10 C 187/2023

Plný text

Okresní soud vBerouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: obec , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem tituly před jménem . jméno a příjmení , tituly za jménem . sídlem adresa proti žalovaným:

1. Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 2. Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená datum Adresa zainteresované osoby 0/0 ourčení vlastnického práva k nemovitosti I.Určuje se, žežalobkyněje vlastníkem pozemku parc.č. , hodnota, , který byl utvořen oddělením zpozemku parc.č. st. , číslo, , to vše vkatastrálním území , adresa, , obec , adresa, , a to na základě geometrického plánu č. , č. účtu, vypracovaného společností , právnická osoba, ., se , jméno FO, , úředně ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, , jméno FO, , datum, , který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.II.Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílnědo tří dnůod právní moci tohoto rozsudku náklady řízení22390,19Kčkrukám právního zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , advokáta.O d ů vo d n ě n í:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 6. 2023 domáhala určení, že je vlastníkem pozemku uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku.Žalobkyně tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože vkatastru nemovitostí jsou vrozporu se skutečností zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku žalovaní. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem předmětného pozemku, který drží vpoctivé víře již od roku 1957. Současně je vlastníkem sousedního pozemku parc.č. , číslo, vk.ú. , adresa, , účelově vymezeného jako veřejná komunikace. Oba pozemky k sobě těsně přiléhají a nejsou nijak odděleny. Předmětná část pozemku parc.č. st. , číslo, rovněž slouží kveřejnému účelu, resp. jako veřejná komunikace. Žalobkyně vynakládá finanční prostředky na opravy a čistění těchto pozemků. Žalovaní předmětný pozemek využívají pro parkování svých osobních vozidel, uskladnění , právnická osoba, , což narušuje veřejnou komunikaci a její provoz. Žalovaní vystavěli mezi svým pozemkem parc. č. st. , číslo, a pozemkem žalobkyně parc. č. , číslo, rozhradu (oplocení) vsouladu sfaktickým (a požadovaným) stavem. Žalobkyně měla za to, že své vlastnické právo kpředmětnému pozemku vydržela dle ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanskýzákoník (dále jen „o.z.“), neboť vlastnické právo kněmu jej držela po dvojnásobně dlouhou dobu, než by jinak bylo zapotřebí (tj. 20 let). Žalobkyně opírala svůj nárok o rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 22.2.2006, č.j. 3C226/2000-126, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.1.2011, č.j. 19Co372/2007-209, který nabyl právní moci 4.3.2011. Vdaném řízení vedeném mezi týmiž účastníky, bylo rozhodnuto o vyklizení části pozemku žalovaných parc.č. st. , číslo, (předmětného pozemku), přičemž Krajský soud vPraze vydal závazné právní stanovisko, že žalobkyně předmětnou část pozemku vydržela. S ohledem na toto rozhodnutí užívá žalobkyně předmětnou část pozemku v dobré víře ve své vlastnické právo dalších 12 let. Žalobkyně uvedla, že v roce 1932 došlo chybným zákresem hranic mezi sousedními pozemky krozporu v zákresu vkatastrální mapě pro předmětnou část pozemku. V roce 1957 oplotili právní předchůdci žalovaných pozemek parc. č. st. , číslo, , postavením tzv. podezdívky, a napojením na oplocení sousedních pozemků, čímž byla zachována hranice předmětného pozemku žalobkyně a uznán konec hranice pozemku žalovaných parc. č. st. , číslo, . Od tohoto roku se tak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, chopila v dobré víře řádné držby předmětného pozemku. Tato dobrá víra byla způsobena objektivním omluvitelným omylem, protože žalovaní žalobkyni umožnili užívat předmětnou nemovitost jako veřejnou cestu až do roku 1999, tj. 42 let, kdy opravili oplocení pozemku vsouladu se stavem podle katastru nemovitostí. Žalobkyně dále uvedla, že předmětná část pozemku parc.č.st. , číslo, má rozlohu 20 m2, což představuje 7,5% plochy tohoto pozemku. Žalobkyně proto vyzvala žalované kuzavření souhlasného prohlášení o vydržení sporné části pozemku, žalovaní však nijak nereagovali.

