10 C 202/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 14 536,57 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 4 494,39 Kč

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši celkem 19 030,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 628,90 Kč od 22.12.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 28.6.2020 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení pohledávky v celkové výši 19 030,96 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne 21.11.2017 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž součástí byl Předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit spolu s příslušenstvím ve výši 16 372 Kč, kterou tvořil kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Žalovaná se zavázala uhradit celkem částku ve výši 36 372 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 598 Kč. První splátka byla splatná měsíc po uzavření úvěrové smlouvy a splatnost poslední splátky připadala na 21.1.2019 Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti, ve které žalovaná mimo jiné uvedla i okolnosti vypovídající o její finanční situaci a jejichž správnost potvrdila svým podpisem. Informace o obsahu závazku a povinností ze smlouvy žalovaná získala ze Standartních informací o spotřebitelském úvěru, tento dokument žalovaná rovněž vlastnoručně podepsala. Ohledně schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů uvedených žalovanou, tedy, že měsíčně zbývalo žalované k úhradě ostatních závazků 6 400 Kč, po odečtení měsíčních splátek úvěru žalovaná disponovala částkou 3 800 Kč, bylo lze se tak domnívat, že by žalovaná nebyla schopna úvěr splácet. Solventnost žalované byla rovněž ověřena v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, (uhradila pouze 25 000 Kč, což odpovídá 9 splátkám) v důsledku čehož v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně dnem splatnosti poslední sjednané splátky, tj. 21.1.2019, právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalobkyně proto požadovala nesplacenou jistinu ve výši 6 628,90 Kč a nesplacené poplatky ve výši 4 743,10 Kč (za poskytnutí úvěru 2 813,92 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 577,35 Kč, inkasní poplatek 1 125,57 Kč), dále smluvní pokutu ve výši 4 494,39 Kč (ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 22.1.2019 do 29.11.2020), tedy celkem 15 866,39 Kč, a dále kapitalizovaný úrok ve výši 2 018,21 Kč (tj. nesplacený úrok 226,26 Kč, postoupený úrok za poskytnutí úvěru 1 847,01 Kč), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 200,56 Kč, jakož i zákonný úrok z prodlení z jistiny od 22.12.2020 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21.12.2020, a toto postoupení bylo žalované oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Jelikož žalovaná nereagovala ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Při jednání soudu dne 8.9.2021 žalovaná uvedla, že nesouhlasí s částkou, kterou žalobkyně nárokuje, neboť má za to, že již vše zaplatila, ba dokonce přeplatila. Žalobkyně dle jejího mínění po ní požaduje stále více a více.

3. Žalobkyně se z jednání omluvila, soud tak věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze Žádosti o úvěr ze dne 21.11.2017, Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21.11.2017 včetně předpisu splátek a ze Standartních informací a z výpisu [právnická osoba] soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 21.11.2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku splatit celkem ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč celkem částku 36 372 Kč, přičemž částka ve výši 16 372 Kč sestávala z úroku ve výši 1 925 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 847 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 600 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná si dále ujednali, že v případě porušení povinnosti žalované splácet řádně a včas, je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná den následující po dni prodlení. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, kdy žalovaná uvedla, že je zaměstnána od 4.4.2017, její mzda činila 16 950 Kč, měsíční výdaje na bydlení 4 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 5 970 Kč. Žalované tak zbývalo 6 410 Kč měsíčně. Rodinný stav, druh bydlení, vzdělání jakož i možná vyživovací povinnost nebyla v žádosti vyplněna. Z tvrzení žalobkyně pak vyplývá, že žalovaná uhradila na svůj dluh celkem částku ve výši 25 000 Kč.

