 000 Kč. Žalovaný měl uvést splátku jiné společnosti ve výši 100 Kč. Pro výpočet měsíčního limitu splátky (dále jen„ MLS“) žalobkyně vycházela jednak z příjmu žalovaného, životního minima 4 250 Kč a splátky 100 Kč a 15 842 Kč a dále z celkového příjmu domácnosti, životního minima členů domácnosti 8 090 Kč, minimálních výdajů na bydlení 13 761 Kč a splátek 100 Kč a 15 842 Kč, přičemž MLS žalovaného činil 12 808 Kč a MLS domácnosti činil 20 207 Kč. Měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 11 000 Kč byly v potvrzení škrtnuté. Žalobkyně dále měla provést kontrolu v registru SOLUS, ISIR, NRKI a CRIBIS.

9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a z potvrzení o provedené platbě ze dne 12.10.2022, jakož i ze sdělení [právnická osoba] ze dne 14. 7. 2023 soud zjistil, že dne 12. 10. 2022 byla žalovanému na účet č. [bankovní účet] poskytnuta žalobkyní částka ve výši 15 000 Kč.

10. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaný načerpal u žalobkyně dne 12.10.2022 částku 15 000 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaný na dluh ničeho neuhradil.

11. Printscreen ze systému žalobkyně - seznam odeslaných upozornění a odeslání výzvy k zaplacení dlužné částky žalovanému dokládá, že žalobkyně informovala žalovaného formou SMS a e-mailem o výši dlužné částky (včetně účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty) a její splatnosti a že žalovanému zaslala výzvu k její úhradě.

12. Předžalobní výzvou ze dne 27.1.2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 30 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 30.1.2023.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalobkyně žalovanému poskytla dne 12.10.2022 částku ve výši 15 000 Kč na účet žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 27.1.2023 k úhradě dluhu ve výši 17 042 Kč nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Žalovaný na dluh žalobkyni ničeho neuhradil ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

25. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

27. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; soud dále vycházel z ust. § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

30. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 15 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

31. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovaným připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinil právě žalovaný, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

32. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně nepředložila soudu jediný důkaz, kterým by osvědčila, že výše příjmu žalovaného skutečně činí 33 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč. Není tak zřejmé, zda si od žalovaného vyžádala doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalovaného, tedy např. pracovní smlouvu, výplatní pásky nebo výpis z účtu žalovaného alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Pokud se jedná o výdajovou stránku žalovaného, žalobkyně vycházela pouze ze statistického modelu, tedy ze životního minima členů domácnosti a minimálních výdajů na bydlení. Jaké byly konkrétní výdaje žalovaného z předložených důkazů rovněž nevyplývá, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly jeho platby na SIPO, dopravu a kolik vynaložil na stravu a na domácnost. Pokud žalobkyně odkazuje na úvěrovou zprávu, je s podivem, že žalovanému úvěr poskytla s vědomím, že podle této zprávy byl žalovaný vyhodnocen negativně, když mu bylo šest žádostí o úvěr odmítnuto a existující kontokorentní úvěr zablokován.

33. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

34. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

35. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

36. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

37. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a že žalovaný na dluh nic neuhradil, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 15 000 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).

38. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 15 000 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. za dobu od 28. 2. 2023 do 14. 3. 2023 v kapitalizované výši 92,46 Kč (neboť lhůta k plnění podle výzvy ze dne 27.1.2023 žalovanému uplynula dne 27.3.2023, ode dne následujícího je tedy v prodlení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení.

39. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

40. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která nebyla úspěšná v pouze nepatrné části jejího nároku, přiznal právo na náhradu v plné výši. Částka 2 252 Kč je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, jednak náklady zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen„ vyhláška“) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; obojí zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč, která patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).