2. První žalovaný navrhl, aby soud žalobu vcelém rozsahu zamítl. První žalovaný uvedl, ževe věci byly podvody a byla zde křivá svědectví. První žalovaný nesouhlasil stím, že sousední pozemky jsou spředmětným pozemkem vjedné rovině, protože předmětnýpozemek je oddělen 60 cm podezdívkou. První žalovaný uvedl, že na místě byla udělána nová komunikace, nicméně pro podvody byla zhotovena na nesprávnou stranu až kplotu žalovaných. Protože tak žalovaní přišli odva metry, nemohou nyní řádně vyjíždět zvrat. První žalovaný dále uvádí, že se žalovaní spolu se sousedem starali opředmětný pozemek a měli na něm parkoviště pro auto. Žalobkyně se opozemek nestarala, ani okomunikaci; a proto žalovaní odklízeli zkomunikace sníh a opravovali ji. Následně došlo ke změně ve vedení žalobkyně, a podle prvního žalovaného proto bylo podvody vše přiřknuto do jejího vlastnictví.

3. Druhá žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Žaloba a předvolání kjednání ve věci bylo druhé žalované řádně doručeno do vlastních rukou. Druhá žalovaná se zústního jednání, kněmuž byla podle ust. §45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, omluvila. Soud proto jednal podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. vjejí nepřítomnosti.

5. Soud zinformace o pozemku parc.č. , číslo, vk.ú. , adresa, zjistil, že vlastníkem tohoto pozemku je žalobkyně, a že je takto i evidována vkatastru nemovitostí. Z informace opozemku parc.č. st. , číslo, vk.ú. , adresa, vyplývá, že jako spoluvlastníci tohoto celého pozemku jsou vkatastru nemovitostí zapsáni žalovaní se spoluvlastnickým podílem 7/8 a vlastníkem zbývajícího podílu o velikosti 1/8 je druhá žalovaná. Pozemek je označen jako zastavěná plocha a nádvoří.

6. Z výkazu dosavadního a nového stavu údajůkatastru nemovitostí–geometrického plánu č. , číslo, vypracovaného společností , právnická osoba, ., se sídlem , jméno FO, , adresa, , úředně ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, dne 17. 5. 2023, vyplývá, že pozemek žalovaných parc.č. st. , číslo, bezprostředně sousedí spozemkem žalobkyně parc.č. , číslo, , to vše vk.ú. , adresa, . Tímto geometrickým plánem byl nově utvořen pozemek parc.č. , hodnota, vk.ú. , adresa, zčástipozemku parc.č. st. , číslo, . Tato částpozemku je vymezena sloupky oplocení, označenými č. , hodnota, a 2 vtomto geometrickém plánu, přičemž za tímto oplocením vybíhá předmětný pozemek dopozemku parc.č. , číslo, .