5. Ze žalobkyní předložené pracovní smlouvy, výplatních pásek, výpisu z běžného účtu a přehledu transakcí žalované vyplývá, že žalovaná byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba] jako pokladní čerpací stanice od 4.9.2017 na dobu určitou do 31.8.2018. V měsíci září 2017 činila mzda žalované 17 485 Kč, v měsíci říjnu 2017 pak 15 997 Kč. Bankovní účet žalované za měsíc srpen 2017 vykazuje záporný zůstatek ve výši - 33 747,39 Kč, z tohoto výpisu je rovněž patrné, že žalovaná splácela další úvěry v nemalé výši částkami v součtu cca 13 tisíc korun. V důsledku nepovoleného přečerpání byly žalované bankou účtovány rovněž úroky a poplatky v řádu 2 000 Kč.

6. Dopisy ze dne 8.2.2021, 8.3.2021 a 6.4.2021 žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky z původního věřitele s tím, že ji zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky a nabídla řešení smírnou cestou.

7. Oznámením ze dne 4.5.2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky nejpozději do 14.5.2021 s upozorněním na navýšení pohledávky o náklady soudního vymáhání. Výpisem ze dne 23.6.2021 žalobkyně specifikovala realizované úkony mimosoudního vymáhání pohledávky.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21.12.2020, Potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 6.1.2021, přílohy [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] a Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18.1.2021 včetně podacího archu soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je žalovaná pohledávka za žalovanou a že žalovaná byla o této skutečnosti obeznámena. Odeslání oznámení žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 19.1.2021.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 2.6.2021 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 4.6.2021 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do 10.6.2021 a zároveň ji upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaná na výzvu nezareaguje.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 21.11.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytla finanční částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti téhož dne v okamžiku popisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala věřiteli uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč, spolu s náklady v celkové výši 16 372 Kč (sestávající z úroku ve výši 1 925 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 847 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 600 Kč), celkem částku 36 372 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované lustrací v insolvenčním rejstříku a z údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, tedy že pracuje od července 2017 jako zaměstnanec s čistým měsíčním příjmem 16 950 Kč a má výdaje v celkové výši 10 470 Kč za bydlení a ostatní náklady, což doložila výpisem z účtu za měsíc srpen 2017, výplatní páskou za září a říjen 2017 a pracovní smlouvou. Žalobkyně další informace o úvěruschopnosti žalované nezjišťovala. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem 25 000 Kč Smlouvou ze dne 21.12.2020 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná byla o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměna dopisem ze dne 18.1.2021 a následně i žalobkyní.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Podle § 1879 a násl. OZ může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě nebylo v řízení prokázáno, že žalobkyně dostatečným způsobem posoudila úvěruschopnost žalované. Ze žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaná měla příjem ve výši 16 950 Kč, výdaje ve výši 10 470 Kč, které představovaly náklady na bydlení, dopravu, jídlo a osobní náklady, žalované tak zbývala částka 6 480 Kč. Dle předložené pracovní smlouvy měla žalovaná sjednán pracovní poměr na dobu určitou od 4.9.2017 do 31.8.2018. Právní předchůdkyně žalobkyně i po předložení výpisu z účtu žalované se značně vysokým záporným zůstatkem (- 33 747 Kč) a s vědomím splácení dalších úvěrů měla za to, bonita žalované je dostačující. Soud však tento názor nesdílí. Předmětná smlouva byla uzavřena v listopadu 2017, žalovaná byla sice výdělečně činná, nicméně její příjem nebyl dostačující ke splácení již dříve poskytnutých závazků ve výši téměř 13 000 Kč, jak z výpisu účtu žalované vyplývá. Navíc poslední splátka úvěru byla splatná 21.1.2019, pracovní poměr žalované však končil 31.8.2018 a nebylo jisté, zda žalovaná bude nadále výdělečně činná. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak rovněž nezabývala rodinným stavem žalované, tedy zda žije sama a zda má případně vyživovací povinnost. Samotná lustrace v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem nezaručuje, že platební morálka žalované je dostačující. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků, když splácela další úvěry. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu je posoudil jako neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 22. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 25 000 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, však žádné náklady nepožadovala.