10 C 180/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 396,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 7 587,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 4. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 808,90 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 412,20 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 1 775,51 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 21. 2. 2022 domáhala proti žalované zaplacení částky 11 396,70 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného plnění na základě smlouvy k službě Twisto účet – Smlouvy o nákupním účtu ze dne 28. 12. 2020 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na internetových stránkách [webová adresa] a její nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a ceník. Na základě výše uvedené smlouvy byla žalované zřízena služba Twisto nákupní účet, a žalovaná využila i služby„ Twisto karta“, kterou si objednala prostřednictvím Twisto účtu. Limit odložených plateb žalované činil až 10 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že ohledně schopnosti žalované splácet její závazky prověřila výši jejích závazků a platební morálku, a to z dostupných databází včetně neveřejných zdrojů. Vycházela rovněž z informací poskytnutých od žalované. Žalovaná využila služeb žalobkyně, a to prostřednictvím Twisto karty, kterou činila veškeré objednávky. Žalovaná učinila za měsíce prosinec 2020 až březen 2021 celkem 18 karetních transakcí v celkové výši 11 208,40 Kč. Žalovaná vzala v obchodních podmínkách na vědomí, že v případě prodlení má žalobkyně nárok na poplatek z prodlení, a to při uhrazení po splatnosti vyúčtování do 5 dnů 150 Kč, do 10 dnů 250 Kč, do 15 dnů 350 Kč, do 20 dnů 450 Kč, do 25 dnů 550 Kč, a do 30 a více dnů po 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky. Dále vzala na vědomí poplatek v případě využití služby odložení splatnosti poplatek ve výši 4,50 Kč za každou odloženou první až dvacátou stokorunu o 1 měsíc při platbě min. 10 % z celkové jistiny. Žalobkyně za poskytnuté plnění vyúčtovala žalované poplatky ve výši celkem 3 808,90 Kč, tj. 2 620,45 Kč jako poplatky za službu Twisto účet a 1 080 Kč jako poplatky za odložení splatnosti. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 3 620,60 Kč, a žalobkyně tuto částku započetla na část poplatků a na část dlužné jistiny. Žalobkyně proto požadovala po žalované jistinu 10 000 Kč a dlužné poplatky ve výši 1 1396,70 Kč, a dále úrok z prodlení. Žalovaná ničeho dalšího neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 17. 6. 2022, k němuž se žalovaná na řádně doručené předvolání bez důvodné a včasné omluvy nedostavila (doručení předvolání žalované je vykázáno dnem 3. 6. 2022). Soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy k službě Twisto účet, občanského průkazu žalované, ceníku žalobkyně, Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, informace k registračnímu procesu a profilu žalované ze dne 25. 5. 2022 soud zjistil, že mezi účastnicemi měla být uzavřena smlouva, na základě které měla žalobkyně zřídit žalované Twisto účet, a to zdarma a bez poplatků. Žalobkyně měla dále zpřístupnit žalované v rámci služby Twisto účet aktuální limitní rámec ve výši 10 000 Kč s podmínkou, že žalovaná bude řádně splácet poskytnuté finanční prostředky v souladu se smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, které měly být nedílnou součástí smlouvy, stejně jako Ceník. Ke smlouvě byl připojen podpis žalobkyně, žalovaná tuto smlouvu, ani jakékoliv další dokumenty nepodepsala.

5. Podle dokladu k uzavření Smlouvy ze dne 25. 5. 2022 měla být žalované odeslána SMS zpráva s ověřovacím kódem [číslo] který měla žalovaná zadat do formuláře v registračním procesu uzavírání smlouvy se žalobkyní, nicméně tento kód nebyl ke Smlouvě k službě Twisto účet nijak připojen.

6. Z přehledu karetních transakcí, a vyúčtování za prosinec 2020, leden 2021, únor 2021, březen 2021 a duben 2021 soud zjistil, že žalovaná čerpala prostřednictvím Twisto karty v prosinci 2020 celkem 8 586,60 Kč a uhradila 3 620,60 Kč, v lednu 2021 čerpala celkem 1 734,90 Kč, v únoru 2021 celkem 122,60 Kč a v březnu 2021 celkem 764,30 Kč. V dubnu 2021 nenačerpala ničeho. Celkem tak načerpala 11 208,40 Kč, a uhradila 3 620,60 Kč.