7. Z rozsudku Okresního soudu vBerouně ze dne 22. 2. 2006, č.j. 3 C 226/2000-126, ve znění rozsudku Krajského soudu vPraze ze dne 27. 1. 2011, č.j. 19 Co 372/2007-209, má soud za prokázané, že žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu proti žalovaným o odstranění jejich oplocení, resp. vyklizení části pozemku parc.č. st. , číslo, , přiléhající k pozemku č. , číslo, -ostatní plocha, to vše vk.ú , adresa, . Citovanými rozhodnutími bylo žalobě pravomocně vyhověno. Krajský soud vPraze vesvém rozsudku konstatoval, že „Od roku 1932, aniž by zde byl doložen právní důvod, došlo v katastrální mapě kezměně v hranicích mezi sousedními pozemky , číslo, a č. , číslo, , tak, že část zpozemku parc. č. , hodnota, byla v katastrální mapě označena jako sloučená do sousedního pozemku č. , číslo, , jež byl veřejným statkem, a užíván vždy jako cesta (viz náčrt navrhovaného sloučení částí pozemků č. , hodnota, a č. , hodnota, do pozemku , číslo, z roku 1932, obsah knihovní vložky č. , hodnota, na st. p. , číslo, , v níž se žádný výkup části pozemku neuvádí, následný chybný zákres hranic mezi těmito pozemky, jak byl zakreslen v části katastrální mapy pro obec , adresa, od roku 1932 do roku 1999, zápis pozemku , číslo, jako veřejný statek v pozemkové knize pro katastrální obec , adresa, ). Příčinou této chyby bylo zřejmě zamýšlené odkoupení částí pozemků sousedících s cestou , číslo, obcí v letech 1932 až 1938 od dotčených vlastníků, k němuž v případě právních předchůdců žalovaných nedošlo (výpověď svědka , jméno FO, ). …Právní předchůdce žalobkyně–stát vycházel ze stavu zákresu hranic v katastrální mapě a proto i tuto část pozemku č. , hodnota, užíval jako cestu, když vužívání mu nebylo až do roku 1999 nikým bráněno (výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ). Vymezení hranic mezi oběma pozemky pak navíc bylo v reálu dáno i postavením oplocení právními předchůdci žalovaných skamennou zídkou, která byla ve stejné linii jakobyly ploty sousedních pozemků a byla vybudována již právními předchůdci žalovaných (výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , výslech žalovaného, fotografie žalovaných, na nichž je patrné dvojí oplocení domu). Tento stav trval až do roku 1999, kdy žalovaní zahradili dosud volně přístupnou část pozemku č. , hodnota, sporným plotem (viz výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , ohlášení žalovaných o drobné stavby zroku 1999).…Žalobce pak pozemek , číslo, včetně části pozemku č. , hodnota, jako cestu užíval a udržoval po celou dobu a toi po roce 1990, když naposledy (v) roce 1994 provedl asfaltování cesty ... Vřízení nebylo zjištěno z žádného důkazu soudem provedeného nic, co by svědčilo pro závěr, že právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně sama po roce 1990 nebyly v dobré víře, že jimprávo k části pozemku č. , hodnota, tak, jak byla část označena v katastrální mapě po roce 1932 za sloučenou do cesty , číslo, nepatří. Ostatně ani žalovaní, kteří tvrdili, že již od roku 1970 věděli, že provizorní plot a zejména zídka (označovaná i jako tarásek) není postavena na samé hranici mezi pozemky, ale chybně uvnitř jejich pozemku, nic až do roku 1999 ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně ani později kžalobkyni nepodnikli. Pak nebylo zjištěno nic, co by až do roku 1999 dobou víru žalobkyně (právní předchůdkyně) zpochybnilo, zejména to nebylo ani chování žalovaných. … Pak to znamená, že vycházel-li právní předchůdce žalobkyně jednak ze stavu zákresu hranic mezi oběma pozemky v katastrální mapě, jakož i ze stavu faktického, který byl oběma stranami zcelarespektován nejméně od roku 1956 až do roku 1999 a v reálu byl shodně vymezen ještě stavbou zděné zídky pro oplocení, musel nabýt na základě omluvitelného omylu přesvědčení o svém právu vlastnickém i k této části pozemku, která byla po dlouhá léta shodně spozemkem , číslo, fakticky užívána jako cesta. …Ke skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně neměl důvodné pochybnosti o rozsahu držby větší části pozemku, než mu právem náležel, pak nepochybně přispěla jednak ta skutečnost, že sporná část pozemku je v zanedbatelné výměře k výměře celého pozemku , číslo, a tedy v reálu těžko seznatelná, jakož i ta významná okolnost, že původní oplocení parcely st. č. , hodnota, až do roku 1999 bylo vedeno a navazovalo zprava v téže linii s oplocením sousedního i vzdálenějších pozemků, o čemž se ostatně přesvědčil i odvolací soud na místě samém a je to patrno i z fotografií předložených žalovanými k prokázání charakteru sporného oplocení.… Žalobkyně prokázala, že nejméně od roku 1959 byl pozemek , číslo, označený jako cesta a to včetněčásti parcely č. , hodnota, užíván k tomuto účelu právním předchůdcem žalobkyně–státem, jež výkon vlastnického práva a tedy i držby realizoval prostřednictví MNV , adresa, . Ten po celou dobu nebyl v držbě a užívání této části nijak a nikým rušen. Tento stav trvalaž do 24. 5. 1991, kdy pozemek , číslo, do té doby patřící státu v souladu s § 2 zákona č. 172/1991 Sb., se ze zákona stal vlastnictvím žalobkyně. Ta pak pozemek , Anonymizováno, převzala a takto užívala ve stejných hranicích, jak do té doby činil stát prostřednictvím MNV, tedy včetně části parc. č. , hodnota, , ovšem s přesvědčením, že již jde o její vlastní majetek (viz zápis obecního majetku dle § 2 zák. č. 172/1991 Sb., v roce 1994 do katastru nemovitostí LV č. , hodnota, ). Rozsah užívání a údržbu i po roce 1990 pak potvrdil i svědek , jméno FO, -tehdejší starosta obce, jakož i svědek , jméno FO, .“ Krajský soud vPraze poté uzavřel, že vřízení „byla prokázána držba i dobrá víra žalobkyně po 24. 5. 1991 až do 1. 1. 1992, což mělo za následek vydržení vlastnického práva žalobkyně kčásti pozemku č. , hodnota, “.

