10 C 216/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 565,62 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 17 565,62 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 362,71 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 809,05 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 869,84 Kč, a úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 11 809,05 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 4. 2024 domáhala zaplacení částky v celkové výši 17 565,62 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 4.2.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 16 566 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 842 Kč, s úrokovou sazbou 20,88 % ročně sjednanou ve smlouvě, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, částku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 902 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 18 měsíčních splátkách po 2 032 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 4.8.2022. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, poslední splátku uhradila dne 23.12.2021. Ke dni 4.6.2022 činila dlužná jistina částku 11 809,05 Kč, poplatek pak částku 5 756,57 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Dne 21.9.2023 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností ke dni 27.9.2023 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 30 602 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalované, konkrétně z pracovní smlouvy a výplatních pásek, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaná byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr ve společnosti , právnická osoba, . jako operátor s měsíčním příjmem 11 350 Kč, další čistý měsíční příjem domácnosti měla ve výši 20 100 Kč, neměla žádný další závazek u jiné společnosti a nebyla vedena v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 17 565,62 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 27.9.2023, a dále ode dne 28.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 4.2.2021 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 14 244 Kč (sestávajícím z úroku v částce 9 842 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč, částky za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 902 Kčˇ) a částky za doplňkové pojištění ve výši 2 322 Kč, tedy celkem částku 51 342 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 2 032 Kč, poslední splátku ve výši 2 022 Kč, vždy v jednoměsíčním období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaná zavázala hradit splátky spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 55,20 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Zákaznickou kartou ze dne 4.2.2021 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je rozvedená, má dvě vyživované osoby, bydlí v nájmu, má učňovské vzdělání a pracuje jako operátor ve společnosti , právnická osoba, ., , adresa, s měsíčním čistým příjmem ve výši 11 350 Kč. Další příjem domácnosti měl činit 20 100 Kč, počet zdrojů příjmu uvedla jeden. Blíže nespecifikované výdaje žalované měly činit 7 500 Kč měsíčně, žalovaná nesplácela žádný další úvěr či zápůjčku. Žalovaná nevlastnila automobil, měla zřízen bankovní účet. Úvěr byl sjednán za účelem vybavení domácnosti. Žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření pracovní smlouvu (do 31.12.2021) a výplatní pásky za měsíc listopad a prosinec 2020, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná zaplatila na dluh za dobu od 26.2.2021 do 23.12.2021 částkami v rozmezí od 2 000 Kč do 2 100 Kč celkem částku ve výši 18 412 Kč.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností ke dni 27.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 29.9.2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27.10.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 15.2.2024 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, dne 4.2.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná rovněž potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek ve výši 14 244 Kč a částku 2 322 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 51 342 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 2 032 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 55,20 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 20,88 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaná podle žalobkyně na dluh uhradila celkem částku 30 602 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovanou byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 postoupila společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29.9.2023, kde byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v kartě zákazníka v měsíci únor 2021 uvedla, že její měsíční příjem činí 11 350 Kč, další příjem domácnosti uvedla ve výši 20 100 Kč, počet zdrojů příjmu jeden. Žalovaná rovněž uvedla, že bydlí v nájmu, je rozvedená a má dvě vyživovací povinnosti. Výdaje žalované měly činit 7 500 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Žalobkyně argumentovala tím, že měsíční příjem žalované činí 31 450 Kč, přestože dle vyplněné karty činil pouze 11 350 Kč. Rozdíl ve výši 20 100 Kč představoval další příjem domácnosti, nicméně tento nebyl blíže specifikován, tedy zda se jedná o další příjem žalované a jaký, např. výživné apod. Podle karty zákazníka měl být úvěr poskytnut za účelem vybavení domácnosti. Jakou částku žalovaná tedy vynakládala na bydlení neuvedla. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovanou a nezabývala se tím, jaké má žalovaná skutečné měsíční výdaje, kolik činí její náklady na bydlení, na stravu, dopravu apod. V případě žalované si právní předchůdkyně žalobkyně neověřila, že celkové příjmy domácnosti dosahovaly skutečně uvedené výše. Žalobkyně si např. nevyžádala výpisy z účtu žalované, přestože podle karty zákazníka žalovaná bankovní účet měla. Soud proto nemohl než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 20 000 Kč, a že žalovaná zaplatila celkem 30 602 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Je nad to otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně platně postoupila svoji pohledávku za žalovanou dle § 1879 a násl. o. z., když v době postoupení žádnou pohledávku za žalovanou již neměla.

22. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.