10 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 863,50 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 5 044,50 Kč.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 819 Kč se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1 723 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 2. 3. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 6 863,50 Kč a nákladů řízení. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 19. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to za použití prostředků komunikace na dálku. Žalovaná požádala elektronickým podepsáním návrhu Smlouvy žalobkyni o její uzavření, a návrh podepsala zadáním kódu, který jí byl zaslán prostřednictvím SMS na ověřené telefonní číslo. Žalobkyně návrh smlouvy akceptovala tím, že jej opatřila rovněž elektronickým podpisem. Totožnost žalované před uzavřením smlouvy byla ověřena na základě KYC metody – zjednodušené identifikace. Žalobkyně na základě smlouvy zaslala žalované poštou kartu [příjmení] [příjmení], přičemž tuto kartu nebylo možné použít k žádným platbám, dokud žalovaná v zabezpečené části klientského portálu, nepotvrdila její převzetí a nepožádala o její aktivaci. Následně byl žalované poskytnut PIN ke kartě. Žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, a vycházela přitom z pokročilých scoringových a sociodemogarfických modelů a z výše příjmů a výdajů žalované. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalované revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč. Žalovaná jej čerpala jednak platbami za zboží a služby na vybraných e-shopech formou [příjmení] [příjmení] platby, kdy prodejce po dokončení nákupu postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni, která mu zaplatila cenu zboží a služeb, a dále bezhotovostními platbami za zboží a služby a výběry hotovosti z bankomatů prostřednictvím [příjmení] [příjmení] karty s tím, že tyto platby žalobkyně vždy zapsala na úvěrový účet žalované spolu s poplatky dle platného Ceníku. Žalovaná se zavázala vyčerpané finanční prostředky splatit žalobkyni na základě vyúčtování vystaveného žalobkyní, a to vždy do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k jejich vyčerpání. Pro případ prodlení žalované s úhradou se žalovaná zavázala uhradit žalobci náklady za vymáhání pohledávky ve výši podle Ceníku. Protože žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy, žalobkyně ji opakovaně upomínala o zaplacení a vyúčtovala jí poplatky s tím spojené. Protože žalovaná dluh ani poté nezaplatila, odstoupila žalobkyně od smlouvy, a informovala o tom žalovanou dopisem odeslaným dne 24. 9. 2021 a vyzvala ji k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně požadovala po žalované částku ve výši 6 863,50 Kč, která představovala vyčerpané finanční prostředky a neuhrazené poplatky za vedení účtu ve výši 5 044,50 Kč, poplatky za zaslané upomínky ve výši 1 200 Kč (tj. 6 x 200 Kč za každou odeslanou upomínku) a náklady za vymáhání pohledávky ve výši 619 Kč. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla upomenuta o její zaplacení i před podáním žaloby.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., vzhledem k tomu, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas a u žalované se má za to, že s takovým postupem souhlasila, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovala (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Soud ze Smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, karetního schéma, podmínek pro používání karty žalobkyně, všeobecných obchodních podmínek a ceníku, dokladu o odeslání předsmluvních informací a ceníku a fotografie občanského průkazu spolu s fotografií žalované zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 5 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat úvěr průběžně splácet, a to vždy do 20. dne po uplynutí kalendářního měsíce, v němž žalobkyně žalované finanční prostředky poskytla. Smlouva, ani další dokumenty nebyly podepsány žalovanou, a to ani elektronicky, přestože v místě, kde měl být připojen podpis žalované je uveden text„ podepsáno elektronicky“. Ze smlouvy předložené žalobkyní vyplývá, že podpis byl certifikován žalobkyní, nicméně jeho platnost je neznámá a identita autora podpisu je neplatná, protože její platnost skončila nebo ještě není platná.

5. Z výpisu z NRKI soud zjistil, že žalovaná měla závazek ve výši 45 632 Kč, který měla měsíčně splácet částkou ve výši 1 984 Kč. Žalované bylo odmítnuto sedm žádostí o úvěr a čekala na vyřízení jejích dalších čtyř žádostí. Žalovaná rovněž požádala o kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Její [score] [anonymizováno] činilo 223 (viz tento přehled).