8. Zpodstatného obsahu spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 C 226/2000, vyplývá, že rozsudek Krajského soudu vPraze ze dne 27. 1. 2011, č.j. 19 Co 372/2007-209, nabyl právní moci dne 4. 3. 2011. Dovolání podané žalovanými proti tomutorozsudku Krajského soudu vPraze bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 6. 2011, č.j. 22Cdo 1845/2011-243 (viz toto usnesení).

9. Ohledně fotografie na č.l. 10 bylo mezi účastníky nesporné, že se na ní nachází nemovitost žalovaných a předmětný pozemek, jakož i oplocení pozemku žalovaných. Soud proto vzal tyto nesporné skutečnosti za svá skutková zjištění dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. Soud zfotografie zjistil, že je zní patrná uliční čára, která je tvořenaoplocením jednotlivých domů a tvoří linii.

10. Z výzvy ze dne 13. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalované kposkytnutí součinnosti knápravě stavu zápisu vkatastru nemovitostí. Žalobkyně svoji žádost odůvodnila tím, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 22. 2. 2006, č.j. 3 C 226/2000-126, ve znění rozsudku Krajského soudu vPraze ze dne 27. 1. 2011, č.j. 19 Co 372/2007-209, bylo pravomocně určeno, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku parc.č. , hodnota, vk.ú. , adresa, . Žalobkyně proto vyzvala žalované kuzavření souhlasného prohlášení o vydržení sporné části pozemku. Doručenka datové zprávy potvrzuje, že výzva byla prvnímu žalovanému doručena 23.3. 2023. Podle podací stvrzenky byla výzva odeslána druhé žalované 13. 3. 2023.

11. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů včetně návrhu prvního žalovaného na provedení místního šetření, neboť je sohledem na svá skutková zjištění učiněná zprovedených důkazů, považoval za nadbytečné.

12. Protožepředmětem řízení byla žaloba na určení, zda tu určitý právní vztah je či není, tedy určení vlastnického práva kpředmětné části pozemku parc.č. st. , číslo, ve smyslu § 80 o.s.ř., zabýval se soud nejprve otázkou, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem dán zejména tam, kde by bylo bez tohoto určení právo žalobce ohroženo, nebo kde by bylo bez tohoto určení jeho právní postavení nejisté. Vposuzovaném případě jsou v katastru nemovitostí jako (spolu)vlastníci předmětného pozemku pozemků zapsáni výlučně žalovaní, přičemž žalobkyně tvrdí, že vlastníkem pozemkuuvedeného ve výroku I. tohoto rozsudkuje ona sama. Ztohoto důvodu jsou poměry účastníků nejisté, neboť není zřejmé, kdo je skutečným vlastníkem pozemku. Rozhodnutím o podané žalobě ourčení vlastnictví lze dosáhnout shody mezi skutečným stavem a stavem zápisu vkatastru nemovitostí. Soud proto dospěl kzávěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na podané žalobě.

13. Vzhledem ktomu, že žalobkyně tvrdila, že nabyla své vlastnické právo kpředmětnému pozemku vydržením vletech 1957 až 1999, resp. pak na základě výše uvedeného rozsudku Krajského soudu vPraze od 4. 3. 2011 řádnou držbou dalších 12 let, vycházel soud při právním posouzení sohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění od 1. 1. 2014 (dále jen o.z.“)

14. Podle § 129 odst. 1 a2 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.Podle § 132 odst. 1 obč. zák. lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebona základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.

15. Ve smyslu ustanovení § 132a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 (tj. občanský zákoník ve znění novely č. 131/1982 Sb.), kdo svěcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem vdobré víře, že mu věc patří, má–pokud není stanoveno jinak– obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.

16. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odstavce 3 téhož ustanovení se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odstavce 4 se pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

17. Ve smyslu § 135a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě vdržbě (§ 132a odst. 1) movitou věc pod dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě vdržbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a kněmuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví kpozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby sním byla uzavřena dohodao osobním užívání pozemku vrozsahu uvedeném v § 200, a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat kosobnímu užívání více částí tohoto pozemku, má občan právo vybrat si jen jednu ztěchto částí, kníž se pak jako ksamostatnému pozemkudohodou zřídí právo osobního užívání. Takto však nelze nabýt věc zmajetku vsocialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo kpozemku, který je vsocialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Do doby podle odstavců 1 a 2 si může občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě vdržbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Na běh doby podle odstavců 1 a 2 se použije přiměřeně ustanovení o promlčení.

18. Ve smyslu ustanovení § 865 odst. 1 a 3 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právnívztahy vzniklé vdobě od 1. dubna 1964 do 1.dubna 1983. Do doby uvedené vustanovení § 135a ve znění zákona č. 131/1982 Sb. se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě vdržbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

19. Ve smyslu ustanovení § 507a odst. 1 a obč. zák. ve znění účinném k31. 12. 1991, upravujícího přechodná ustanovení kúpravám účinným od 1. dubna 1983, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé vdobě od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Do doby uvedené vustanovení § 135a se započítává i doba, po kterou občan nebojeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě vdržbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemeni (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

20. Podle ustanovení § 868 obč. zák. veznění účinném ode dne 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky znich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

21. Dle ustanovení § 3028 o.z. ve znění účinném ode dne 1. 1. 2014, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení není-li dálestanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle odst.3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnostitohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle ustanovení § 3036 tohoto zákona se podle dosavadních právních předpisů až do svéhozakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 1 odst. 1 zákona č.172/1991Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ZoPMVO“), ve znění účinném do 28.11.1991, platilo, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991) přecházejívěci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23.listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části stěmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Podle § 2 odst. 1, písm. a) ZoPMVO do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky.

23. Podle § 8 ZoPMVO ve znění účinném do 28.11.1991 jsou obce povinny do jednohoroku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.

24. Podle § 8 odst. 1 ZoPMVO ve znění účinném od 29. 6. 2012 pokud vlastnické právo, kteréna obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

25. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ZoMR“) se (tento) zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.února 1948 do 1.ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.Podle § 3 odst. 1 ZoMR je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a má trvalý pobyt na jejím území.Zust. § 4 odst. 1 ZoMR vyplývá, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dniúčinnosti tohoto zákona věc drží (pozn. tj. ke dni 1. 4. 1991).Podle § 5 odst. 2 k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona (pozn. tj. do 1. 10. 1991), jinak její nárok zanikne.Podle § 6 odst. 1,písm. k) ZoMR se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy vrozhodném období věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje i na další případyneuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

26. Podle § 14 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník ve znění účinném do 30.4.1990 (dále jen „HZ“) jsou socialistickými organizacemi státní podniky, státní hospodářské organizace, rozpočtové a jiné státní organizace, družstevní organizace, společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů. Socialistické organizacejsou právnickými osobami.