7. Podle dokladu k posouzení úvěruschopnosti žalované měla mít žalovaná čerpat mateřskou či rodičovskou dovolenou, její měsíční příjem měl činit 14 000 Kč, výdaje měly činit 4 000 Kč a neměla mít žádný výdajový dluh. Žalovaná měla být v manželství či registrovaném partnerství a měla mít dvě děti. Celkový„ expertní model“ měl činit 14 043 Kč. Žalovaná měla mít vyplacen Solus.

8. Z historie upomínání – Premium statement email vyplývá, že žalovaná byla vyzvána dne 1. 2. 2021 k zaplacení dluhu v tehdejší výši 9 984,70 Kč do 15. 2. 2021 a poté ještě dne 1. 4. 2021 k zaplacení dluhu v tehdejší výši 10 005,45 Kč nejpozději do 15. 4. 2021.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 11. 2021 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzván k úhradě dlužné částky 11 614,38 Kč ve lhůtě do sedmi dnů od data výzvy a byla upozorněna na možnost soudního vymáhání v případě, že pohledávku neuhradí. Odeslání výzvy žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 25. 11. 2021.

10. Na základě shora uvedeného má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalovaná učinila od prosince 2020 do března 2021 prostřednictvím Twisto karty transakce, kterými uhradila prostřednictvím žalobkyně celkem 11 208,40 Kč. Žalovaná na tyto transakce uhradila žalobkyni 3 620,60 Kč. Žalovaná byla upomínána k zaplacení dluhu, nicméně ničeho dalšího žalobkyni nezaplatila.

11. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

14. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

19. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

20. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

21. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

22. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

23. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

24. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

25. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb..

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 7 587,80 Kč, neboť mezi účastnicemi nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

29. Žalobkyně tvrdila, že smlouva byla se žalovanou uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a že žalovaná smlouvu elektronicky podepsala. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované na smlouvě není uvedeno ničeho, ani případný SMS kód. Stejně tak není zřejmé, že telefon, na který případně měl být kód zaslán, patří žalované. Samotná smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovanou danou smlouvou podepsala ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by smlouva, jejímž předmětem měl být spotřebitelský úvěr – s ohledem na úvěrový limit, byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

30. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Měsíční příjem žalované měl představovat 14 000 Kč, resp. podle„ expertního modlu“ částku 14 043 Kč. Přestože měla žalovaná dvě děti, měly její výdaje činit pouze 4 000 Kč, přičemž žalobkyně nezkoumala, co konkrétně měly tyto výdaje představovat. Žalobkyně si nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. doklad o vyplácení mateřské či rodičovské, výdaje na bydlení, výdaje na dvě vyživované děti, případně doklady o příjmech partnera žalované a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z provedených důkazů je tedy zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

33. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

34. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované plnění ve výši celkem 11 208,40 Kč, a že jí žalovaná zaplatila 3 620,60 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 7 587,80 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

35. Protože je žalovaná v prodlení s úhradou částky 7 587,80 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 16. 4. 2021 do zaplacení, neboť žalovaná byla poprvé vyzvána k zaplacení výzvou z 1. 2. 2021, v níž jí byla stanovena lhůta do 15. 2. 2021. Od data 16. 4. 2021 (jak požadovala žalobkyně), proto již byla v prodlení se zaplacením.

36. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 775,51 Kč, přičemž tato částka představuje 33,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,58 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,42 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, sestávající z 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí zastoupení, předžalobní upomínka a sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.. Dále se náklady představují odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 1 úkon po 1 580 Kč (1x účast na jednání), a 1 paušální náhrada po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky), a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednání soudu dne 17. 6. 2022 z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. ve výši celkem 483,95 Kč (osobní automobil Ford Focus, spotřeba dle TP: 4,7 l /100 km (3. údaj o spotřebě dle TP), palivo nafta motorová, cena 47,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,70 Kč km, podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění novely, počet km 70), a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta k jednání soudu a zpět) za 2 půlhodin po 100 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 790,44 Kč Celkem tedy žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 5 354,38 Kč. Protože žalobkyni náleží z této částky 33,16 %, přiznal jí soud náhradu nákladů ve výši 1 775,51 Kč, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).