6. Podle potvrzení – deklarace o příjmu vyplývá, že žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 23 000 Kč, nicméně doložila, že tento činí pouze 18 889 Kč. Žalovaná měla mít vlastní bydlení, žádnou vyživovanou osobu, a neuvedla počet členů domácnosti. Žalovaná měla být zaměstnána na dobu neurčitou. Z výpisu z účtu žalované z 30. 6. 2021 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu žalované činil - 115 Kč a konečný zůstatek pouze - 230,36 Kč. Žalované byla vyplacena částka 18 889 Kč a z účtu odeslala na jiný účet celkem 18 774 Kč.

7. Výpis transakcí prokazuje, že žalovaná načerpala platbami u obchodníků a on-line platbami celkem 6 495,10 Kč od žalobkyně a uhradila jí celkem 50,60 Kč zpětnými platbami. Dále jí uhradila celkem 1 400 Kč. Žalovaná čerpala úvěr prostřednictvím [jméno] [příjmení] karty a žalobkyně evidovala její platby na [jméno] [příjmení] účtu.

8. Upomínkami z 25. 8. 2021, 30. 8. 2021, 4. 9. 2021, 9. 9. 2021, 14. 9. 2021, 19. 9. 2021 a dopisem z 24. 9. 2021 žalobkyně upozorňovala žalovanou na jeho prodlení se splacením (viz upomínky a podací arch). Výzvou z 19. 11. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky do osmi kalendářních dní ode dne odeslání výzvy a předžalobní výzvou z 19. 1. 2022 spolu s podacím archem z téhož data pak žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů od odeslání.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřít smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěrový rámec do 5 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky žalobkyni postupně vracet. Žalovaná načerpala u žalobkyně postupně celkem 6 495,10 Kč a uhradila jí prostřednictvím zpětných plateb a svých plateb celkem 1 450,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná zbývající peněžní prostředky žalobkyni řádně a včas nevrátila, vyzvala ji žalobkyně několika výzvami k úhradě dluhu. Žalovaná ničeho žalobkyni nezaplatila.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

11. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

12. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

19. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

20. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

21. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

22. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

23. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 5 044,50 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

27. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, reps. uzavřela ji v podobě, která byla soudu předložena. Na místě podpisu žalované je pouze uveden text„ podepsáno elektronicky“. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny platné podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl text„ podepsáno elektronicky“ připojen, a není zřejmé, že tento podpis připojila právě žalovaná. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla platně uzavřena, a že ji žalovaná uzavřela právě s obsahem, který byl předložen soudu.

28. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Již z výpisu z NRKI soud zjistil, že žalovaná měla závazek ve výši 45 632 Kč, který měla měsíčně splácet částkou ve výši 1 984 Kč. Žalované bylo odmítnuto sedm žádostí o úvěr a čekala na vyřízení jejích dalších čtyř žádostí. Žalovaná uvedla, že její měsíční příjem činí 23 000 Kč, nicméně podle výpisu z účtu z 30. 6. 2021 nicméně doložila, že za květen 2021 jí bylo vyplaceno pouze 18 889 Kč. Výpis z účtu žalované z 30. 6. 2021 pak prokazuje, že počáteční i konečný stav účtu žalované byl záporný a z účtu nejsou zřejmé výdaje žalované. Přestože žalovaná uvedla, že má vlastní bydlení, nebylo zřejmé, jaké jsou v této souvislosti její výdaje, a kolik hradí na energiích. Rovněž nebyla známy ani její další výdaje na živobytí, ani to, zda svůj stávající závazek řádně splácí. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

30. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

31. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanéfinanční prostředky ve výši celkem 6 495,10 Kč a že žalovaná jí vrátila celkem 1 450,60 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 5 044,50 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 723 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 47 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,5 % a úspěchu žalované v rozsahu 26,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 863,50 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., dále z odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 1 úkon po 1 500 Kč (vyjádření z 20. 7. 2022), 1 paušální náhradu po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH ve výši 567 Kč (dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř). Celkem tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 3 667 Kč, a proto při 47 % z této částky, soud rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

34. Zaplacení částky bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).