10 C 214/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 9 051 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 2.5.2021 do 18.5.2021 ve výši 30,73 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 19.5.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 051 Kč, zbývajícího kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 2.5.2021 do 18.5.2021 ve výši celkem 4,04 Kč a úroku z prodlení ve výši ve výši 8,25 % ročně z částky 1 051 Kč od 19.5.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 143,30 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [číslo] ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky 9 051 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 27.10.2020 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaná vyplnila požadované údaje a po automatizovaném schvalovacím procesu byla žádost žalované schválena. Žalobkyně následně žalované zaslala podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaná uvedla ve své žádosti, a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu a žalované zaslána na e-mailovou adresu, kterou žalovaná uvedla v žádosti, tj. [email]. Žalobkyně dále uvedla, že identita žadatele je ověřována v případě vyplacení úvěru na bankovní účet uhrazením 1 Kč na bankovní účet společnosti [právnická osoba], případně zaslán výpis z účtu žadatele. V případě žalované toto nebylo vyžadováno s ohledem na ověření účtu z dříve uzavřené smlouvy. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, když zjistila, že žalovaná jako zaměstnanec dosahovala čistého měsíčního příjmu 42 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti byly ve výši 40 000 Kč, výdaje činily částku 4 000 Kč, žalovaná neměla žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, dále v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem bez negativní informace, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CEE a ISIR byl proveden s negativním výsledkem, žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Následně žalobkyně poskytla dne 27.10.2020 žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], který žalovaná uvedla v úvěrové smlouvě. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, dále s poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč a poplatkem za SMS servis ve výši 49 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na 30 dnů, tedy do 26.11.2020. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně po žalované nárokuje celkem částku ve výši 9 051 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, ve výši poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49, smluvní pokutu v celkové výši 240 Kč (3% z nesplacené jistiny), jakož i účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Žalobkyně požaduje dále kapitalizovaný úrok z prodlení od 2.5.2021 do 18.5.2021 ve výši 34,77 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky od 19.5.2021 až do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy ze dne 27.10.2020, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ([příjmení] žádosti [číslo]) a Sazebníku poplatků zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen spolu s poplatkem ve výši 264 Kč do 26.11.2020 Smlouva obsahovala volitelné poplatky za služby jako např. expresní výplata, SMS servis, bezpečná splátka prodloužení doby splatnosti, online platba a dále sankce v případě prodlení ve formě smluvní pokuty ve výši 3% z jistiny úvěru, max. však 0,1% denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Smlouva obsahovala podpis žalobkyně, za žalovanou byla uvedena IP adresa [číslo] a kód [číslo].

5. Totožnost žalované byla žalobkyní ověřena z předložené kopie občanského průkazu.

6. Průběh uzavření smlouvy se žalovaným doložila žalobkyně printscreeny ze svého systému, a to žádost klienta, návrh smlouvy, SMS s prvním heslem, SMS kód pro podpis smlouvy, kontrolu ISIR, CRIBIS a SOLUS, z nichž však nevyplývá, že by smlouva byla uzavřena právě žalovanou, ani to, že ji žalovaná podepsala právě ve znění předloženém soudu.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a z potvrzení o provedené platbě ze dne 27.10.2020 soud zjistil, že žalobkyně dne 27.10.2020 poukázala na účet žalované č. [bankovní účet] částku ve výši 8 000 Kč.

8. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 27.10.2020 částku 8 000 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaná ničeho neuhradila.

9. Předžalobní výzvou ze dne 1.4.2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 30 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 6.4.2021.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalobkyně žalované poskytla dne 27.10.2020 částku ve výši 8 000 Kč na účet žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná peněžní prostředky řádně a včas nevrátila, vyzvala žalobkyně žalovanou výzvou ze dne 1.4.2021 k úhradě dluhu ve výši 9 051 Kč nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Žalovaná na dluh žalobkyni ničeho neuhradila, a to ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

12. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

13. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

19. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

20. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

21. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

22. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

23. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaná připojila svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

24. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; soud dále vycházel z ust. § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 8 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

28. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

29. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalované činit 42 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti pak 40 000 Kč. Žalovaná neměla dle žalobkyně žádnou vyživovací povinnost a měsíční výdaje domácnosti na bydlení měly činit 4 000 Kč. Žalobkyně však soudu v tomto směru nepředložila žádné důkazy, že se těmito údaji žalované zabývala, ač byla soudem k prokázání těchto skutečností usnesením ze dne 6.8.2021 vyzvána. Žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalované, tedy např. v jaké výši hradí inkaso, jaké jsou její náklady na stravu a zda má žalovaná další závazky, které se zavázala splácet. K žádosti o úvěr nebyly žalobkyní přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalované, např. to, zda žalovaná vlastní hodnotnější věci, zda ověřovala výši příjmů, které žalovaná uvedla. Žalobkyně stejně tak nezkoumala další příjmy žalované, ani to, že další příjem domácnosti měl činit 40 000 Kč. Pokud žalovaná disponovala měsíčním příjmem ve výši cca 80 000 Kč a na bydlení vydávala měsíčně částku 4 000 Kč, je s podivem, že měla potřebu žádat o finanční prostředky a to opakovaně, jak sama žalobkyně uvedla v souvislosti s ověřováním identity žalované. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

30. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

33. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 8 000 Kč a že žalovaná na dluh žalobkyni ničeho neuhradila, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 8 000 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

34. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 8 000 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. za dobu od 2.5.2021 do 18.5.2021 v kapitalizované výši 30,73 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 19.5.2021 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

35. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok I. rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 143,30 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 76,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,39 % a úspěchu žalované v rozsahu 11,61 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 051 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč (výrok III. rozsudku).