27. Žalobkyně dovozovala své vlastnické právo kpředmětnému pozemku parc.č., hodnota, (utvořeného oddělením z pozemku parc.č.st. , číslo, vk.ú. , adresa, , na základě geometrického plánu č. , číslo, vypracovaného společností , právnická osoba, ., se sídlem , jméno FO, , adresa, , úředně ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, dne 17. 5. 2023), ztoho, že její právní předchůdkyně–stát, převzal držbu této části pozemku, ato nejméně od roku 1959, kdy byl tento pozemek užíván spolu spozemkem parc. č. , číslo, jako cesta. Stát realizoval výkon vlastnického práva k tomuto pozemku, a tedy jej držel prostřednictví MNV , adresa, a nakládal s ním jako svlastním. Zbodu 7.odůvodněnítohoto rozsudku vyplývá, že stát tak učinil bez právního důvodu. Stát měl za to, že je vlastníkem předmětného pozemku, neboť od roku 1932 došlo v katastrální mapě ke změně vhranicích mezi sousedními pozemky parc.č. , číslo, a parc.č. st. , číslo, , tak, že část zpozemku parc. č. , hodnota, byla vkatastrální mapě označena jako sloučená do sousedního pozemku parc.č. č. , číslo, , jež byl veřejným statkem. Protože však nedošlo kplánovanému odkupu této části pozemku, a stát pozemek držel nejméně od roku 1959 a užíval jako cestu (až do roku 1999, protože až do této doby mu vtom nebylo nikým bráněno), došlo tímto jednáním knaplnění ustanovení §6 odst. 2 ZoMR. Stát se totiž zmocnil uvedené části pozemku parc.č. st. , číslo, , (tj. nyní ztohoto pozemku utvořeného pozemku parc.č. , hodnota, ), aniž by ktomuto užívání měl jakýkoliv titul, a hospodařil sním prostřednictvím MNV , adresa, , jak vyplývá zbodu 7. odůvodnění tohoto rozsudku. Restituční zákonodárství totiž za restituční důvod považuje právě i převzetí věci bez právního důvodu, jako tomu bylo i vtomto případě. Vlastnické právo státu kpozemku pak přešlo účinností zákona č. 172/1991 Sb., o PMVO, tedy dnem 24.5.1991, na žalobkyni podle § 1odst. 1 ve spojení s §2 odst. 1, písm. a) ZoPMVO.

28. Protože tedy stát převzal předmětný pozemek v rozsahu pozemku parc.č. , hodnota, bez právního důvodu vroce 1959, tedy vobdobí od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990, byli žalovaní oprávněnými osobami podle restitučních předpisů, tedy podle § 3 odst. 1ZoMR, neboť jejich vlastnictví kpozemku bylo zpochybňováno užíváním předmětné části pozemku parc.č. st. , číslo, . Ztohoto důvodu měli žalovaní vznést restituční nárok vedoucí k obnově jejich vlastnického práva požadavkem na vydání pozemku nejprve ustátu a následně od 24.5.1991 u žalobkyně, jak výše uvedeno, ve smyslu§4 odst. 1 ZoMR. Žalovaným běžela lhůta pro uplatnění restitučního nároku do 1. 10. 1991 podle § 5 odst. 2 ZoMR, která však uplynula marně. Soud proto dospěl kzávěru, že žaloba je důvodná a žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku.

29. Soud doplňuje, že i vpřípadě, kdy by nebylo možné věc posoudit podle restitučních předpisů, je zvýše uvedeného zřejmé, že žalobkyně, po započtení vydržení doby svého právního předchůdce, tedy státu, své vlastnické právo vydržela. Sohledem na to, že původní oploceníparcely st. č. , hodnota, bylo od roku 1959 až do roku 1999 vedeno a navazovalo zprava v téže linii na oplocení sousedního i vzdálenějších pozemků, a do této doby nebylo zpochybňováno vlastnictví a užívání pozemku žalobkyní, resp. do 24. 5. 1991 státem, byla žalobkyně vdobré víře, že jí předmětný pozemek patří a je tedy jeho vlastníkem. Zbodu 7. odůvodnění tohoto rozsudku, tj. závěrů Krajského soudu vPraze ze dne27. 1. 2011, č.j. 19 Co 372/2007-209, vyplývá, že tobyl právě stát a následně žalobkyně, kteří pozemek skutečně užívali a udržovalinejméně od roku 1959 až do roku 1999.Žalobkyně pak tuto dobrou víru pozbyla vroce 1999, kdy žalovaní zahradili dosud volně přístupnou část pozemku č. , hodnota, plotem.Až tímto okamžikem pozbyla žalobkyně dobrou víru o tom, že její držba předmětné části pozemku je po právu. Dotéto doby však jednala, stejně jako před tím stát, vomluvitelném omylu. Samotná držba vlastnického práva státem vdobě do 24. 5. 1991však vzhledem kustanovení § 135a odst. 3 o.z. ve znění účinném do 31.12.1991, (tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), vylučovala vydržení pozemku vtzv. socialistickém vlastnictví, a původně nemohla vyústit vnabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile však toto omezení odpadlo na základězákona č. 509/1991 Sb., mohly se uplatnit právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22Cdo 506/98).Jak vyplývá zrozsudku Nejvyššího soudusp. zn. 22Cdo2764/2012 „Pozemek nebyl podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem. Před tímto dnem nebylo možno vlastnické právo vydržet. Oprávněná držba pozemku však byla možná, stejně jako zánik vlastnictví knihovního vlastníka ve prospěch státu v důsledku desetileté oprávněné držby.“ Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. však již „Do vydržecí lhůty podle § 134 obč. zákoníku lze započítat i dobu držby uskutečňované před 1.1.1992 (tj. před novelizací obč. zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, příp. též jde-li o vydržení subjektem nezpůsobilým vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou).“ (viz nález ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 196/2000). Jak rovněž vyplývá zrozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22Cdo3612/2018, „při případném posouzení vydržení je nutné zohlednit také ustálený judikatorní závěr Nejvyššího soudu, že pozemek nebyl podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. až do 1.1.1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22Cdo 781/2006). To znamená, že nebyl-li držitel pozemkuk 1.1. 1992 vzhledem ke všem okolnostem vdobré víře, že mu sporný pozemek patří, nemohl k němu nabýt vlastnického právo vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22Cdo2764/2012).“ Nicméně vpředmětném sporu bylo jak výše uvedeno prokázáno, že stát, a následně pak žalobkyně, byli vdobré víře, že jejich držba je oprávněná, neboť až do roku 1999, neměli pochybnosti o svém vlastnictví. Žalobkyně tak se započtením doby oprávněné držby státu vydržela vlastnické právo kpředmětnému pozemku, které vdobré víře držela i k1. 1. 1992 ve smyslu § 134 obč zák. ve znění účinném ktomuto datu.

30. Žalobkyně pak na základě závěrů Krajského soudu vPraze uvedených vrozsudku ze dne 27.1.2011, č.j. 19 Co 372/2007-209, který nabyl právní moci 4.3.2011,byla vdobré víře po dobu dalších12 let, že jí pozemek patří jako vlastníku. Rozsudek byl vydán vřízení mezi týmiž účastníky, a je proto pro ně závazný. Žalovaní pak teprve vrámci obrany proti předmětné žalobě popírali vlastnické právo žalobkyně.

31. Soud doplňuje, že vposuzovaném případě není možné na věc aplikovat ust. § 1095 o.z. omimořádném vydržení vlastnického práva. Podle tohoto ustanovení platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Jak vyplývá zust. § 3066 o.z. ustanovení § 1095 o.z. sleduje ochranu poctivé držby nabyvatele, kdy sice počátek vydržecídoby u mimořádného vydržení může pro účely započtení vydržecí doby spadat ještě do účinnosti předchozí právní úpravy, ale doba potřebná pro mimořádné vydržení nemůže proběhnout celá ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, což platí pro posuzovaný případ.

32. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud kzávěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto rozhodl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

33. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud vsouladu sust. § 142 odst. 1 o.s.ř. výrokem II. tak, že plně úspěšné žalobkyni, jejímuž návrhu bylo vyhověno, přiznal právo na náhradu nákladů potřebných kúčelnému bránění práva.Žalobkyni vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 5000Kč, a dáleza odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 4 úkony po 3100 Kč podle § 9 odst. 3, písm. a) ve spojení sodst. 4, písm. b) vyhlášky ztarifní hodnoty 50000 Kč (tj. za 1x převzetí a příprava věci, 1 x předžalobní výzva, 1x sepis žaloby, 1 x účast na jednání), a 4paušálních náhrad po 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem zn. Toyota Land Criuser, spotřeba dle TP: 12,6 l/100 km (3. údaj o spotřebě), palivo naftamotorová vypočtenou dle ustanovení §157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb., a to kjednání soudu dne 2. 8. 2023 z , adresa, a zpět ve výši celkem 572,06Kč při ceně 34,40 Kč/1litr, sazbě zák. náhrady 5,20Kč/1 km a počtu 60km dle vyhlášky č. 191/2023 Sb., a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta kjednání soudu a zpět) za 2 půlhodiny po 100Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň zpřidané hodnoty ve výši 21% dph ve výši 3018,14Kč. Celkem tedy soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22390,19Kč. Vzhledem ktomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátem, uložil soud celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo tomuto advokátovi (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.Třídenní lhůta kplnění ve výroku II. pak byla stanovena vsouladu s §160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.